Vrátili jsme se do třicátých let dvacátého století?

2. 8. 2016

K událostem dochází velmi rychle: brexit, turecký puč, islamistické masakry ve Francii, obklíčení Aleppa, nominace Donalda Trumpa. Od USA před Francii až po postbrexitovou Británii, vysoká míra rasismu a xenofobie, kterou nyní šíří politikové s podporou vyšší než 10 procent, vede lidi k otázce: vrátili jsme se do třicátých let dvacátého století? píše Paul Mason.

Na první pohled jsou podobnosti velmi reálné. V září 1931 Británie hlasovala o odchodu z tehdejšího zlatého standardu - byla to první velká země, která odešla z tehdejšího globálního hospodářského systému. Ekonomická deprese a bankovní krize také připomíná nynější situaci.

Avšak skutečná studie třicátých let ukazuje, že naše dnešní situace je daleko lepší a daleko lépe napravitelná než tehdy, i když v jednom ohledu je horší.

Po krachu na Wall Street r. 1929 došlo na obou stranách Atlantiku v roce 1931 k hospodářské krizi, vlády zahájily politiku škrtů v už tak slabých ekonomikách, zavedly se tarify, měnové bloky a vznikl ekonomický nacionalismus. Skutečnost, že elity prosazovaly masovou nezaměstnanost jako nástroj jak stlačit mzdy, vyvolal zápalnou situaci: otevřeně zmilitarizované a fašistické organizace pak zapálily jiskru. Za pouhé dva roky od prvních Hitlerových volebních úspěchů v roce 1930 získali němečtí nacisté 37 procent ve volbách.

Pak došlo k ultrapravicové demonstraci v Paříži v roce 1934, jíž se účastnilo milion lidí, povstání horníků v Asturii ve Španělsku, potlačené armádou, a německé vyzbrojování začalo v roce 1935. Španělská občanská válka začala roku 1936, zatímco dělníci ve Francii i v USA zorganizovali masovou okupaci továren, a Stalin zahájil své velké čistky.

Právě tady přijala třicátá léta svůj základní tvar: opuštění demokracie, jistota války a pochod směrem k masovému vraždění civilistů.

Pro nás je v dnešní době největším pozitivním rozdílem skutečnost, že vycházíme z globalizované světové ekonomiky. Vycházíme z kvalitativně daleko provázanějšího hospodářského systému a politikové vědí, že autarkie se rovná sebevraždě.

Avšak v jedné věci jsme na tom hůře než ve třicátých letech. Jde o množství anonymního rasismu a mizogynie na sociálních sítích, intenzivní spojení protilevicové a protiislámské nenávisti. Donuťte se podívat - možná jen jednou - na to, na co se někteří lidé dívají pořád, každý den: na černošskou mládež, kterou zabíjejí američtí policisté, na syrské děti, které trhají na kusy Asadovy bomby, ruské nebo americké letectvo, blogery, které veřejně křižuje Isis, rozdrcené mrtvoly francouzských občanů na promenádě v Nice.

Když okupovala Francova vojska Badajoz a postavila 2000 obyvatel města ke zdi, tamější vojenský pozorovatel německého wehrmachtu byl tak zhnusen, že doporučil, aby němečtí vojáci nikdy nesloužili vedle Francových, aby nebyli "brutalizováni".

Dnes je zbrutalizována celá generace lidstva - ať jde o masové vraždění, znásilňování či mučení, které lidi vidí z první ruky. Když čtete jakékoliv paměti ze třicátých let, vždycky tam nastane okamžik uvědomění: tak takhle vypadá mrtvola, aha, vězně je možné zastřelit, Ženevské konvence je možné porušovat.

Bohužel, co se týče brutality, jsme na tom hůře než ve třicátých letech - a v boji mezi vládami a civilním obyvatelstvem se Ženevské konvence nedodržují.

Když vidíme, jak Erdoğan vězní demokratické novináře, že, jak informuje Amnesty International, je mučí a znásilňuje, víme, že k takovým věcem dnes může začít docházet i v jiných nominálních demokraciích.

Máme dvě věci, které neexistovaly ve třicátých letech. Máme miliardy vzdělaných a gramotných mozků a máme pojem všeobecných a neodcizitelných lidských práv.

Když jsem na začátku této krize četl pamflet Stephana Hessela Indignez Vous! (Rozhněvejte se!) který inspiroval hnutí Occupy, uvažoval jsem, proč tolik zdůrazňoval Všeobecnou deklaraci lidských práv.

Hessel býval bojovníkem ve francouzském odboji a pomohl v roce 1948 Deklaraci napsat. Vysvětlil, proč trval na výrazu "všeobecná", "univerzální" a nikoliv mezinárodní práva. "Tak se totiž vyhnete argumentu plné suverenity státu, který si osobuje právo páchat na svém území zločiny proti lidskosti."

Hesselova generace rozuměla, že globální a univerzální systém lidských práv bude mít dlouhodobé dědictví. Když dnes novinář či pracovník nevládní organizace odhalí masakr, jako první věc myslí na to, že musejí důkazy dostat k soudu - a až potom píší senzační článek.

Takže - ne. Toto nejsou třicátá léta s drony a trolly. Máme - a musíme hájit - odolný globální lidskoprávní systém. Jediný pohled na necenzurované sociální sítě nás varuje, co by se stalo, kdybychom to nedělali.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 4.8. 2016