Existuje politický odkaz Bernarda Falla?

27. 7. 2015 / Karel Dolejší

Je tomu již 55 let, co vyšlo první francouzské vydání knihy Bernarda B. Falla o vietnamském komunistickém režimu. Ačkoliv však Fall prožil dětství a mládí ve Francii, Le Vietminh byl překládán z americké angličtiny, protože Francouzi se vlastně o protivnících z války v Indočíně nic podrobného sami dozvědět nechtěli. A také další, mnohem slavnější Fallova kniha, Street Without Joy, musela být francouzskému čtenáři zpřístupněna teprve dodatečně.

Ne že by Američané byli o tolik chytřejší. Z těch kdo rozhodovali Fallovy knihy ve skutečnosti nikdo nečetl. A to byla obrovská chyba. Fall Vietnamu rozuměl jako málokdo. Že Spojené státy a jejich jihovietnamští spojenci prohrávají válku zjistil v roce 1957 - mnoho let předtím, než americké vojenské angažmá ve Vietnamu přešlo z "poradenství" v přímé zapojení a velmi dávno předtím, než kulminovalo.

Fall rozuměl Vietnamu a rozuměl i povstalcům. Nešlo u něj o záležitost akademické hermeneutiky, nepotřeboval studoval filologické metody, jak se "vciťovat" do cizí perspektivy. Když mu gestapo umlátilo otce a matku poslalo zemřít do koncentráku, stal se Fall v šestnácti povstalcem sám. On, rakouský žid, mezi Francouzi. Jaký div, že pak chápal i Vietnamce bojující proti Francouzům, a ještě později také proti Američanům...

Fallovo varování z roku 1957 zůstalo oslyšeno - a o deset let později právě v oblasti, o níž pojednává Street Without Joy, přišel autor o život na ruské skákající mině. Kdyby žil ještě osm let, po pádu Saigonu by se zřejmě stal hvězdou první velikosti. Možná by formuloval ještě pronikavější poučení, než jaká zanechal do té doby. Možná by si monopol na výklad jeho odkazu neuzurpoval Noam Chomsky.

A přece je myslím možné pokusit se o takové poučení ještě i dnes, s podmínkou, že nejprve vyložím historickou anekdotu, která problém náležitě nasvětlí.

Fall se v roce 1957 vracel do Vietnamu, který intenzivně studoval během první války v Indočíně, a všichni kolem mu tvrdili, že situace je vynikající. On si však všiml v jihovietnamském tisku velmi mnoha nekrologů vesnických starostů. To dobře znal, zažil to tři roky předtím. Vietmin v oblastech v nepřátelském zázemí, které plánoval ovládnout, hromadně pozabíjel starosty a dosadil vlastní lidi. Byly to oblasti, o nichž si Francouzi mysleli, že je mají pod kontrolou, ještě dávno poté, kdy to už nebyla pravda ani v nejmenším. Představa, že se jedná o jakési oblasti "za frontou", byla nanejvýš falešná. Fronta v klasickém lineárním pojetí byla v této válce jen konvenční čára na mapě, vlastně výraz myšlenkové pohodlnosti vládnoucí ve štábech. Ve skutečnosti fronta vedla doslova všude.

Studiem tisku Fall zjistil, že za poslední rok zemřelo v Jižním Vietnamu přes 450 vesnických starostů, a nakreslil si mapku, aby si ujasnil, kde přesně leží těžiště aktivit Vietcongu. Mapku v roce 1958 ukázal tehdejšímu jihovietnamskému ministrovi vnitra, který se s ním za to podělil o vlastní, ještě mnohem podrobnější. To vše v době, kdy oficiální americké vládní zprávy i média přetékaly optimismem a předpovídaly brzký konec komunistické vzpoury. Nikdo nechtěl vidět Fallovu mapku, ale ani mapu pana Nguyễna Hữu Cầua.

Nechci určitě nikoho vyzývat ke studiu černé kroniky. Fallův příklad ukazuje něco jiného a mnohem důležitějšího, než se máte věnovat četbě nekrologů v místním plátku. Fall demonstroval, jak je snadné, aby kompletně celá decizní sféra i mediální establishment obrovské země na základě nevhodně zvolené metriky viděly události přesně v opačném gardu, než jak se opravdu vyvíjejí.

Nevhodná metrika stačí. Víc myslím není třeba.

Vlastně ano, ještě jedna věc schází, aby byl "úspěch" zcela zaručen. Musíte žít v kultuře, která každému agresivně vnucuje tupý optimismus a která se cíleně snaží marginalizovat všechny, kdo tuto ideologickou perverzi nesdílí.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 27.7. 2015