O poprasku na domácí lidskoprávní scéně a iluzi česko-čínského „přátelství“

31. 3. 2016 / Daniel Veselý

Předesílám, že protesty proti vrcholnému představiteli směsice dickensovského kapitalismu a autoritářského dogmatismu se všemi jeho negativními průvodními jevy podporuji. Nemohu si ovšem odpustit pár kousavých poznámek k povaze právě proběhnuvších demonstrací. Ačkoliv je fotogenická vlajka Tibetu symbolem odporu vůči čínskému establishmentu, jmenovitě pak jeho represi proti národnostním menšinám v této zemi i samotným Číňanům, mám za to, že je třeba s důslednou kritikou nejprve začít u sebe, nebo alespoň u negativních aktivit západního civilizačního okruhu, k němuž se v těchto pohnutých dnech mnoho z nás hrdě hlásí, v Číně. Mám na mysli třeba znečišťování čínských řek toxickými chemikáliemi, jež mají podle tvrzení Greenpeace na svědomí západní korporace Nike, Puma či Adidas ZDE. Jistě by se nám nelíbilo, kdyby obdobným způsobem u nás podnikaly čínské fabriky.

Valná část hněvu se obrací proti porušování lidských práv v Číně, k čemuž lze počítat i cenzuru internetu. Jsme si však vědomi faktu, že na blokování internetu se ve spolupráci s čínskou komunistickou stranou v Říši středu podílely západní korporace, jako jsou Yahoo!, Microsoft, Cisco, Nortel a další ZDE.? V našich končinách poměrně známá kanadská novinářka a filmařka Naomi Kleinová v roce 2008 napsala obsáhlý text s názvem Čínské vševidoucí oko ZDE, v němž uvádí, že čínská věrchuška s pomocí amerických obranných kontraktorů, jimž technologii dodávaly příkladně IBM, Honeywell a General Electric, vytvářela efektivní prototyp policejního státu.

Je pochopitelné, že se tyto skutečnosti na rozdíl od Tibetu těžko vměstnají do srozumitelné a úderné symboliky, nicméně my máme na zlepšení životních podmínek Tibeťanů bohužel pramalý vliv. Dále bychom si měli uvědomit, že povýšené moralizování směrem k čínským „mandarínům“ ohledně lidských práv padá na neúrodnou půdu, protože máme v tomto ohledu sami co napravovat. Tím bychom samozřejmě neměli rezignovat na lidskoprávní aktivismus ve vztahu s Čínou, ovšem je záhodno, abychom sami neměli morálně pošpiněný štít.

Také fakt, že se protestů zúčastnili nebo je podpořili političtí dinosauři Miroslav Kalousek, Jaromír Štětina a Karel Schwarzenberg v duchu Havlova lidskoprávního odkazu, je poněkud tristní.

Bývalý ministr financí s tibetskou vlajkou v ruce laje čínskému samoděržaví, ačkoliv sám v České republice svého času prosazoval jen jinou mutaci kapitalismu a sociální práva obyčejných Čechů mu byla naprosto ukradena.

Europoslanec Jaromír Štětina pro změnu nekriticky podporuje kontroverzní ukrajinskou vládu a loni do Evropského parlamentu pozval velitele praporu Azov, který americká Sněmovna reprezentantů označila za neonacistický.

Bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se před dvěma lety snažil prosadit české firmy na trhu v Saúdské Arábii, kde panuje jeden z nejbrutálnějších režimů na světě. „Je zde celá řada atraktivních zakázek, o které mohou naši podnikatelé usilovat, a my jsme se snažili jejich zájmy podpořit,“ sliboval Schwarzenberg během návštěvy saúdskoarabské monarchie v roce 2013 ZDE. V listopadu 2012, kdy byl Schwarzenberg ve funkci ministra zahraničí, Česká republika jako jediná evropská země hlasovala v OSN proti tomu, aby se Izraelem okupovaná Palestina stala pozorovatelským státem v této organizaci. A takto bychom mohli pokračovat dále.

Lidskoprávní slepota výše zmíněných politiků je nadneseně řečeno přímo do očí bijící, a to platí i pro samotný lidskoprávní odkaz Václava Havla, jimž se protestující v pražských ulicích zaklínali. Ostatně byl to právě zesnulý exprezident, který už v roce 2001 navázal politické a obchodní vztahy se Saúdskou Arábií.

Mnou uvedené výtky podle mého smělého soudu tedy naprosto legitimní a žádoucí protesty proti návštěvě Si Ťin-pchinga, jež symbolizuje netransparentní čínské obchodní aktivity v Česku a obecně čínské angažmá na globální úrovni, poněkud devalvují. Navíc četní kritikové těchto protestů získali kýženou argumentační munici pro spřádání divokých vlhkých snů o nezlomnosti česko-čínského přátelství.

Nicméně za alarmující považuji nekritické, ba přímo servilní postoje vůči čínskému prezidentovi, kterého údajně pojí přátelství s Milošem Zemanem. Dovedu si v živých barvách představit, že průměrného Zemanova příznivce oblažuje iluze o tom, že má lidový prezident z malé země kdesi v Evropě spojence v nejvyšším představiteli supervelmoci, která stojí v mocenské opozici vůči globálnímu gaunerovi. Upřímně mě děsí představa, že by se naplnila prezidentova slova o tom, že se Česká republika stala nezávislou na západní mocenské klace, jinými slovy, že se ocitla pod ochrannými křídly Číny a Ruska.

Ačkoliv se stále domnívám, že Spojené státy představují největší ohrožení pro světový mír, a tento názor ostatně podle průzkumu uskutečněného před dvěma lety Gallupovým ústavem sdílí i většina dotázaných z různých koutů planety ZDE, politická orientace ČR na Čínu a Rusko v kombinaci s xenofobním českým prezidentem, mi přijde tuze děsivá.

Avšak strach na jedné straně a radostné vyhlídky na straně druhé mi přijdou liché, neboť z celkového obratu zahraničního obchodu ČR připadlo v roce 2013 na státy Evropské unie 63,2 procent, zatímco na Čínu 5,7 procent a na Rusko 4,5 procent ZDE. Obchodní a politické vlivy, jak známo, jdou ruku v ruce, nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by státy EU, zejména Německo, přestaly být pro Českou republikou prioritou v obchodních vztazích. Taktéž představa, že by se ĆR nějakým zázrakem vymanila z členství v EU a NATO mi přijde iluzorní. Nadto Česká republika nemůže být rovnocenným partnerem žádné supervelmoci, třeba právě Číně, jak se naivně někteří lidé domnívají; může fungovat pouze ve větším mocenském bloku, v našem případě v rámci EU - ať už si o ní myslíme, co chceme. To vše ale za předpokladu, že nepodlehneme šalebným svodům xenofobního Visegrádu, neboť poté bychom se na evropském kontinentu ocitli na periferii a v izolaci. Jedině v tomto případě by tu existovala možnost, že by nás Čína nebo Rusko mohly metaforicky opsáno schramstnout.

Vytisknout