Příměří - jako lovec za zvěří?

14. 9. 2016 / Karel Dolejší

O gamblerovi neřeknete, že s hraním přestal, pokud místo obvyklé tisícikoruny prohraje na automatu jen pětistovku. Přestal by, pakliže by překonal závislost a s hraním skončil. Pokud má někdo držet hladovku, neměl by pozřít nic jiného než maximálně ovocnou či zeleninovou šťávu; v případě že se čímsi krmí, na řadě je debata, jakou drží dietu, nicméně řeči o hladovce by měly ustat. A hovoří-li kdosi o příměří, je takový výraz namístě jedině za předpokladu, že se přestalo střílet a zabíjet. Jestli se zabíjí o něco méně než přednedávnem, možná je čas hovořit o snížení intenzity bojů; o příměří však nikoliv.

Příměří existuje například na hranici mezi oběma Koreami; došlo zde k zastavení palby, ačkoliv čas od času je režim porušován. Většinu času ale platí - a jedině proto má smysl hovořit o jeho porušování. Tam kde nikdy žádné příměří ani nezačalo, kde palba nikdy věrohodně zastavena nebyla - jako na Ukrajině nebo v Sýrii - jsou hovory o příměří v nejlepším případě projevem do nebe volající ignorance, přinejhorším naprostého cynismu.

Období označované jako "podivná válka", tj. situace, která panovala mezi Británií a Francií na jedné a Německem na druhé straně v období mezi zářím 1939 a květnem 1940, mělo po většinu času k příměří mnohem blíže než to, co se takto označuje na Ukrajině nebo v Sýrii. Období počátečních bojů v Sársku totiž rychle ustalo a bylo vystřídáno tím, čemu pak Němci říkali posměšně Sitzkrieg. Ovšem podivnou válku nikoho ani nenapadne označovat za příměří. Přinejmenším se to politicky ani dost málo nehodí. Naznačovat, že západní spojenci Polska v zásadě na pozemním bojišti nic proti Německu nepodnikali, na tom nemůže mít nikdo zájem. A ovšem, nedošlo k podepsání žádného slavného papíru na ještě slavnější konferenci, který by faktické osmiměsíční příměří kodifikoval.

V pondělí 12. září v 18:00 hodin mělo v Sýrii začít kdovíkolikáté příměří (přinejmenším v Aleppu je od počátku ruské intervence nejméně čtvrté). Ještě do půlnoci bylo zaznamenáno šest náletů na Aleppo, celkově došlo k pětadvaceti případům porušení příměří jen během prvních šesti hodin. A boje pokračovaly i během úterý. Kdo zde tedy přesto hovoří o "příměří", vyjadřuje se zcela nepříčetně.

Zkrachovalá zahraniční politika dosluhující americké administrativy, od níž se nedávno veřejně distancoval i nejblahosklonnější z Obamových předchůdců, James Carter, ovšem potřebuje občanům systematicky lhát, aby vyvolala alespoň dojem mezinárodního vlivu, který vlastní vinou dávno ztratila. Co je však pochopitelné u věrných Obamových nohsledů není jakkoliv omluvitelné ze strany novinářů. Novináři mají za úkol kriticky přezkoumávat fakta a politická prohlášení. Pakliže dovolují politikům beztrestně blábolit o "příměřích", v nichž hynou stovky či tisíce lidí, a bez přemýšlení po nich opakují nesmysly, nedělají novinařinu, ale propagandu. Nejsou zaměstnanci svých redakcí, ale de facto Bílého domu. Může-li se situaci panující na Ukrajině nebo v Sýrii říkat příměří, není ovšem problém ani označit libovolnou invazi za osvobození a libovolný nálet za humanitární bombardování. A já, přirozeně, jsem mistryní světa v krasobruslení.

Novináři, kteří přistoupili na obamovskou lež, podle níž se v Sýrii pro civilisty buď provádí naprosto nic, nebo by bylo třeba plné pozemní intervence, nedělají novinařinu, ale obamovskou propagandu. V jejím rámci vydávají reálně nekončící války za regulované "příměřími" - jen proto, aby předstírali, že politici, kteří ve věci těchto válek de facto nic nepodnikají, prý přece jen něčeho účinného dosáhli.

Jenže tak jako alkoholik, který dnes chlastá o něco méně než minulý týden, nepřestává proto ještě být alkoholikem, tak se také válka s nižší intenzitou nemění v příměří jen z toho pochybného důvodu, že se v ní střílí a zabíjí o něco málo méně než před několika málo dny.

Vytisknout