Zprivatizovaní žebráci

24. 12. 2015 / Ivo Barteček, Štěpán Cháb

V roce 2014 měla ČSOB čistý zisk 13,6 miliardy korun.

V roce 2013 13,7 miliardy.

V roce 2012 15,3 miliard.

V roce 2011 11,17 miliard zisku.

V roce 2010 13 miliard korun.

V roce 2009 17,3 miliardy korun.

V roce 2008 pak 1 miliardu zisku, asi vinou krize či špatných investic.

V roce 2007 10,8 miliard korun.

V roce 2006 9,5 miliard čistého výdělku.

Odhadem si tedy vydělala ČSOB od roku 2006 do roku 2014 něco přes 100 miliard korun českých. Připomeňme znovu, že ČSOB byla prodána společnosti KBC Bank do Belgie za 40 miliard. Z ČSOB se tak stal, s humorem řečeno, BOB, tedy Belgická obchodní banka, protože s Československem má nyní společné pouze jediné. A to těžební místo na peníze.

To usuzujeme ze zprávy, že ČSOB odvádí své zisky belgické KBC Bank bez investicí a inovací na našem trhu. Přínos ČSOB se tedy stal pro Českou republiku nulovým nebo dokonce i záporným. Nechává vás to v klidu? Převeďme si věc na jednodušší příklad. Máme stroj na výrobu lízátek. Jedno lízátko prodáváme za jednu korunu. Ročně prodáme sice sto lízátek, ale následné výdaje do údržby stroje a placení zaměstnanců (svých rukou) nám čistý zisk shodí přibližně na deset korun. Přesto jsme v plusu.

A nyní stojíme před rozhodnutím. Stoupl si před nás hejsek, a že prý by od nás ten stroj koupil za 40 korun. To je relativně hodně. Prodáme bezhlavě stroj a spokojíme se se 40 korunami? Se 40 korunami, které během chvilky roztočíme v kasinu zvaném Česká republika? Nebo si stroj necháme a s ním i jistotu, že každý rok nejen uživí nás jako zaměstnance, ale vydělá i 10 korun navíc? Rozumný hospodář nebude brát první možnost vůbec na zřetel, protože ví, že jednorázový zisk je ve srovnání s tím trvalým k ničemu, navíc když v případě našeho stroje na lízátka budeme mít zisk 40 korun které nám nabízí ten hejsek již během následujících pár let.

Srovnejme to s jednoduchým experimentem, který se dělal v americké školce. Před dítě si postavila učitelka, dala mu na talířek sladkost a řekla, že teď odejde. Že si dítě může sladkost klidně sníst, ale když vydrží, když sladkost nesní, dostane sladkosti dvě. 70 % dětí snědlo onu jednu sladkost. Nepočkaly si na dvě. Děti, které sladkost snědly hned, byly z dlouhodobého hlediska méně úspěšné, než děti, které vydržely. Měly horší známky, problémy s chováním, měly v budoucnosti špatné výdělky, horší kvalitu života a končily častěji na drogách.

A teď se zase vraťme k našemu státu. Je před ním možnost mít jeden rychlý výdělek 40 miliard. Nebo je před ním možnost mít výdělek mnohonásobně větší, jen s tím rozdílem, že by přišel později a postupně. Jak se zachová stát, který je a byl řízen elitami? Ano, správně, ihned a bez váhání prodá, aby výdělek byl hned teď. Aby se mohlo… co aby se mohlo? V budoucnu žádat Mezinárodní měnový fond nebo Světovou banku nebo snad Evropskou banku o půjčky? A kdy dojde na ty drogy? Ty už český stát nejspíš dávno bere.

Byli u toho Václav Klaus, Miloš Zeman, Miroslav Kalousek a další, kteří se stále aktivně podílejí na „budování“ státu. Byli u toho a schvalovali, prodávali, přihlíželi, protože chtěli sladkost teď, teď hned, protože šlo o politické body. A ty se dají nahonit jen v okamžiku, kdy dáte obyvatelstvu přičichnout ke štědrému sociálnímu státu a několika výstavním statistikám.

