Sedm otázek pro Benjamina Schwarze

30. 3. 2015

Základní hodnotově podložené výhrady vůči kapitalismu dnes bez potíží přebírá od (mladého) Marxe například americký konzervativec Benjamin Schwarz, zatímco metodologický přínos marxismu před delší dobou kriticky zhodnotily sociální vědy (je samozřejmý, dávno naprosto nerevoluční) - a dogmatika pocházející z engelsovsko-stalinistické větve, včetně školometských pouček o "dialektické logice", údajné samostatné disciplíně, kterou se v dialogu se skutečnou logikou ideologové minulého režimu léta marně pokoušeli nějak definovat, je jednoduše mrtva.

Proto co říká o Marxovi z pragmatické pozice Schwarz může být i pro současného českého čtenáře velmi srozumitelné, třebaže zdaleka se vším nebude souhlasit; zatímco v Česku obvyklé "Už Marx přece..." (a staří Římané!) nevede nikam než k opakování vět mnohokrát vyřčených před desítkami let, za zcela jiných okolností. Rituální přeříkávání kdysi namemorovaného, mechanicky hrkající modlitební mlýnek směřuje k obnovení léta ztracené vnitřní jistoty obyvatele sovětské gubernie na úkor samostatného poznávání současného nejistého světa.

***

Benjamin Schwarz se stal celostátním redaktorem listu The American Conservative koncem roku 2014. Je autorem hlavní stati našeho březnového a dubnového vydání, "Building an Underclass" (Vytváření podtřídy), která zkoumá důsledky poválečného sociálního a urbánního plánování pro britskou rodinu z prostředí dělnické třídy. Abych Bena čtenářům lépe představil, nadhodil jsem pár otázek, píše Jeremy Beer:

Profesionální start jsi začátkem 90. let prodělal coby zahraničněpolitický analytik RAND Corporation. Co jsme od konce Studené války zjistili o možnostech a omezeních americké moci? A jak se změnil zahraničněpolitický establishment - pokud vůbec?

Benjamin Schwarz: Vlastně jsem byl v RAND (jako konzultant a člen personálu v oddělení mezinárodní politiky) od roku 1986 do roku 1995, v období, které přineslo poněkud horkou fázi Studené války, rozpad Sovětského svazu, první válku v [Perském] zálivu a tlak na rozšíření NATO ve světě po Studené válce. Takže zhruba polovinu času, který jsem tam strávil, se výzkum thinktanku v oblasti národní bezpečnosti zaměřil takřka výhradně na vyhodnocování zjevné sovětské hrozby (a zjevné hrozby zjevných klientů SSSR). Po začátku 90. let začala RAND hledat a zaměřovat se na nové zjevné hrozby, tak jako zbytek amerického zahraničněpolitického aparátu. Avšak navzdory všemu co se přihodilo, když jsem z RAND odešel, myslím, obávám se, že jsme se o omezeních a účelu americké moci naučili velmi málo.

Od konce 40. let do začátku 90. zahraničněpolitický establishment říkal americkému lidu, že je nezbytné nastavit konstelaci prvků tak, abychom zastavili údajnou sovětskou hrozbu: Americkými vojenskými intervencemi udržujícími v amerických elitách pocit, že zahraniční záležitosti jsou prestižnější a naléhavější než domácí starosti, celoplanetárními americkými "bezpečnostními" závazky - a našimi gargantuovskými obrannými rozpočty. Ale když tato údajná hrozba zmizela, nákladné intervence, globalistické sklony, pozice obránce celého světa a obscénní obranné výdaje pokračovaly. NATO, vojenská aliance, která byla zjevně vytvořena pro zadržení Rudé armády, nebyla zlikvidována, ale spíše obrovsky rozšířena a útočila na země jako Jugoslávie a Libye, které, jakkoliv nechutné, nepředstavovaly pro členské státy NATO žádnou hrozbu.

Myslím, že během Studené války Sověti představovali omezení pro uskutečňování samolibých ambicí americké zahraničněpolitické elity a jejího nebezpečně expanzívního přesvědčení, že, jak prohlásil prezident Obama, "bezpečnost amerického lidu je neoddělitelně spojena s bezpečností všech lidí"; bez psupervelmocenské protiváhy se tyto ambice staly prakticky neomezenými.

