Mají hlad, bojí se a nejsou v bezpečí: Děti, na které se Británie vykašlala

3. 8. 2016

Čtvrt roku poté, co Británie přislíbila pomoc dětským uprchlíkům v Calais, se nestalo nic.

Co nejvíc vadí desetiletému dítěti, které žije bez rodičů v uprchlickém táboře v Calais? Abdulovi nejvíce vadí krysy, které šustí kolem něho, když spí, a znepokojuje ho, jak těžké je shánět jídlo, poté, co francouzské úřady uzavřely kavárnu, která dávala dětem jídlo zadarmo.

Bojí se místní policie, která na něho stříká slzný plyn. Hlavně má starosti o svého devítiletého bratrance, za něhož je plně odpovědný a který těžce nese pětiměsíční anabázi, kterou prošli poté, co uprchli před násilím v Afghánistánu.

Devítiletý Mohammed má starosti, kde najde boty. Jeho bratranec Ahmed, 12, má starosti ohledně Mohammeda a ohledně třetího bratrance, devítiletého, který minulý týden zmizel. Má také starosti jak ukrýt svou situaci před rodiči, když s nimi mluví telefonem v Afghánistánu. Prodali polovinu svých polí, aby ho mohli poslat, své nejstarší dítě, do bezpečí před Islámským státem do Anglie.

"Říkám jim, že jsem na dobrém místě a v dobré situaci a že jsem velmi šťastný," odpověděl.

Avšak tábor v Calais, největší brloh v Evropě, není dobré místo. Ahmedova situace je děsivá a ani on, ani asi 600 dětí, které tu žijí, nelze charakterizovat jako šťastné.

V květnu v Británii zostudil labouristický poslanec Horní sněmovny, lord Alf Dubs, kterého přivezli do Británie v rámci kindertransportu roku 1939, své kolegy ve sněmovně a donutil vládu, aby změnila svůj postoj a souhlasila, že přijme dětské uprchlíky.

Dosud se nestalo nic.

Drtivá většina dětí bez rodičů v Calais jsou starší chlapci, ale je tu i skupina asi 30 velmi malých dětí, bez rodičů, které nemají žádný kontakt se státními úřady. Je naprosto zjevné, jak jsou malí - někteří z nich teprve přicházejí o mléčné zuby, mluví dětskými hlasy a jsou miniaturní. Devítiletý Hamid, nejztraumatizovanější ze zdejších dětí, má na sobě tričko se zvířaty ze zoologické zahrady a hovoří s vámi s hlavou v rukách, anebo si drží ruce těsně na prsou.

Všechny děti říkají, že byly zděšeny, když poprvé uviděli Calais. Omar, 12: "Myslel jsem, že tu budou hezké domy. Myslel jsem, že to tu bude jako Evropa, kterou vidíme v televizi, ono to tak vůbec není. Někdy je tu dobré jídlo, někdy není nic. V poledne mám obrovský hlad. Musím hledat jídlo, stojíme na ně ve frontách. Někdy stojíte ve froně a jídlo dojde." Stýská se mu po Afghánistánu. "Maminka mi vždycky krásně ustlala postel. Tady spím kdekoliv."

Podrobnosti v angličtině ZDE

Francie | Velká Británie - politika a společnost | Imigrace do Evropy
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 4.8. 2016