Pevnost Evropa - jako Albánie Envera Hodži?

2. 2. 2016 / Karel Dolejší

Protože Evropě v současnosti chybí schopnost účinně řešit i vlastní problémy (Řecko, riziko rozpadu Španělska plus možný domino efekt, Brexit, slušná šance na ultrapravicovou prezidentku ve Francii), nejpravděpodobnějším scénářem se stává "strategická defenzíva" na úrovni jednotlivých národních států oslabených globalizací. V té ale s ohledem na geografii kontinentu, vojenskou slabost členských států a vedlejší důsledky defenzívního nacionalismu evropský projekt nemůže neprohrát.

Někteří se stále domnívají, že evropské problémy vznikající v jiných částech světa nakonec vyřeší Spojené státy. Nejvíce uprchlíků ovšem až dosud přichází z Blízkého východu, odkud se Američané spíše stahují. Steven Walt ve velmi kritickém článku pro Foreign Policy ZDE vyzývá k doznání, že USA nemají vlastně žádnou blízkovýchodní politiku. Původně takovou politikou bylo dolaďování regionální mocenské rovnováhy s minimální vlastní vojenskou přítomností. Bill Clinton přešel k "dvojímu zadržování" (Íránu a Iráku), což si vyžádalo masivní vojenskou přítomnost a nepřímo vyprovokovalo útoky z 11. září. Bush mladší udělal ještě horší věc, zničil Irák a s ním šanci na bezproblémový návrat k politice regionální rovnováhy. A Obama zahájil strategickou rošádu kombinovanou s postupnou ztrátou vlivu, kterou mnozí považují za dokonce ještě horší přístup, než byl Bushův. Walt tedy navrhuje, aby Washington konečně přiznal barvu: Uvědomil si, že nemá žádnou blízkovýchodní politiku, nemá skutečný důvod se v regionu výrazně angažovat, a stáhl se z něj pokud možno úplně.

Američané jistě takovou věc mohou udělat. Nacházejí se za Atlantikem a v současnosti Blízký východ k ničemu nepotřebují. Horkým kandidátem na budoucího prezidenta je mezi Republikány s velkým náskokem Donald Trump, který obdobně jako Miloš Zeman provádí politiku resentimentu ZDE. Jeho přístup k zahraniční politice představuje svéráznou formu pragmatického neoizolacionismu ZDE a německý list Spiegel jej dokonce poněkud přepjatě označuje za nejnebezpečnějšího muže na světě ZDE. Mezi Demokraty se zřejmě rozhodne v duelu Sanders - Clintonová. Z nich Sanders touží vrátit USA ve vnitřní politice do 70. let a v politice zahraniční je zřetelným appeaserem. Zbývá Clintonová, kterou ovšem aféra kolem porušení předpisů pro zacházení s utajovanými materiály postupně připravuje o důvěru voličů, což může být fatální i v případě, že ji FBI nakonec neobviní. A při pohledu na to, co tato kandidátka prováděla v Libyi, lze sotva doufat, že by její intervencionismus mohl nějak pomoci stabilizaci situace na libovolném místě glóbu. Stručně shrnuto, šance na neoizolacionistickou periodu v americké politice jsou nyní zhruba 2 : 1, přičemž jen naprostí zoufalci by mohli doufat, že intervenující Clintonová dokáže něco vyřešit.

Spojené státy tedy regionální konflikt mezi šíitskou koalicí vedenou Íránem (v alianci s Ruskem) a sunnitskou koalicí vedenou Tureckem a Saúdskou Arábií nedokáží ani utlumit, natož pak vyřešit. A pokud válka bude pokračovat, dál akceleruje proud uprchlíků - který je ovšem podložen i podstatně vytrvalejšími environmentálním faktory a už proto bude pokračovat, zdaleka nejen z tohoto regionu ZDE. Evropa leží, co by kamenem dohodil. Nemá jak uniknout.

Politická nestabilita nemusí být omezena jen na v současnosti nejdůležitější uzlové body migrační krize - Sýrii, odkud odchází místní obyvatelé do Evropy, a Libyi, přes kterou směřuje migrační proud z celého afrického kontinentu. Ve velmi podobném stavu, v jakém byla Asadova Sýrie před vypuknutím občanské války v roce 2011, se nyní nachází i Alžírsko ZDE. Zde, jak známo, neproběhla žádná "barevná revoluce", nesměřovala sem žádná západní intervence, režim se vyvíjí víceméně autarkně od získání nezávislosti v roce 1962. Avšak propast mezi "arabskou ulicí" a uzavřenou mocenskou elitou je nyní srovnatelně hluboká, jako před implozí syrské diktatury. A pohled na mapu Středozemního moře je velmi výmluvný. Libye nemusí být navždy hlavním dopravním uzlem pro uprchlíky z Afriky. Navzdory faktu, že intervenovat v Alžírsku si sotva někdo dovolí.

