Wilsoniáda číslo dvě, aneb Přízrak politického vykupitele

17. 8. 2015 / Karel Dolejší

Arabské státy od Alžírska po Jordánsko označují Obamovu dohodu s Íránem za mizernou, podobně jako Izrael nevěří tomu, že tento dokument zabrání theokracii v Teheránu v získání jaderných zbraní. Pokračují tedy samy v jaderných programech, zatímco se k nim čerstvě připojuje i Turecko ZDE, přičemž německá BND tvrdí, že prezident Erdogan již vydal příkaz k vývoji jaderných zbraní ZDE. To je ale to jediné, na čem v celé věci skutečně záleží - nikoliv na tom, že dohodu s Íránem kritizuje John McCain (a jak implikuje Obama, jen proto musí být zaručeně dobrá), ne na tom, že by žádná dohoda kromě této nemusela vzniknout (to by nebyl nutně horší stav než špatná dohoda a určitě to neznamená automaticky válku) ani na tom, že arabské státy, Turecko i Izrael nejsou rozhodně žádnými výlupky ctností. Buď se Blízký východ posune směrem ke stabilnějšímu a rovnovážnějšímu uspořádání, nebo nikoliv. Když se američtí spojenci v regionu všichni cítí podvedeni, znamená to, že posun ke stabilitě se nekoná. Za jinak stejných okolností stojíme na prahu regionálních závodů v jaderném zbrojení, které po dalších přibližně deseti letech mohou skončit katastrofou. Mezitím Írán zbavený blokády získá ohromné prostředky, které využije k nákupu zbraní a podpoře nestátních aktérů v jiných zemích, k úplnému ovládnutí Iráku a Sýrie.

Někteří také velmi snaživě rozvíjejí pochybnou tezi o "strategické trpělivosti", se kterou přišla sedmisetčlenná skupina "vizionářů" v Národní bezpečnostní radě Baracka Obamy, a aplikují ji na vše možné i nemožné ZDE. Tak se Ukrajině, kde opět "separatisté" denně vystřílí na provládní pozice a sídla 150 - 200 tun dělostřelecké munice, kde roste frekvence "prob" předcházejících většímu útoku, nejpravděpodobněji v prostoru severně od Mariupolu, doporučuje "strategie vyčerpání" ZDE. Takové úžasné akademické návrhy ignorující politickou křehkost režimu v Kyjevě a stav ukrajinské ekonomiky, která je na tom ještě výrazně hůře než ruská a čas rozhodně není na její straně, mohou být pro Ukrajinu, pokud by se jimi řídila, smrtící. Jednu výhodu ovšem mají, to se musí uznat: Představují na první pohled věrohodné zdůvodnění západní nečinnosti v situaci, kdy se jím zprostředkované příměří (ve skutečnosti stav, kdy se nějaký čas střílelo o něco méně než předtím) hroutí a znova přešlo v otevřenou válku. A co je ještě podstatnější, krátí se mezitím i čas dolaru jako světové rezervní měny - takže čas rozhodně nestojí ani na straně samotných USA.

Odmítnutí wilsoniánského utopismu nikdy nebylo samo o sobě přitakáním válce. Vycházelo z uznání faktu, že svět, v němž žijeme, je zásadně nedokonalý a ani ten nejmocnější politik světa nemá na to stát se vykupitelem, který by ukončil třenice a spory a nastolil věčnou harmonii. Místo pochybných vizí překonání mezinárodních sporů jednou provždy je namístě mnohem skromnější přístup, v němž se usiluje o dynamickou globální i regionální rovnováhu sil a posilování mezinárodní důvěry jako o tu nejlepší prevenci války, která vůbec existuje.

Neowilsoniáni kolem současného amerického prezidenta ovšem nejsou spokojeni s takovou "všední" politikou, která existuje přinejmenším od proslulého Vídeňského kongresu a není na ní vůbec nic "revolučního". Pokus vytvořit zahraničněpolitický pomník Baracka Obamy má nyní přednost před vším ostatním, před jakýmkoliv ohledem na zájmy USA nebo jejich spojenců kdekoliv ve světě.

Amir Taheri ZDE konstatuje, že Obamova obhajoba íránské dohody je paradoxně inspirována technikami, které běžně využívají íránští mulláhové. Mezi ně patří takíja (disimulace), mohaja (zatažení protivníka do fiktivní bitvy, v níž nemůže nic důležitého vyhrát), tachríb (argumentum ad hominem) nebo fasl al-chitab (autoritativní ukončení diskuse). Nic z toho ovšem nemůže fungovat, pokud jde o ignorování obav amerických spojenců, situaci na Ukrajině nebo rozsah nepřátelských aktivit Číny, Ruska a Íránu na území Spojených států.

Při nástupu Baracka Obamy do Bílého domu se velmi mnoho lidí na celém světě radovalo, že skončí období, kdy George W. Bush realizoval fanatickou zahraniční politiku z dílny neokozervativní sekty.

Málokdo si tehdy dokázal představit, že by rétor Obama pod vlivem sekty neowilsoniánské mohl nakonec zanechat svět v takovém stavu, že někteří budou nostalgicky vzpomínat dokonce i na Dubyu.

Vytisknout