V červnu 1996 jsi pro The Atlantic napsal důležitý článek nazvaný "Why America Thinks It Has to Run World" (Proč si Amerika myslí, že má řídit svět). V tomto textu jsi tvrdil, že "zrušení mezinárodní politiky hegemonií bylo fundamentálním cílem zahraniční politiky USA od 40. let," a že "skutečná historie této poliky nespočívá v zadržování a triumfu nad sovětskou hrozbou, ale v úsilí uvalit na vzpurný svět ambiciózní ekonomickou vizi" - jinými slovy, skutečnou historií naší zahraniční politiky bylo učinit svět bezpečnějším pro kapitalismus. Řekl bys, že to je dosud hnací silou americké zahraniční politiky? Jak do toho zapadají údajné motivace chránit lidská práva a prosazovat demokracii?

Schwarz: Mohu říci - a možná bych měl říci - že jsem svou věc poněkud přeháněl, abych zdůraznil centrální roli, jež v americké zahraniční politice sehrálo vytvoření a udržování toho co [exministr zahraničí] James Baker nazýval "globální liberální ekonomický režim". Abych to hrubě vyjádřil v marxistických pojmech, myslím, že "globální liberální ekonomický režim" je fundamentální cíl - základna - americké zahraniční politiky, a že další atributy liberálního světového řádu jako demokracie a lidská práva jsou ideologickou nadstavbou - ale tyto atributy a cíle mohou žít vlastním životem, dospět k vlastním vlivovým skupinám, byrokraciím a akademickým specialistům odděleným od základny. Takže nevěřím, že řekněme Obamova administrativa intervenovala v Libyi, aby přímo bránila globální kapitalismus, a nevěřím, že řekněme Samantha Power chová nějaký entusiasmus pro udržování mechanismů nezbytných k zachování toho, čemu Karl Kautsky říkal "ultraimperialismus".

Ale věřím, že naše politické a zahraničněpolitikcé elity univerzálně prosazují pojetí, podle nějž Amerika a svět mohou zachovat prosperitu a bezpečnost jen do té míry, v níž svět souhlasí s americkými ekonomickými a politickými hodnotami (to znamená, jak to vyjádřil Anthony Lake, Amerika má národněbezpečnostní imperativ rozšiřovat "světové společenství tržních demokracií" a čelit "agresi... států nepřátelských vůči demokracii a trhu") - a že tyto elity věří, že globální liberální politický řád a globální liberální ekonomický řád se vzájemně podporují, dokonce jsou na sobě navzájem závislé.

V jiném článku pro Atlantic, "The Diversity Myth" (Mýtus diverzity) publikovaném v roce 1995, jsi napsal: "dějiny, které považujeme za světlo národů, jsou pokryteckým tkanivem mýtu a sebeobelhávání. Nerozumíme světu, protože nerozumíme sobě." To je stále pravda, že ano? Jaké jsou dnes důsledky tohoto nedostatku sebepoznání?

Schwarz: Především bychom měli objasnit, že a) jsem přesvědčen, že Amerika není ani výjimečný, ani nepostradatelný stát, a b) jsem vlastenec. Láska k zemi, jak řekl Orwell, znamená lásku k dobrému i zlému. Jsem vlastenec, protože to je má země, cítím se v ní hluboce ukotven, a nikdy bych nemohl být doma někde jinde. Ale nemyslím si, že naše dějiny nás ukazují v lepším - nebo nějak horším - světle než mnoho jiných zemí. Naše politické a zahraničněpolitické kruhy jsou přesvědčeny, že Amerika je zavázána uvalovat na svět svou dobrotu. Tento nemilý sklon se obrovsky zhoršil - a stal se mnohem nebezpečnějším - v důsledku nerealistického pochopení vlastní historie.

Jsme státem vytvořeným dobýváním a nacionalistickou agresí, tyranskou zahraniční politikou a tím, čemu dnes říkáme etnické čistky a etnická hegemonie. A při sledování toho, co jsme považovali za národní zájem, jsme bojovali v protipovstaleckých válkách - na hranicích přes 200 let, v Georgii, na Filipínách, ve Střední Americe, ve Vietnamu - potlačováním, vyhladověním, zabíjením povstalecké "základny podpory" - to znamená civilního obyvatelstva. Když jsme uplatnily tyto nemilé, ale možná nezbytné prostředky, abychom vytvořili stát v kontinentálním měřítku, podřídili si sousedy na sevru i jihu v úsilí o sféru vlivu zahrnující celou polokouli, a bránili to co jsme definovali jako naše globální zájmy, žádáme nyní, aby ostatní země vedly své domácí a zahraniční záležitosti podle standardu, který sami na sebe uplatňujeme jen stěží. Není divu, že Vladimir Putin vidí americké protesty proti svému úsilí o to, co považuje za bezpečnostní zájmy své země, jako sotva něco víc než samolibé a agresívní hýkání nesnesitelných pokrytců.

Máš polymatické zájmy vzdělaného generalisty. Kdo byly podle tebe nejpředvídavější anglickojazyčné postavy na pravici za posledních sto let?

Schwarz: Rozlišuji mezi "pravicí" a "konzervatismem", (stejně jako mezi "levicí" a "liberalismem"/"progresivismem"). Pro mě je "pravice" dost radikální stanovisko, které implikuje reorganizaci společnosti tak, aby odpovídala utopickému ideálu. U těch nejextrémnějších byly tyto ideály historicky zakořeněny v pseudovědeckém pojetí národnosti a rasy a transformační moci autoritářského státu; a u těch mnohem méně extrémních jsou ideály často zakořeněny v oddanosti šťastným výsledkům, jež údajně vyplynou z ponechání volného působení trhu na ekonomiky, společnosti a kultury.

Mám více sympatií pro konzervatismus než pro pravici (ale o dost více syympatií pro "levici" než pro liberalismus/progresivismus). Pro mě je na nejzákladnější úrovni ten typ konzervatismu, který prosazuje časopis American Conservative, zakořeněn v konzervování toho, co (s poklonou Orwellovi) nazývám tradiční slušností ve světě vůči ní stále nepřátelštějším. Můj konzervativní pantheon ve skutečnosti zahrnuje řadu postav, mezi nimi Orwella, jež kombinovaly konzervativní dispozici s oddaností socialismu. Tak z Anglie spadají do mé kategorie R. H. Tawney, G. D. H. Cole a Michael Young, stejně jako z USA takoví populisté jako Ignatius Donelly a Leonidas Polk, Nashvillští agrárníci Dorothy Dayová a historici William Appleman Willliams, Christopher Lasch a Eugene Genovese. Domnívám se, že všichni byli předvídaví v chápání korozívního účinku volného trhu na společnost, kulturu a morálku (a mravy).

Myslím, že Robert Taft a George Kennan - synové vnitrozemí a stvoření východního a washingtonského establishmentu - byli zvlášť předvídaví v chápání hluboké přitažlivosti, jakou měl pro národní politické a ekonomické elity výkon grandiózní globální role. A Michael Young, jehož zmiňuji výše a píšu o něm v úvodníku, brilantně předpověděl toxické důsledky volnotržní společnosti a ekonomiky oddané, jak tomu musí být, úsilí o meritokracii a rovnost příležitostí (spíše než o přibližnou rovnost podmínek).

V rámci tvého užitečného rozlišení mezi "pravicí" a "konzervatismem", není i "volný trh" jedním z takových pojmů, jež samy vyžadují rozlišení? Zdá se mi, že existuje fundamentální rozdíl mezi tržní směnou uskutečňovanou na trzích menších, lokálnějších a s osobním rozměrem (například) a odosobněnými výměnami, které charakterizují to co můžeme označit za konzumní kapitalismus. Souhlasíš?

Schwarz: To je zásadní rozlišení a byl jsem velmi nedalý, že jsem s ním nepřišel sám - díky, že jsi na to upozornil. Za prvé, požádal bych čtenáře, aby v mé odpovědi výše nahradili "konzumní kapitalismus" za "volný trh" - ale zásadní je, že jsi vyvolal potřebu plné odpovědi. Podle mě problém výměn na trzích malých rozměrů - ve skutečnosti všech výměn a vztahů - v kontextu moderní, vše spotřebovávající, ke korporacím přátelské globální ekonomice a společnosti spočívá v tom, že všechny tyto výměny jsou nakonec nevyhnutelně podřízeny a spotřebovány většími silami. Nadvládě trhu neunikne nic, jak s narážkou na tragédii uznávali Marx a Engels, ačkoliv tomuto procesu aplaudovali:

"Buržoazní epocha se vyznačuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských poměrů, věčnou nejistotou a neklidem. Všechny pevné zakořeněné poměry provázené starými ctihodnými názory se rozkládají, všechny nově utvořené stárnou dříve, než mohou zkostnatět. Vše trvalé a stálé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje..." [a lidé jsou posléze donucováni dívati se na své životní postavení a vzájemné vztahy střízlivým pohledem ", pokračuje citát, jak se již mnohokrát ukázalo, neobyčejně naivně optimistickou pasáží, kterou Schwarz pro účely své konzervativní kritiky kapitalismu vynechal - pozn. KD.]

Ponecháme-li stranou korozivní vliv světa ovládaného trhem na rodinný život, tradiční hodnoty a sociální vztahy, jeho dopad na to, čemu liberálové a progresivisté říkají "sociální spravedlnost" je stejně veliký. Pro mnohé z těchto progresivistů nastane milénium, pokud řekněme Stanford a nejproslulejší technologické společnosti a právnické firmy budou zaplněny nejchytřejšími, "nejkreativnějšími" lidmi, bez ohledu na etnické zázemí a sexuální orientaci, a pokud byznys a stát společně pracují na podpoře vstupu žen na pracovní trh.

Můžeme mít za to, že tyto cíle reprezentují triumf ideologie vzniklé ve vakuu zvaném "šedesátá", ale podle mě tato ideologie triumfovala jen v kontextu těchto vše spotřebovávajících tržních sil. Diktát (neosobního, globálního) trhu směřuje k takovým výsledkům - takřka je vyžaduje - protože tímto způsobem dochází k nejefektivnější alokaci "lidského kapitálu". Avšak toto zdánlivě rovnostářské směřování k "rovnosti příležitostí" vyzdvihuje pacoviště nad domov a prostě nahrazuje starou hierarchii novou, ještě zhoubnější, hierarchií "zasloužilých" talentů.

Problém je samozřejmě v tom, že téměř všichni jsme z definice průměrní, a tedy téměř všichni se bez netržní intervence staneme součástí permanentní podtřídy - nejen protože trh neodmění náš skrovný talent, ale protože trh nemá pražádný zájem o naši schopnost vést naplňující život. Rozšiřování příležitostí pro lidi různých etnik a sexuálních orientací proniknout do světa stále ještě znamená, že takřka všichni žádnou díru do světa neudělají. Jak uznával Tawney, takové příležitosti nejsou náhradou za schopnost "vést kulturní a důstojný život, ať už prorazíme, nebo nikoliv". Nevím, zda by konzervativci neměli věnovat poněkud větší pozornost dosažení již zmíněné hrubé rovnosti podmínek - tak by rodiče průměrných schopností (přinejmenším průměrných schopností podle tržní definice) mohli založit rodinu a i jinak vést uspokojivou existenci založenou na životě v komunitě a výkonu zájmů a talentů, které trh neoceňuje.

Samozřejmě uznávám, že tato utopie poněkud připomíná společnost ovládanou ideálem "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb" popularizovanou Marxem. A samozřejmě uznávám, že je z tisícerých důvodů zcela nerealistická, v neposlední řadě protože je nemožné založit kooperativní společnost v politické společnosti tvořené cizinci, kteří se přiklánějí k disparátním a často protikladným kulturám (což je opět politcká společnost, která je vám vnucena ve světě ovládaném diktátem velkých a neosobních - a plně efektivních - tržních sil).

Zdroj v angličtině: ZDE

(Redakčně kráceno)

Vytisknout