Zasaďte se o svá práva podporou zákona o sociálních pracovnících, protože práva chudých, bezmocných a utlačovaných levici v Česku nezajímají

16. 3. 2015 / Radka Janebová

Zákon má vymezovat činnosti, povinnosti a způsob kontroly sociálních pracovníků. Přestože se jedná o zákon, který bude pravděpodobně ovlivňovat život většiny obyvatel Česka, lidé o něm buď nevědí, nebo se o něj nezajímají. Přitom téměř každý se může stát klientem z důvodu stáří (v domovech pro seniory, v pečovatelské službě, v rámci sociální práce na obci), péče o dítě (v rámci sociálně právní ochrany dětí), špatného zdraví (v nemocnicích, sociálních službách, v rámci sociální práce na obci), chudoby (na úřadech práce, v rámci sociální práce na obci, v občanských poradnách) apod.

Důvodem tvorby zákona je, že část samotných sociálních pracovníků reflektuje stávající nevyhovující podmínky pro výkon sociální práce. Aktuální kauzy sociální práce, jako jsou neetické porušení mlčenlivosti a rasistické výroky ze strany paní tzv. „patronky paterčat“ Vítkové Rulíkové či zesměšňující přístup vůči lidem bez domova libereckého kurátora Fausta ukazují, že stávající poměry v sociální práci nechrání její klienty. Není k dispozici profesní instituce, která by dohlížela na dodržování etiky, posuzovala sporné příklady, zanedbání, laxnost, případně stanovovala sankce, nebo naopak očišťovala ty, kteří byli obviněni neprávem. Sociální pracovnice se doposud mohou ke klientům chovat jako „hyeny“, a pokud neporuší zákon, mohou svou práci vesele dělat dál, protože není stanoven mechanismus, který by jim uložil sankce.

Sociální pracovnice nemají ani oporu v zádech, pokud chtějí svou práci dělat dobře, a osobně jsem přesvědčena, že jich většina svou práci chce dělat dobře. Pokud chtějí stát za těmi nejvíce bezmocnými a potřebnými, zůstanou zpravidla osamělé proti vlivným a mocným. Politické tlaky, tlaky tajemníků a starostů či vyšších úředníků, tlaky zaměstnavatelů, zadavatelů či jiných profesí (např. lékařů) leckdy tlačí sociální pracovníky k vyloženě neetické praxi, která je v rozporu s posláním jejich profese. Tyto tlaky se dají zjednodušeně charakterizovat jako „ukliďte“, „odstraňte“, „přesuňte“, a nikoliv „podpořte“ či „pomozte“. Snaha pomáhat lidem se pak stává spíše guerillovým bojem, při kterém sociální pracovnice riskují, že je bude stát zaměstnání. Desítky a možná stovky sociálních pracovníků by mohly vyprávět, jak byly odejity, aniž by se za ně kdokoliv postavil. Bez garantované profesní opory nelze ani do budoucna očekávat, že by se sociální pracovnice začaly masově stavět proti neetickým zakázkám mocných. Naopak, pokud by se podařilo prosadit zákonem navrhovanou profesní komoru, profesní komunita by se mohla za své členky a členy postavit. Profesní komora by byla také silnějším partnerem zákonodárců při jednání o asociálních dopadech zákonů či veřejných politik. Mohla by prosazovat práva těch nejvíce bezmocných, kteří momentálně zůstávají i mimo pozornost odborů.

Důvodů neutěšeného stavu je několik. Za prvé neexistuje vymezení činností, povinností a etických standardů, které by měli sociální pracovníci vykonávat a respektovat a které by měly klientům garantovat kvalitu práce. Za druhé neexistuje instituce, která by na kvalitu služeb sociální práce dohlížela a v případě pochybení sankcionovala. A za třetí sociální práci může dnes dělat v podstatě každý. Přestože se obor „sociální práce“ studuje minimálně tři roky na vysokých či vyšších odborných školách a jeho kurikulum je podřízeno celkem přísným požadavkům na znalosti a dovednosti, stávající platná norma Zákon o sociálních službách umožňuje, aby tuto profesi vykonávali lidé bez tohoto specifického vzdělání. Nechci kategoricky tvrdit, že všichni bez vzdělání jsou špatní. Řada lidí bez studia tohoto specifického oboru vykonává svou práci kvalitně, ale až díky dlouhodobější praxi. Domnívám se ovšem, že by i vstupní znalosti a dovednosti absolventů oboru měly být klientům garantovány systémově. Zatímco nikdo nepochybuje o tom, že psycholog by měl mít vystudovaný obor „psychologie“, tak v případě sociální práce je možné, že ji dělá třeba právník či zemědělský inženýr. Riziko nižší kvality poskytované služby je pak logicky vyšší.

Zkrátka sociální práce není charitativní činnost, kterou může dělat kdokoliv, kdo by „rád konal dobročinnost“. Někdy vyžaduje i potřebu dohledu a kontroly, a to je velmi citlivá a odborná záležitost. Pokud si bude moci sociální práci dělat nadále kdokoliv, zvyšuje se riziko „páchání dobra“ ve stylu paní Vítkové Rulíkové a dalších.

Přestože je cílem sociální práce podporovat účast klientů na rozhodování, tak se sociální pracovnice paradoxně pustily do boje za kvalitu sociální práce samy. Neoslovily občanky a občany České republiky coby potenciální klienty sociální práce s výzvou, aby hájili své zájmy. Osobně to vnímám jako pochybení. Měli by to být zejména současní a potenciální klienti, kdo by se měl zasazovat o kvalitu služeb sociální práce. Zatím to totiž nevypadá, že by se o jejich zájmy zajímali politici. Přestože by se alespoň od levice dalo očekávat, že bude podporovat zájmy bezmocných, chudých a utlačovaných, neděje se tak ze strany žádné levicové strany (paradoxně zákon podpořila pouze Jana Hnyková ze strany Úsvit). Opět to spíše vypadá, že se prosadí zájmy jednotlivců či dílčích zájmových uskupení. Nevím, zda levici ti bezmocní prostě jen nezajímají, nebo podléhají lobbingu dílčích zájmů, či se obávají silnější profese sociální práce. Ale vím, že by se občanky a občané měli zajímat o kvalitu profese, která je může provázet v nejrůznějších komplikovaných etapách jejich životů. Měli by získávat informace, vytvořit si názory (třeba i proti zákonu) a aktivně psát svým politickým zastupitelům, co od nich požadují. ..Například garanci kvalitních služeb sociální práce.

Vytisknout