Takovýmto systémem - jedna sladkost teď nebo dvě sladkosti později - byl rozprodán majetek českého státu. Nikdy nedošlo k tomu, snad krom podílnictví u ČEZu, aby český stát a jeho politické špičky, řekl ne, ne, ne, radši si ponechám to, co mi zajistí budoucnost. Protože se zajištěnou budoucností nebudu muset napříště žebrat u cizích bank o peníze, které mi tyto banky chtějí za korálky a zrcátka vzít teď.

Dá se zdařile předpokládat, že výnosy z rozprodaného majetku by s přehledem zalepily donekonečna rostoucí státní dluh. Nyní jdou tyto zisky do rukou jiným západním státům, a nám rostou namísto zisků dluhy. A komu dlužíme? Opět západní státům a bankám. Dá se říct, že jsme novodobá kolonie? Jasnější případ kolonie nové generace snad ani jinde nelze nalézt. Kolonie par excellence. Nejen bez možnosti vývoj zvrátit, ale i bez možnosti se k tomu vyjádřit vyjma nějakého média na internetu nebo v hospodě.

Stát má kvůli této politice jedné sladkosti nyní velmi omezené možnosti jak vyrovnat mínusový rozpočet. A do těch omezených možností lze zahrnout vlastně jedinou položku a tou jsou daně. A daněmi ze stagnující ekonomiky natolik prodluženou státní kasu prostě vyrovnat nelze, takže dluh poroste, daně také a budoucnost už není nejistá, ale úplně jasná a temná.

Styďte se, předstírané elity státu. Prodaly jste lidem svého státu zemi pod nohama. A styďme i my všichni, co jsme proti tomu nic neudělali. Má to také další důsledky, před kterými nelze utéct. Český stát odevzdal svou státnost do zahraničí, protože s ekonomikou je samozřejmě úzce spjata i politika. O čemž svědčí i nedávné prohlášení Gunthera Kirchbauma, který řekl v souvislosti s odmítáním kvót na umístění uprchlíků na území ČR toto:

„Evropa je komunita založená na solidaritě a my jsme v posledních letech projevovali opravdu hodně solidarity, pokud šlo o podporu rozvoje vědy a o obnovení infrastruktury ve východo a v jihovýchodněevropských zemích. Proto očekáváme, že se nám nyní určitá část této solidarity vrátí. Jestliže se to nestane, budeme se muset zamyslet nad důsledky, například co se týče finančních dávek z evropských fondů. Pak je možné, že se už v Čechách či na Slovensku žádná silnice stavět nebude. Německo se v mnoha oblastech chová solidárně, ale dělá to přirozeně i ve svém vlastním zájmu.“[xii]

Pokusme se odhlédnout od emocionálního vzepětí, které se točí kolem uprchlické vlny, to je v tomto případě naprosto vedlejší. Důležitá je ona Kirchbaumova věta, že je možné, že se už v Čechách či na Slovensku žádná silnice stavět nebude. Z toho plyne, že pokud náš stát udělá něco, co není v souladu s vůlí zahraniční politiky, seberou nám peníze. A víte proč nám peníze mohou sebrat? Protože již žádnými nedisponujeme, protože náš národní majetek je téměř nulový a prakticky veškerá ekonomika je v rukou zahraničních investorů, akcionářů, bankéřů a politiků.

Takže naše vláda v devadesátých letech a na počátku nového tisíciletí zařídila jediné, a to že vláda v letech následujících nebude mít žádný prostor k samostatnému rozhodování. Prostě se silnice stavět nebudou, protože to řekne nějaký námi nevolený a nám neznámý pán. Ale to by nebylo to nejhorší, protože lidé zjevně skousnou mnohé, když je alespoň zajištěna základní kvalita života. Ale když k nám neplynou ani dividendy ani z našich vlastních podniků, tak v ekonomice a tedy i nám všem chybí peníze na běžný život. Opravdu se spokojíme s falešným dojmem navýšení životního standardu skrze levné věci z rozvojových zemí a zamhouříme oči nad tím, že skutečnou lepší budoucnost rozprodaly naše elity před našima očima a i my dole jsme s tím nic neudělali?

Vytisknout