Krátká poznámka k reakci Klause a Weigla na Bělohradského

10. 9. 2016 / Tomáš Korda

Připouští sice označit národ a jiné společenské entity za konstrukty, avšak „jsou to konstrukty vznikající spontánně, přirozeně a dlouhodobě. Jsou to produkty evoluce, nikoli revoluce“ Jejich alternativou k postmodernismu je útěk k tomu, co je údajně pevné a stabilní. Lekají se zdánlivě radikální myšlenky, že by vše mohlo být ve své podstatě čímsi vykonstruovaným a tekutým.

Avšak pravdou jejich úleku tkví v tom, že sám je postmoderním myšlením podmíněn. Právě úprk ke zdánlivě stabilním a nedotknutelným konstruktům jako je trh a národ je typickou reakcí na postmoderní „žonglování s pojmy“. Proto také Klaus a Weigl žádnou skutečnou alternativou k Bělohradského postmodernismu nemohou nabídnout.

Lze to přirovnat k restaurační snaze obnovit po Velké Francouzské revoluci starý předrevoluční pořádek. Tato romantická snaha vrátit se v čase je produktem nových porevolučních časů. Proto nepředstavuje žádnou alternativu vůči Revoluci.

Pokud by Klaus a Weigl chtěli skutečně předložit alternativu k postmodernímu myšlení, museli by nejprve být schopni vystoupit nad binární protiklady pevné – tekuté, stabilní – pomíjivé, nutné -svévolné, evoluce – revoluce apod. Jelikož to nedělají, mohou sice do Bělohradského střílet, ale nikdy jej nestrefí.

Chceme-li vystoupat nad ony binární protiklady, stačilo by se trochu více zamyslet nad Francouzskou revolucí, která podle Bělohradského udělala z Francouzů Francouze, avšak podle Klause a Weigla nikoli, protože Francouz mluvící francouzsky tu musel být už před Revolucí. Máme zde tuto opozici: dělá člověk čin, anebo čin člověka – produkuje člověk činy, anebo naopak? Obyčejný zdravý rozum má přirozený sklon se rozhodnout pro první možnost, že člověk dělá své činy.

Leč opak je pravdou, neboť čin retrospektivně konstruuje podmínky nutné ke svému vzniku. Samozřejmě, že Francouzská revoluce jako čin par excellence nemohla vzniknout z ničeho. Nějaký ten Francouz mluvící francouzsky tu musel být, někdo tu Bastilu musel dobýt, ale jejím dobytím se tento Francouz stává chtě nechtě někým jiným. Tento jeho (revoluční) čin jej přesahuje. Je neredukovatelný na svého tvůrce, je více než on. Ten proto nemůže svůj čin odvolat, přestože to by možná chtěl. Pokud svůj čin nerespektoval, skončil na gilotině. Tu tedy možno chápat jako svérázný dobový trest za to, že dotyčný podlehl svodům sociálního inženýrství, jež by rádo Revoluci odvolalo a vůbec si s dějinami (národů) hrálo, jak se mu zlíbí.

Revoluční čin, zvláště likvidací svých odpůrců, odhaluje, že nechce být zpochybňován a že je naopak tím pevným bodem ve vesmíru, který hýbe celou Zemí, význam všeho dosavadního proměňuje a celé dějiny nově interpretuje. Vše, do té doby považované za přirozené, stabilní a nedotknutelné, se ve světle Revoluce ukazuje jako konstrukt, jehož esencí už není nic přirozeného, ale sama Revoluce a její interpretační síla vyrvávat vše ze svých kořenů, činit to staré starým a se vším začít znovu a jinak.

Klaus s Weiglem budou nejspíše však ti poslední, kteří by považovali Francouzskou revoluci za nikým neredukovatelný dějinný zlom a pevný bod ve vesmíru, jež by zamezoval sociálnímu inženýrství nakládat s dějinami svévolně. Místo toho budou Revoluci pravděpodobně brát za typický příklad sociálního inženýrství. Tím ji ovšem relativizují a jdou ve šlépějích postmoderního myšlení, které chce vše pevné rozpustit. Během Revoluce by jistě skončili na popravišti.

Jestliže Francouzskou nebo také bolševickou revoluci redukují na produkt sociálního inženýrství, jdou tím sami proti sobě, protože nemohou následkem toho dát žádný příklad z dějin, který by svým působením objektivně omezoval sociálně inženýrskou svévoli. Jsou proto ještě většími postmodernisty než Bělohradský. Jejich národ a trh je pro ně pouze něčím přirozeným, co postrádá oporu v dějinách a co proto ani nemůže nebýt než prázdným a svévolně vymyšleným konstruktem – výplodem sociálního inženýrství.

Vytisknout