Bude nám chybět čtrnáctideník Ateliér?

18. 2. 2016 / Jiří Mikeska

Možná bude užitečné ještě jednou zopakovat, o co jste v časopise Ateliér usilovala.

Nebudu rozvíjet sáhodlouhé teorie a náš cíl zestručním do věty, že Ateliér chtěl stavět mosty mezi odbornou a laickou veřejností, která se o výtvarné umění zajímá. Tedy poskytovat servis odbornému publiku, vytvořit teoretikům a historikům umění platformu, kde by mohli nezávisle prezentovat své názory, kritiky a postřehy, sledovat výtvarnou scénu u nás i v zahraničí, zabývat se prací galerií a muzeí, propagovat jejich činnost. Divákům pak především zpřístupnit cestu k pochopení výtvarných děl, informovat je o dění pravidelně a souhrnně, poskytovat umělcům odezvu na jejich tvorbu...

Na jaké čtenáře jste se zaměřila? U části odborné veřejnosti zaznívaly výhrady, že Ateliér je málo odborný.

Zaměřili jsme se, jak jsem uvedla, na odbornou i laickou veřejnost. To znamená, že k nám psali odborníci včetně samotných umělců k aktuální problematice. Samozřejmě, že úroveň jednotlivých textů může být kolísavá, ale jestliže naši autoři pocházeli z kruhů profesionálních historiků a kritiků umění z celé republiky a ze zahraničí různých generací, kteří pracují většinou v galeriích a muzeích a zabývají se aktuálním i historickým vývojem umění, mají za sebou praxi, tak se musíme zamyslet nad celkovou úrovní tohoto oboru vůbec. A pokud pár jednotlivců si myslí, že na ten "správný" názor mají nárok pouze oni sami, pak asi není něco v pořádku. Pravda je, že úroveň textů těch nejmladších generací byla trochu sestupná, nebyla vyhraněná, zkrátka jednalo se o začínající autory, kteří ještě neznali tolik provoz umění a hlavně nebyli tzv. vypsaní a to především v rovině udržení a obhájení vlastních tezí, což zároveň souvisí s úrovní použití českého jazyka, a to jak gramatiky, tak především stavby vět, někdy jim chyběla schopnost srozumitelně a pregnantně vyjádřit myšlenku a poslání konkrétních děl.

Mimo jiné se v poslední době vede diskuse v rovině jestli tištěná media ano, či ne. Jaký je Váš názor?

Stále si myslím, a to i přestože nebo právě proto, že denně používám jak sociální sítě, tak počítačovou techniku včetně různých programů textových i souvisejících s úpravou, využitím a kvalitou reprodukcí, že tištěná média mají a budou mít nadále svoje důležité postavení, a to zejména u odborné literatury. A nemyslím si to sama, tak snad za všechny mnohem známější a světově uznávané kapacity mohu hned jmenovat třeba Umberta Eca.

Je asi jasné, že tištěná média, která pracují jen s textem, si vystačí s tiskem i na recyklovaném papíru, ale reprodukce fotografií, obrazů, instalací vyžadují kvalitní tisk. Ten se vám dařil. A je také jasné, že náklady musely být v tomto případě vyšší.

Ano, dbali jsme na to, aby reprodukce uměleckých děl byly velmi kvalitní. S tím souvisí práce s grafickými programy a s kvalitními fotografickými podklady. Myslím, že je přehnané, jak někteří lidé, kteří nikdy v žádném médiu nepracovali, rozhlašují, vnucují a podsunují názor, že jsme mohli hodně ušetřit tím, kdybychom neměli kvalitní papír pro samotný tisk. Avšak částka, kterou bychom bývali ušetřili za horší papír, je v celku zanedbatelná a ve vztahu k prezentaci výtvarného umění, které je na vizualitě založené a závislé, tak je zcela přehlédnutelná.

Myslím, že Ateliér během Vašeho působení dostal někde v zahraničí ocenění. Je to tak?

