Je možno "vidět Putinovi do hlavy"?

17. 2. 2016 / Karel Dolejší

Zúžené pojetí racionality v pokleslé postmoderně samozřejmě nemůže nikomu pomoci pochopit nic, co není součástí stejného konzumistického univerza. Je ironií osudu, že ve stejném roce, kdy Jean-Francois Lyotard vydal "bibli" původního intelektuálního postmodernismu, poskytli už Daniel Kahneman a Amos Tversky současně protilék na některé choroby jeho budoucí pokleslé varianty.

V časopise Econometry vyšel 2. března 1979 článek zmíněných autorů s názvem "Prospect Theory: An Analysis of Decision under Risk" (Teorie vyhlídek: Analýza rozhodnutí v podmínkách rizika) ZDE. Za nejdůležitější závěr lze označit tezi, že jinak se chovají lidé, když se domnívají, že jsou úspěšní, a podle jiné logiky ti, kdo se považují za neúspěšné.

Ti, kdo se považují za neúspěšné, neuvažují v logice maximalizace zisku při současné minimalizaci rizik, a měřítkem jejich chování také není výsledný celkový objem aktiv, který drží. Ti kdo se považují za neúspěšné se snaží naopak "zvrátit osud" i za cenu maximalizace rizik, která na sebe berou. Přitom rozhodování je založeno na potenciálních ziscích a ztrátách, nikoliv na analýze konečného stavu ("Neměl jsem na začátku více než teď, po všech "vítězstvích"?").

Zda se aktér považuje za úspěšného nebo neúspěšného je do značné míry věc subjektivní percepce - záleží na tom, kde má umístěny tzv. referenční body. V případě ruského prezidenta není pochyb, s čím se srovnává: S ruským impériem stolypinovské periody a období SSSR. Z tohoto hlediska je samozřejmě stále v pozici prohrávajícího, pokud se mu nepodařilo zvrátit ztráty, které jeho stát utrpěl během nedůsledné postsovětské dekolonizace. Zatímco bývalé evropské koloniální mocnosti se s dekolonizací smířily, Kreml nikoliv.

Všechny úspěchy, které Rusko zaznamenalo od nástupu Putina do prezidentské funkce, jsou stále jen slabou náplastí na historické ztráty ("největší geopolitická katastrofa 20. století"), které nebyly zpracovány a přijaty.

Jak dokáže teorie vyhlídek snadno předpovědět, takovýto aktér se snaží změnit "nepřízeň osudu" a je přitom ochoten přijímat i velmi vysoká rizika, která poměřuje okamžitými zisky, nikoliv celkovými ztrátami.

Z hlediska putinské perspektivy je nepřijatelné cokoliv, co neznamená návrat k postavení supervelmoci s vlastní sférou vlivu, ve které diktuje vlastní pravidla - protože toto je referenční bod, s nímž je současnost srovnávána. Když kýženého stavu nelze dosáhnout opatrnými postupy, jsou voleny riskantnější, včetně neomezeného využití ozbrojeného násilí v zahraničí. Situace je o to jednodušší, že rizikovým chováním Putin získává velkou výhodu, protože západní protivníci se naopak snaží rizika minimalizovat. Jsou to v očích ruského prezidenta opovrženíhodní zbabělci, kteří se mu nedokážou postavit.

Oslabování Západu, které se Putinovi velmi daří, otvírá prostor pro zaplnění vakua ruskými iniciativami. To vidíme právě teď velmi názorně v Sýrii, kde Západ tak dlouho přežvykoval tvrzení, že "neexistuje vojenské řešení", až Putin toto řešení předvedl v praxi. Další snahy vyhýbat se rizikům namísto čelit výzvám prezentovaným revizionistickou mocností bude znamenat, že se stejný scénář zopakuje na libovolném místě, kde se Putin rozhodne angažovat.

"Nemůžete vidět do hlavy" Putinovi, který je "iracionální", pokud se nechová jako my; a "Neexistuje vojenské řešení". To jsou dvě z dogmat amerických neowilsoniánů a také zpohodlnělých evropských elit, kterým způsob, jakým se Barack Obama pomocí samolibého moralizujícího řečňování odizoloval od reálného světa, velmi konvenuje. Ale dokonce ani toto nevědí. Ani sebe neznají.

Jenže Putin považuje Západ za nepřítele - a citát Sun-c´ v úvodu nepřestává platit.

Vytisknout