Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Jak britská škola učí děti prakticky o stařecké demenci

23. 12. 2015

V České republice se vzpěčují rodiče i učitelé proti zavádění inkluzivity ve školství, principu, který běžně platí v 92 zemích světa. V Británii mezitím vodí školní děti do domova důchodců k rozhovorům se starými lidmi, aby si uvědomili, co je to stařecká demence.

Reportérka Channel Four News: Je mezi nimi obrovský věkový rozdíl, ale není to nic, co by se nedalo překonat přátelskou konverzací.

Holčička: Kam byste rád jel na dovolenou?

Stařec: To se mi nestane. Costa del Sol, do Španělska.

Holčička: Máte ráda domácí zvířata:

Stařena: To ano, ale my je tady nemáme povolené.

Reportérka: Návštěva dětí je součástí projektu, který vypracoval komunální úřad v městě Sheffieldu. Cílem je přimět děti, aby porozuměly stařecké demenci, ale také zpříjemnit život těch, kteří jí trpí.

Stařena: To je má oblíbená barva, ta zelená.

Holčička: Spousta lidí říká, že se jim líbí zelená.

Holčička reportérce: Já sem ráda chodím, protože je dobré dovědět se o demenci a mluvit s lidmi s demencí.

Reportérka: Ale lidé nevědí, co demence je. Řekni mi, jak tomu rozumíš ty.

Holčička: Demence znamená, že trpíte ztrátou krátkodobé paměti. Pamatujete si starší věci, ale ne to, co se stalo včera večer.

Reportérka. Myslíš si, že se všeobecně dost nezajímáme o starší lidi? Že se nezajímáme, jak se jim vede? Netrávíme s nimi dost času?

Holčička: Ano. Myslím, že bychom s nimi měli trávit delší čas, protože někteří lidé jsou tady docela dlouho a možná si myslí, že se o ně nezajímáme, ale my jo.

Reportérka: Děti si dokáží dobře poradit se změnou role. Dokáží se postarat o dospělé, kteří by se kdysi starali o ně.

Chlapec: Co byste změnil, kdybyste mohl?

Jiný chlapec: Chtěl by, aby se mu uzdravila manželka, protože jí teď není dobře.

Stařec: To bych chtěl. Víc, než cokoliv jiného.

Holčička: Děláte rád ještě něco jiného?

Stařec: Rád chodím na procházky.

Reportérka: Děti se starými lidmi vytvářejí sešity o jejich životě a snaží se je přimět, aby jim vyprávěli jejich vzpomínky.

Reportérka: Věděl jsi, co je demence, než jsi začal chodit tady ty lidi navštěvovat?

Chlapec. Ne.

Reportérka: A co o tom víš teď?

Chlapec: Že je to jako ztráta paměti.

Reportérka: A jaké si myslíš, že to asi pro Jacka a ostatní je?

Chlapec: Asi velmi těžké, protože když je někdo přijde navštívit, oni zapomenou, kdo to je.

Reportérka: Dovedeš si představit, jaké to je?

Chlapec: Jo. Velmi těžké.

Reportérka: Zpátky ve škole se zkušenosti dětí stávají součástí jejich vyučování.

Učitelka: Co se Mary, ta paní, co měla demenci, snažila udělat?

Dívka: Asi byla trochu zmatená, protože se na ní všichni dívali, když se snažila projít.

Reportérka: Pro učitelku Megan Moorovou byl tento projekt riskantní, ale vyplatilo se to.

Učitelka: Ty děti jsou naše budoucí generace. Je opravdu důležité, aby děti rozuměly a byly si vědomy něčeho, co postihuje tolik lidí. Byla jsem si vědoma, že je to riskantní, protože mám rodině příbuzné s demencí a může to být velmi obtížné s nimi komunikovat. Ale děti na tento projekt reagují nesmírně dobře. Mají sociální uvědomělost a jejich empatie je fantastická.

Stará paní: Je mi teď 91. V lednu mi bude 92.

Reportérka: Co si myslíš o někom, který se dožil 91 let? To je dlouho, že?

Holčička: Ano, to je opravdu dobré. Co byste chtěla dělat, jestli se dožijete ještě dalších 10 let?

Reportérka: Co byste chtěla dělat za deset let?

Stará paní: Být naživu a šťastná. Teď jsem šťastná.

(Děti zpívají koledu)