22. 5. 2015 / Karel Dolejší
V březnu 1999 právě začínaly nálety na Jugoslávii a kdekdo byl konsternován úrovní protisrbské propagandy v médiích. Bylo mi jasné, že intervence NATO v Jugoslávii v Moskvě zakládá na nacionalistický resentiment srovnatelný s německou válkou proti Napoleonovi nebo Versailleským systémem. Seděl jsem v bytě rodičů před televizí a běžela opakovaně zpráva o "milionu chybějících Albánců". Novináři vesměs prokazovali rozpaky a znepokojení. Proto mi o pár hodin později uvízl pod kůží nadšený výklad o průběhu chystané vojenské operace NATO, rozdílech proti válce v Iráku a dalších záležitostech. Na Radiožurnálu zpovídali Jana Petránka.
Dnes, po šestnácti letech, jsou nekriticky proruská vyjádření téhož novináře některými vydávána za vzor žurnalistické práce.
Mezi mnoha českými přímluvci Putinova Ruska v českých médiích - namátkou jmenuji Jana Kellera, Petra Uhla, Jana Eichlera, Jana Schneidera nebo Tomáše Haase - má ale Petránek skutečně jeden primát. Pokud je mi známo, velká většina Putinových zastánců má vykazatelnou konzistenci v postojích, protože se na stranu Moskvy stavěli vždy (jen jaksi odmítli postřehnout, že už dávno se nestaví na stranu slabšího). Proč tedy nejsou těmi kdo mají pocit, že v českých médiích prý nacházejí málo proruských článků, vyzvedáváni spíše tito autoři, než zrovna Petránek?
Dlouho jsem přemýšlel a myslím, že přece jen nacházím jistou důslednost, v jiném smyslu: Jan Petránek v roce 1999 i dnes stál na straně toho, kdo právě na kontinentě držel v ruce největší klacek. Tehdy to bylo NATO na vrcholu sil, dnes agresívní Rusko, kterého se politicky rozdělený Západ se zbabělým americkým prezidentem v čele nepokrytě obává. Jestli se podle tohoto postoje pozná kvalita novináře, mají Petránkovi vychvalovači naprostou pravdu.
Podobně to bude s pocitem, že v České republice údajně "neexistuje opozice". Jak se to vezme. Jestli se existence opozice pozná podle toho, že jsou lidé zavíráni a vražděni, pak nepochybně v Rusku opozice existuje, kdežto v ČR nikoliv. Když však vezmu v úvahu, že Miloš Zeman hodlá usilovat o druhý termín s pomocí proruských voličů, že na tytéž voliče teď evidentně vsadilo i donedávna nominálně "proevropské" křídlo KSČM a dokonce vládní ANO kalkuluje s tím, že tyto voliče programově neodrazuje, neboť odmítá zaujmout jednoznačný postoj k Rusku, řekl bych, že v jistém smyslu máme opozici přímo v politickém establishmentu. Opět se divím, že si toho někteří lidé dosud nevšimli.
Ale chápu. Je pedantské požadovat, aby se názory alespoň rámcově opíraly o stav světa. Důležité jsou přece hlavně pocity z něj. Proč by mělo být nemožné tvrdit, že zelená je fialová, když se to tak líbí? Před šestnácti lety Slobodan Miloševič řekl Američanům, že je chápe: Když jsou velmoc, mohou tvrdit, že čtvrtek je úterý. Dnes jsme to však dopracovali mnohem dále. Dnes si toto právo osobuje úplně kdokoliv.
Ať už je to "milion chybějících Albánců" nebo "fašistická Ukrajina", casus belli se nějak vyrobit musí - a bylo by malicherné zabývat se při této bohulibé činnosti zjišťováním faktů. Stačí přece válečná propaganda.
Zvlášť když v každé klíčové dějinné krizi ovládáte ušlechtilé umění vciťovat se do vítěze.
Vytisknout30.10. 2015 / Václav Dušek
Maladěc z Rostova Saška plivl prý po včerejším ránu v ČT jedovatou slinu na pana Petránka - asi křepelinka neunesla realitu, protože označila ořádovaného Jana Petránka, že podporuje politiku Putina. Uf! Síla slova rostovského rodáka k závisti, hrd...