To není úplně přesné, neboť to nebyla žádná cena, jak se u nás obecně chápe, ale Ateliér byl vybrán mezi 25 "nejlepších" a nejzajímavějších časopisů o výtvarném umění z celého světa. V roce 1998 a pak v roce 2000 francouzský časopis Gazette des Beaux-Arts se ujal akce Art in the World. Tehdy časopisy, které byly vybrány, připravily do Paříže zprávu o umění z jejich zemí či oblastí, kde působily, vybraly každý dva umělce a poté byla v Paříži vždy uspořádána velká výstava. Tato akce byla moc úspěšná a sledovaná celým světem. V roce 1998 jsem na ní představila Veroniku Bromovou s Federicem Díazem a o dva roky později Jiřího Černického a Lukáše Rittsteina. Pravda je, že práce všech našich umělců pokaždé získaly neobyčejný zájem médií, včetně televizních stanic. Ateliér byl mimo jiné kladně hodnocen pro svoji čtrnáctidenní periodicitu a široký záběr do všech výtvarných médií. Také zde proběhly mezi šéfredaktory těchto časopisů a magazínů velké diskuse o jejich podobě, zaměření, způsobu financování, problematice autorského psaní... Dost bylo překvapivé, že jsme se všichni, ačkoliv opravdu z různých koutů planety, ve své podstatě potýkali s podobnými problémy. Tehdy jsem tam přednesla referát o dění na naší umělecké scéně po roce 1990 s ohledem na vývoj od 60. let.

Mám za to, že Ateliér vytvářel nadoborovou platformu pro reflexi současného výtvarného umění, byl vícegenerační, což bylo jeho pozitivum, jako čtrnáctideník informoval o dění v celé republice a přinášel i jistou část zahraničních aktualit. Měl široký záběr, nebyl tedy určen jen pro generační, oborovou, koncepční, nebo akademicky odbornou úzkou výseč ze spektra kulturního dění. To mu někteří vytýkali, já si ale myslím, že právě v tom byla jeho jedinečnost, hodnotná služba široké veřejnosti a přínos.

Ano, je to tak. Jeho hodnocení však musí přinést další generace...

Kritici také argumentují tím, že do časopisu nepřispívali významní teoretici. Jak to bylo s prostředky na jejich finanční ohodnocení? Je tak trochu nasnadě, že pokud ministerstvo dlouhodobě snižovalo výši grantů, a Ateliér byl, pro svoji nekomerční podobu na jeho příspěvcích závislý, nemohlo se asi dostat na honoráře teoretiků tak, jak si asi představovali.

Abych se k této výtce vyjádřila, je to také o neznalosti věcí. Jak už jsem se zmínila, psali k nám odborníci z celé republiky a ze zahraničí a to od studentů po seniory s dlouholetou praxí. Mnoho význačných teoretiků začínalo spoluprací s námi nebo byli v redakci dokonce zaměstnáni, pak odešli za svojí další kariérou a již měli málo času na pravidelnější psaní o aktuálním dění... Nakonec poslední tři roky jsme neměli z čeho honoráře platit, a přesto si přispěvovatelé udělali čas a prostor pro texty do Ateliéru. Bohužel i v západním světě často odborná periodika neplatí honoráře. Kolektiv autorů textů se neustále obměňoval s vývojem let, což bylo i našim záměrem, neboť v jednom čísle mít třeba tři články od stejného kunsthistorika a v dalším a dalším opět, to také není zrovna inspirativní, snažili jsme se být otevření, i když základem byla práce celé redakce. Samozřejmě sami jsme si byli vědomi, že by bylo zapotřebí některé věci změnit, ale věřte mi bez finanční základny, některé věci nezměníte, i když jste si jich vědomi, protože zkrátka nemáte na zaplacení spolupracovníků, různých počítačových programů atd.

Je tady nějaký jiný periodický tištěný časopis, nemám na mysli ročenky a čtvrtletníky, který by se snažil o něco podobného, o jakousi erudovanou informační syntézu aktuálního dění ve výtvarném, nebo chcete-li vizuálním umění? A nemám na mysli informace o komerčních aktivitách obchodníků s uměním, ale o tvůrčích počinech.

Je zde vysoce odborný akademický časopis Umění, který vydává Ústav dějin umění Akademie věd ČR, Art & Antique, elektronický portál Artalk.

