Pekelný rok pro Evropu možná předpovídá další, ještě horší

23. 12. 2015

Nikdy od roku 1989, kdy padla Berlínská zeď a ve Východní Evropě se zhroutil komunismus, neprošel geopolitický kaleidoskop kontinentu tak masivními změnami.

Jenže na rozdíl od tohoto roku radostných otřesů, který otevřel cestu k evropské integraci, krize roku 2015 hrozil Unii roztrhat a zanechat za sebou otřesenou, pohmožděnou, sklíčenou a pokrytou novými bariérami.

Pád Železné opony vedl do dvou let k dohodě o vytvoření jednotné evropské měny a během dalších patnácti let k rozšiřování EU a NATO na východ, až k hranicím Ruska, Ukrajiny a Běloruska.

Zdálo se, že to potvrzuje předpověď otce zakladatele Jeana Monneta, že spojená Evropa bude vycházet z krizí posílena.

Letošní politické a ekonomické šoky kvůli přílivu migrantů, řeckému dluhu, islamistickému násilí a ruským vojenským akcím však na mnoha místech vedly k návratu hraničních kontrol, vzestupu populistických antievropských sil a rekriminacím mezi vládami EU.

Jean-Claude Juncker, který označuje svou exekutivu za "Komisi poslední šance," varoval, že je ohrožen schengenský prostor otevřených hranic bez pasových kontrol a samo euro pravděpodobně nepřežije, pokud dojde k uzavření vnitřních hranic.

Juncker po posledním z dvanácti letošních summitů EU, většinou věnovaných krizovému managementu v poslední chvíli, zvolil šibeniční humor: "Krize, které jsou tu s námi, zůstanou - a přijdou další."

Jeho ponurý tón představuje konfrontaci s realitou pro přístup "My to dokážeme", který se snažila uplatňovat lídryně Evropy, německá kancléřka Angela Merkelová.

Merkelová se od partnerů EU ve věci sdílení migračního břemene dočkala jen malé podpory. Většina trvala na prioritě uzavření vnějších hranic před vítáním více než jen několika uprchlíků.

To je částečně vyvoláno latentním resentimentem vůči německé dominanci v EU a odvetou za váhání sdílet větší finanční rizika v eurozóně.

Někteří partneři také obviňují Berlín z pokrytectví kvůli energetickým smlouvám s Ruskem, zatímco přátelé jako Francie, Nizozemsko a Dánsko jsou jednoduše ochromeni vzestupem pravicových antiimigračních populistů.

Jedno z nejostřejších odmítnutí požadavku na sdílení většího podílu uprchlického břemene přišlo od blízkého spojence v Paříži. Premiér Manuel Valls prohlásil o politice otevřených dveří pro syrské uprchlíky: "Nebyla to Francie, kdo řekl "Přijďte!"."

Kritici Merkelové ji na závěrečném summitu obklíčili ze všech stran. Italský premiér Matteo Renzi podporovaný Portugalskem a Řeckem zaútočil na její odmítání přijmout systém garancí pro bankovní vklady v eurozóně.

Pobaltské státy, Bulharsko a Itálie odsoudily podporu přímého plynovodu z Ruska do Německa v okamžiku, kdy EU sankcionuje Moskvu kvůli vojenské akci na Ukrajině a vynutila si ukončení projektu na jihu Evropy. Podle diplomata přítomného jednáním byli prostě všichni v místnosti proti Merkelové.

Jedním z problémů, který se zřejmě napřesrok ještě zhorší, představuje fakt, že hlavní lídři jsou natolik slabí a zaměstnaní domácími výzvami, že nedokážou podniknout nezbytnou kolektivní akci.

Politické přežití kancléřky závisí na schopnosti snížit počet uprchlíků a ukázat, že má migraci pod kontrolou.

Bez ní by Evropu čekaly ještě větší zmatky a potíže.

Letošní rok francouzského prezidenta byl zarámován lednovými útoky v Paříži a dalšími v listopadu, které vyvolaly celoevropský šok z islamistické hrozby a selhání evropské policejní a zpravodajské spolupráce.

Vliv Francie v EU klesá kvůli ekonomické slabosti, zatímco Hollande v roce 2017 bude usilovat o znovuzvolení proti sílící ultrapravicové populistce Marine Le Penové a konzervativnímu předchůdci Nicolasu Sarkozymu.

Britský premiér David Cameron se stará pouze o nalezení dohody o změnách v přístupové smlouvě, které by mu umožnily zachovat si tvář a uspět v referendu, které chce vypsat někdy v příštím roce.

Cameron vlastně dal budoucnost Británie do zástavy ve snaze upřít přistěhovalcům z východních zemí EU stejné výhody v zaměstnání, jaké získávají špatně placení britští dělníci, což mnozí partneři v EU označují za ilegální.

Vzhledem k veřejnému pozdvižení vyvolanému přistěhovalectvím, k antielitářským náladám a dlouholeté podezřívavosti vůči Evropě šířené skeptickými médii, referendum je katastrofa na spadnutí.

Pokud by se druhá největší evropská ekonomika a jedna z dvou hlavních vojenských mocností stala prvním členským státem, který kdy odhlasoval vystoupení z EU, byla by to ochromující rána pro důvěru v EU a její mezinárodní postavení. Tvrdé jádro evropských federalistů by rádo věřilo, že "Brexit" by umožnil zbývajícím členům pokračovat v mnohem integrovanější unii postavené na eurozóně.

To ale ignoruje desetitisíce rozdílů mezi východem a západem Unie, příznivci volného trhu a protekcionisty, socialisty a konzervativci nebo suverenisty a integracionisty.

Brexit by spíše posílil požadavky na referenda všude, od Polska po Dánsko, na okraji jednání mezi Londýnem a Bruselem o podmínkách britského odchodu a budoucích vztazích.

Dánsko právě předvedlo politické riziko, jaké vzniká, když se vlády kdekoliv v Evropě ptají voličů, zda si přejí jen o trochu více spolupráce v EU. Odpověď zněla "Nej tak" - Děkuji, nechci.

Pokud Cameron zvítězí a Británie zůstane v EU za vylepšených podmínek, obávají se někteří politické nákazy, kdy by další národní lídři učinili z Bruselu rukojmí svých domácích cílů.

"Naneštěstí potřebujeme Cameronovo vítězství," prohlásil jeden z vysoko postavených představitelů EU. "Ale je plné rizik pro celou Evropu."

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout