Za vzestupem radikálního islamismu stojí západní politika

15. 8. 2016 / Daniel Veselý



Photo Credit: torbakhopper via Compfight cc

Mnohokrát se v našich končinách setkáváme s názorem, že teroristické útoky páchané muslimy vycházejí ze samotného islámu. Nechceme přijímat uprchlíky a bráníme se migraci, neboť my zde v Evropě prý máme čisté svědomí: Nikomu jsme nic neudělali, nepodíleli jsme se na rozvratu blízkovýchodních států, za vše mohou Spojené státy, a tudíž jsme z obliga. Nepříliš zevrubný historický exkurz ale ukazuje, že jde o účelovou lež, jež má obhájit maně tutlaný rasismus těch, z nichž se jako mávnutím kouzelného proutku stali neústupní obránci „západních hodnot“.

Přestože zahraniční politika Spojených států hraje klíčovou roli v rozmachu radikálního islamismu, bylo by nadmíru pokrytecké ignorovat spoluvinu jejich spojenců včetně České republiky, jejíž mnozí občané toto odmítají vidět a snaží se ze své vlasti vytvořit jakýsi skanzen uprostřed turbulentního světa.

Abychom mohli pochopit, proč se z původně okrajového fenoménu islámského extremismu stal postrach západního světa, musíme se vrátit do 80. let minulého století do Afghánistánu. Vpád Sovětského svazu do této země v roce 1979, která byla několik dekád v podstatě sekulárním státem, kde se ženy těšily téměř stejným právům jako muži ZDE, zažehl mohutný ozbrojený odpor, v jehož čele stanuli radikální islamisté - takzvaní mudžahedíni. Administrativa amerického prezidenta Jimmyho Cartera ovšem začala mudžahedíny podporovat již půl roku před sovětskou invazí, o čemž v rozhovoru otištěném v týdeníku Le Nouvel Observateur hovořil Carterův bezpečnostní poradce Zbigniew Brzezinski ZDE. Sovětskou intervenci do Afghánistánu proto nelze vnímat v dějinném vakuu, ačkoliv je jasné, že byla poměrně brutální a zanechala za sebou ohromné množství mrtvých.

Avšak zásadní finanční, vojenskou a diplomatickou podporu poskytl mudžahedínům čelícím sovětským invazním vojskům Carterův nástupce Ronald Reagan, a to ve spolupráci s pákistánskou tajnou službou ISI a Saúdskou Arábií. Dlužno dodat, že pákistánská vláda v čele s diktátorem Zia-ul-Haqem, který proslul islamizací země a podněcováním náboženské netolerance ZDE, získala od Spojených států zbraně a vojenský materiál v hodnotě několika miliard dolarů. Poté, co sovětská vojska v roce 1989 opustila Afghánistán, začaly o moc v zemi bojovat různé islamistické skupiny, jež Reaganova administrativa oficiálně přestala podporovat. Nakonec za cenu desítek tisíc mrtvých a téměř se zemí srovnaného Kábulu zvítězil dnes nechvalně známý Taliban.

Vláda Ronalda Reagana hodlala vejít do historie jako vítěz nad komunismem a v Afghánistánu vsadila na nejradikálnější islámské elementy, které byly do té doby mocensky marginální, neboť se domnívala, že tito nekompromisní bojovníci neuzavřou se Sověty ani s jejich klientem v Kábulu mír ZDE. Tato krátkozraká politická agenda ovšem posílila islamisty, již svůj hněv posléze obrátili proti svým dřívějším spojencům.

Jedním z mudžahedínů byl také dnes již legendární terorista a bývalý lídr Al-Kájdy Usáma bin Ládin, s nímž v roce 1993 zveřejnil list Independent interview z pera reportéra Roberta Fiska s názvem „Protisovětský bojovník svou armádu nasměroval na cestu k míru: Saúdský byznysman, který rekrutoval mudžahedíny, je nyní využívá při obrovských stavebních projektech v Súdánu“ ZDE. O pět let později Ládinova Al-Kájda provedla dva bombové útoky v areálu amerických ambasád v Tanzanii a Keni, při nichž zahynulo více než dvě stě lidí. O tři roky později káidisté zavraždili zhruba 3000 osob v New Yorku během děsivého incidentu, který vešel do dějin jako teroristické útoky z 11. září 2001.

Historik a expert na terorismus Eqbal Ahmad vysvětluje Ládinovu proměnu z „bojovníka za svobodu a mír“ v arciteroristu na pozadí dějinných událostí ZDE. Spojené státy v předvečer války v Zálivu v roce 1990 rozmístily svá vojska v Saúdské Arábii, aby mohly efektivně porazit Saddáma Husajna. Bin Ládin tehdy mlčel. Ozval se až poté, co americká armáda v zemi dvou nejsvatějších míst islámu – Mekky a Mediny – zůstala. Američtí vojáci se nacházeli dokonce v jednom z nejposvátnějších míst; v Kaaba v Mecce. Ládin psal dopis za dopisem, v nichž se tázal: „Proč jste tady? Vypadněte! Přišli jste nám pomoct, ale zůstali jste tady.“ USA své jednotky ze Saúdské Arábie stáhly až dva roky po teroristických útocích v New Yorku.

Ahmad také uvádí, že džihád coby mezinárodní násilnický fenomén o sobě nedal vědět zhruba 400 let, aby byl nakonec resuscitován Spojenými státy a jejich spojenci v Afghánistánu osmdesátých let minulého století.

Dalším významným faktorem, který stojí za „rozkvětem“ islámského fundamentalismu, je angloamerická invaze do Iráku v roce 2003, na níž se aktivně podílela Armáda České republiky. Ze studie vypracované experty na terorismus Paulem Cruickshankem a Peterem Bergenem vyplývá, že tato intervence sedminásobně zvýšila počet džihádistických útoků na celém světě ZDE. Před invazí v Iráku Al-Kájda de facto neoperovala, a jak víme ze zasvěcených ZDE i politicky exponovaných zdrojů ZDE, kdyby angloamerická vojska nevpadla do Iráku, neměli bychom tu „čest“ nyní čelit Daeši a jím inspirovaným útokům v Evropě a jinde.

Nedávno se objevila informace o tom, že východoevropské země včetně České republiky během uplynulých čtyř let prodaly na Blízký východ zbraně v hodnotě více než jedné miliardy eur ZDE. Tyto zbraně a munice směřovaly do Saúdské Arábie (kolébky extrémistické náboženské doktríny wahhábismu), Jordánska, Spojených arabských emirátů a Turecka – klíčových exportérů vojenského materiálu do Sýrie a Jemenu, kde zuří válečné konflikty. Zbraně jako útočné pušky, protitankové střely, raketomety, minometné granáty nebo těžké kulomety se ocitly v rukou ozbrojené syrské opozice a benefitovali z nich také extrémisté z Fronty an-Nusrá, Ahrar aš-Šám či Daeš.

Snažíme-li se tedy zmapovat náš strach z radikálního islamismu, nemůžeme cynicky vinit podstatu islámu, jehož vyznavači jsou z drtivě většiny mírumilovní lidé. Naopak musíme poctivě analyzovat kořeny tohoto fenoménu, jenž byl dlouhá staletí pouze marginálním hnutím a pozapomenut.

Vytisknout

Související články

Obsah vydání | Čtvrtek 18.8. 2016