Ano, ale odborný časopis Umění je především určen pro odbornou obec a nevěnuje se „denní dílně“ živého umění. A časopis Art & Antique je z velké části o něčem jiném, než o současném výtvarném umění. Po Ateliéru tady nyní zůstává prázdné místo. A to je škoda.

Závěrem mi vychází, že by si prosperující stát jeden dobře vytištěný čtrnáctideník o výtvarném umění pro odbornou a i laickou veřejnost v celorepublikovém pokrytí tak, jak tuto službu plnil Ateliér, mohl a měl dovolit. Jinak se, jako náš správce, chová nekulturně. Přidáte se ke mně?

Rozhodně jsem o tom přesvědčena. Bohužel během 25 let jsem musela také sledovat vzájemné nevraživosti, žárlivosti, někdy dokonce podrazy, nenávist, skupinkové politikaření atd. Na druhé straně jsem se potkala s velkou vstřícností, pochopením, poznala jsem solidaritu, přátelství. Umělci nám darovali svá díla, aby činnost našeho občanského sdružení, jež vydávalo Ateliér, podpořilo. Také mnoho teoretiků si bylo vždy vědomo toho, že je zapotřebí veřejnosti výtvarné umění adekvátně prezentovat či propagovat. Galerie a muzea se často dožadovala recenzí, neboť se jim tímto způsobem zvyšovala návštěvnost a mohly se prokázat materiálem hodnotícím jejich práci a na tomto základě získávat i finanční prostředky. Často se zejména mimo Prahu za pomoci těchto materiálů bránily proti nekulturnosti místních zastupitelů, kterým se nechtělo investovat do kultury nejen z důvodů, že jiné aktivity pro ně byly důležitější, ale většinou také proto, že současnému umění vůbec nerozuměli.

A podpořil Vás v posledním období někdo z obce teoretiků, nebo Vám to nechali „sníst“?

Asi tak, někdy se objevili tzv. rádci, kteří neměli doslova ponětí o fungování a vydávání časopisu a to ani po odborné a ani po té technické stránce, natož o hospodaření. Objevili se samozřejmě různé pomluvy i kritici, ale za to musí být člověk naopak vděčný, neboť ho upozorňují na možné chyby, stagnaci, zahledění se do sebe a vlastních problémů. To nás nutí neustále svoji práci přehodnocovat a přemýšlet nad ní. I když tato kritika byla většinou vedena z úhlů neznalosti celkového stavu věcí, nebyla konkrétní a mnohdy ani korektní, jindy se jednalo o jistou naivitu, někdy to byli lidé, kteří se cítili třeba poškozeni tím, že jsme neotiskli jejich texty a tak podobně, brala jsem ji na vědomí. A pomoc, často jsme slýchali, však vy to zas nějak vyřešíte..., některé galerie naši situaci chápaly a snažily se ze svého rozpočtu k nám zadat reklamu, naši příznivci nás vyzývali, abychom uspořádali nějaký protest, ale vlastní iniciativa z obce teoretiků nepřišla, pár jedinců se za rohem dokonce těšilo, že skončíme, nyní dostáváme dopisy, v nichž je vyjádřena lítost, že Ateliér nemůže pokračovat.

Blanko, přijměte poděkování za dlouholeté vydávání Ateliéru. Mělo to určitě smysl. A snad mohu poděkovat i za ty, kteří nejsou na zdejší výtvarné scéně nošeni v pozlacených nosítkách slávy. Za ty, kteří tady také žijí, tvoří a chtějí, přirozeně, sdílet veřejný prostor. A Vy jste jim kousek toho prostoru poskytovala. Díky.

Také za celý redakční tým, který se během let měnil, děkuji. Ceníme si ohodnocení naší snahy. Znovu chci poděkovat všem autorům textů, umělcům a těm, kteří po celá léta byli našimi čtenáři, drželi nám palce a těšili se na každé nové číslo Ateliéru. Děkuji za prostor, který jste nám poskytl.

Rozhovor vedl Jiří Mikeska

Vytisknout