Problém není v invazi cizáků, to bychom se nebáli vlastních dětí...

Vnitřní kořen "vnějšího" nebezpečí

18. 2. 2016 / Bohumil Kartous

Společenská kritika by měla mít za cíl vyvažovat diskurz. Jestliže vládne nějaká strana či koalice, má být automaticky terčem mnohem ostřejší a častější kritiky než opozice. Je to pochopitelné, vládnoucí garnitura ovládá mocenský aparát, a má tak zároveň možnost nejvíce vrtěti psem. Když se změní garnitura, kritika by neměla brát v potaz jak, měla by opět kritizovat zejména garnituru.

Jsou i složitější problémy. Jestliže na nějakém tématu týkajícím se hodnotových postojů panuje majoritní shoda, nemusí to nutně znamenat, že to vypovídá o demokracii, stejně jako demokraticky zvolená politická garnitura ještě nutně nemusí naplňovat demokracii. Je fajn, když existuje kontroverze, zejména když jde o základní hodnoty demokracie, což jsou v roce 2016 stále snad ještě lidská práva.

Většinový postoj české společnosti nepomáhat uprchlíkům je z hlediska lidských práv vysoce kontroverzní. Na jedné straně existují objektivní důvody k tomu pomoci lidem na útěku před nebezpečím, na straně druhé obava z toho, co způsobí. Většina české společnosti trpí obavou a hledá důvody, které by odůvodnily, proč uprchlíkům v Evropě nepomáhat. Podle mezinárodních konvencí je něco takového velmi těžké akceptovat, podle současného konceptu lidských práv taktéž. 

Proto ta frenetická snaha ospravedlnit tento postoj na politické, právní i etické úrovni: demagogové tvrdí, že imigranti jsou horda militantů, ti, kdo mají přeci jen potřebu vyrovnat se s faktem, že imigranti jsou v drtivé většině lidé prchající před válkou, terorem a bídou, vidí nereálné, aby takto kulturně odlišní lidé žili v Evropě. Nadto mají ti rozumnější potřebu obhajovat českou společnost jako takovou: lidé jsou prostí, mají své všední starosti, málo peněz, nejistotu vzhledem k budoucnosti, špatné zkušenosti, kdesi cosi.

Problém je, že "soft" verze apologetiky zamítavého postoje vůči uprchlíkům není postavena na skutečnosti. Drtivá většina desítek milionů přistěhovalců v Evropě jsou lidé, kteří svou "přizpůsobivost" prokázali. Stejně tak omlouvat postoje většinové společnosti tím, že je de facto obětí historického okamžiku, je velmi sporné. Proč by měla tato společnost, která dosáhla doposud nejvyšší úrovně materiálního bohatství a stability demokratického společenského zřízení v dějinách, tolik strachovat?

Připomíná to vtip, kdy opilec cosi hledá pod lampou, kolemjdoucí se ho ptá, co ztratil, a on že klíče. Když se ho kolemjdoucí zeptá, kde přesně, tak opilec řekne, že na konci ulice, ale že tady je větší světlo... Podobně je to s hledáním příčin toho, proč jsou česká a další středoevropské společnosti tak odmítavé, když na nich skutečné břímě neleží. Zdánlivě to dokonce dává smysl: bojíme se, jsme slabí, neduživí, sami máme málo a mělo by se nám pomáhat. 

Syndrom oběti byl už mnohokrát na toto téma rozebírán. Sám o sobě ale také nevysvětluje vše. Do role obětí se stavíme proto, abychom se ospravedlnili, to není důvod, kořen. Kořen je vlastně velmi těžké jednoduše pojmenovat, souvisí s traumatem postotalitní společnosti, která nestaví veřejný zájem, tedy zájem, na němž mají významný podíl ostatní, výše než zájem soukromý, sobecký. Co však lze vidět jednoznačně, ten kořen netkví ve strachu z vnějšího nebezpečí, které by jinak "zdravou" společnost ohrožovalo. Tkví vevnitř, ve společnosti samé.

Nedávno jsem v jednom menším českém městě diskutoval s učiteli na téma inkluzivního vzdělávání. Problém inkluze se -  v menším - stal paralelou imigrace: spousta demagogie, emotivních postojů přehlušující podstatu a smysl. Zhruba stejný podíl společnosti vzdělávání dětí, u kterých to je možné, v běžné škole odmítá, respektive si myslí, že některé do běžné školy prostě nepatří. Je velmi pravděpodobné, že ti, kteří odmítají inkluzi, z velké části odmítají i pomoc uprchlíkům.

Na tomto tématu lze navíc mnohem detailněji studovat lidské postoje. Nejde o problém vnější, ale vnitřní, nejde o problém, jehož řešení je vzhledem k absenci uprchlického elementu v české společnosti možné vidět pouze v abstraktní či přenesené rovině. Jde o problém, na který existují velmi konkrétní odpovědi a příklady nejen ze zahraničí, ale i ČR samotné.

Stejně jako v případě imigrace existují přibližně dvě podobné skupiny: jedni odmítají inkluzi en bloc jako přístup veskrze špatný a nevhodný. Druzí, opět ti, kteří si uvědomují neudržitelnost takového postoje, odmítají pouze to, že by bylo možné inkluzi zavádět v současném stavu vzdělávacího systému v ČR.

Je pozoruhodné sledovat, co se děje, když na zcela konkrétních příkladech ukážete těm, kdo odmítají inkluzi, že je to princip, který v mnoha případech dobře funguje. Nebo ještě jinak, když těmto lidem ukážete konkrétní lidi - učitele, kteří ve svém škole inkluzi úspěšně zavedli, a to za současných podmínek českého vzdělávacího systému. V takovéto přímé konfrontaci se odmítači chovají tak, jakoby neslyšeli a neviděli, jakoby člověk, který k nim mluví a dosvědčuje, že se mýlí, neexistoval. 

Je pravděpodobné, že dozvuk takové konfrontace má nějaký pozitivní dopad na skepsi vůči vlastím postojům, na nutnou pochybnost jako základ kritické sebereflexe, ale ten první okamžik, kdy by člověk měl uznat, že jeho postoj je neudržitelný, je velmi důležitý. Ukazuje, že bez takové příležitosti je takřka nemožné a nepravděpodobné, aby se většinový postoj společnosti, posilovaný neustálým sebeutvrzováním, nějak změnil. Je to možné jedině přímou konfrontací, a to teprve s určitým odstupem. A ne vždy. Bigotně uvažující člověk raději takovou zkušenost vytěsní, než aby uznal, že se mýlí. 

Ale ještě zpět k paralele mezi imigrací a inkluzí. Je samozřejmě mnohem jednodušší říct, že muslimové chtějí zničit naši kulturu, když s nimi nemáme žádné zkušenosti a naše představy o soužití jsou postaveny na simulakrech digitálního světa. Je ale stejně dobře možné vytěsňovat konkrétní příklady dětí ze sociálně slabého prostředí, dětí se smyslovými poruchami, poruchami spektra pozornosti či dětí s Downovým syndromem, kterým vzdělávání v běžné škole pomáhá k daleko lepšímu životu, stejně jako pomáhá jejich spolužákům vytvářet společnost mnohem otevřenější sama k sobě i navenek. A to prosím jde o naše vlastní děti, nikoliv o "hordu cizáků". 

Kořen je skutečně uvnitř české společnosti a nemá žádný smysl schvalovat alibistickou sebeprezentaci v roli obětí. Takový postoj českou společnost nemůže nikam posunout, naopak může přispět pouze k její další izolaci. To by si alespoň vzdělaní lidé měli uvědomit.

Vytisknout