Británie oslabuje své vazby s EU, nelze vyloučit ani úplný odchod, a opoziční Labour Party dokonce prosazuje faktický přechod země do sféry vojenské bezvýznamnosti. Francie má v současnosti velice blízko k Moskvě a Le Penová slibuje odchod z NATO a alianci s Ruskem. Exprezident Sarkozy i dosluhující Hollande ZDE šéfce Národní fronty v proruské orientaci sekundují s nadějí, že tím zlepší své volební vyhlídky u nespokojených.

Británie nebo Francie mají ještě možnost v případě nouze nejvyšší podniknout menší zahraniční vojenskou intervenci ZDE. Ani tyto země se ovšem neobejdou bez minimálně logistické a zpravodajské podpory USA. Jiné evropské armády neprovozují ani takovéto omezené kapacity. Kvůli katastrofálnímu stavu německého Bundeswehru po dekádách podinvestování byl právě oficiálně vyhlášen poplach ZDE, protože armádě chybí doslova vše, od personálu přes zbraně a náhradní díly až po zásoby. Bývalý polský ministr obrany Janusz Onyszkiewicz se velmi příznačně vyjádřil, že snad poprvé v historii se jeho země neobává vojensky silného Německa, ale spíše toho, jak je Německo neskutečně slabé ZDE.

Pěstitelé protiuprchlické fobie si rádi pohrávají s představou, že Evropa své hranice uprchlíkům "jednoduše uzavře" a tím problém uprchlické krize "vyřeší". Takové představy ovšem můžete chovat patrně jen tehdy, pokud jste se na základní škole pyšnili nedostatečnou ze zeměpisu, případně neznáte poměry na Balkáně v dobách "suverénních" národních států. Uhlídat pobřežní hranici EU v délce mnoha tisíc kilometrů není nic jiného, než stalinský megaprojekt, a sluší se podotknout, že pašeráci si pravidelně nacházeli cestu i na pobřeží takového policejního státu, jakým bývalo Ceausescovo Rumunsko. Možná jediný stát, který svou námořní hranici dokázal pečlivě a neprodyšně opevnit a strážit, bývala maoistická Albánie Envera Hodži.

Po Středozemním moři plují tisíce nejrůznějších plavidel - a abyste všechny mohli včas objevit, zastavit a prohledat, zda nevezou uprchlíky určené k vyložení na nějaké zastrčené pláži, potřebovali byste nepřetržité letecké a námořní hlídkování s řádově stovkami strážních plavidel. Prohlídky, pokud by měly být systematické, by zdržovaly a narušily námořní obchod, což by mimořádně silně zasáhlo toto odvětví zejména v již tak těžce zkoušeném Řecku. Takový projekt je bez velkých sdružených evropských investic a kompenzací jednoduše neproveditelný, a i s nimi by znamenal obrovský ekonomický propad.

Zbylo by tedy hlídat pevninu. Samotné Řecko má pobřeží v délce přibližně 15 000 km ZDE a jeho již tak notně předimenzovaná armáda čítá na mírových stavech zhruba 90 000 vojáků ZDE. Průměrný absolvent základní školy si snadno dokáže spočítat, že to znamená 6, slovy šest, vojáků na kilometr námořní hranice. (V případě, že by se Česká republika konečně zmohla na plnění svých závazků k NATO, jež má podle představ mimořádně moudrých a informovaných českých politiků hlídat evropskou hranici, a vyslala do Řecka na půl roku jednu brigádu s cca 2 000 vojáky - což podle interních analýz ministerstva obrany nyní z finančních a logistických důvodů nezvládne - ochraně evropské hranice by to jistě mimořádně pomohlo.)

Shrnuto, kdo si myslí, že lze vnější evropskou hranici uhlídat před uprchlíky, měj by se začít jezdit do Tirany učit, jak se buduje sociální stabilita v obklíčené, zaostalé a zbídačené zemi, která mobilizuje zbytky národního kapitálu za účelem opevňování pobřeží.

Společná evropská azylová a přistěhovalecká politika s jednoznačnými pravidly a navazujícím systémem integrace azylantů, systém, který by zahrnul také možnost přicestovat v případě splnění příslušných podmínek do Evropy zcela legálně, může někomu připadat jako utopie. Ale to platí pouze do chvíle, než začnete plánovat alternativu - pevnost Evropu s neřešitelným úkolem nepřetržitě hlídat pobřeží Řecka (15 000 km), Británie (necelých 20 000 km), Itálie (9 000 km), Chorvatska (6 000 km), Španělska (7 000 km), Portugalska (2 800 km), Francie (7 000 km), Bulharska (450 km), Rumunska (700 km).

A to jsou samozřejmě pouze technické aspekty, které ponechávají zcela stranou kulturní a politickou atmosféru, která by se na oploceném kontinentě postupně rozvíjela...

Vytisknout