12. 3. 2015 / Tomáš Vohryzka
Stále více ekonomických debat, zabývajících se řešením současné krize, připomíná diskusi členů strany mírného pokroku v mezích zákona. Debaty o smyslu devalvace koruny, počtu daňových sazeb, systému důchodového spoření, optimální době odchodu do penze či rekvalifikace nezaměstnaných jsou jistě důležité věci, ovšem z hlediska komplexního ekonomického mechanismu pouze jakýmsi kosmetickým ošetřením starého chátrajícího či invalidního organismu.
Pokusům hledat trvalé a univerzální řešení, ale i nazvat věci pravými jmény, tedy jít k podstatě problému se však dle mého názoru většina odborníků i politiků důsledně vyhýbá.
Nastartování či zvýšení otáček ekonomického mechanismu může ovlivnit pozitivně i negativně tisíce faktorů, ovšem každý stroj má své limity a zvyšovat donekonečna jeho výkon nelze.
I v ekonomii platí něco jako zákon zachování hmoty, přesněji hodnoty. Vytvořit z ničeho něco se vám podaří jen těžko a pokud ano, tak pouze dočasně a nikoliv bez následků. O to se pokoušel kdekdo. Naposledy nás o tom přesvědčil finanční sektor, když si myslel, že zisk vytvoří jako středověcí alchymisté zlato.
Základy ekonomického systému ale fungují odnepaměti jinak. Je nutné produkovat něco, co někdo jiný chce a je ochoten za to zaplatit. Tedy aby ekonomika fungovala, musí spotřebitelé nakupovat a za zboží a služby musí pochopitelně platit penězi. A ty jim někdo musí dát.
Pokud však velká část spotřebitelů mzdu nedostává /v některých evropských zemích desítky procent lidí/, nemohou tito lidé nakupovat. Poněkud začarovaný kruh, že? Je tu jasný kardinální rozpor mezi logickou snahou o zvyšování výrobní a obchodní efektivity firem a koupěschopnou poptávkou. Pokud chci, jako výrobce, aby spotřebitelé více nakupovali, musím zaměstnat více zaměstnanců a dávat jim větší mzdy. Lidé mohou utratit za zboží jen to, co jim ty samé firmy dají. Zásadní nástroj na řešení ekonomické krize a rozhýbání trhu, mají v rukách tedy především zaměstnavatelé. Jsou to oni a nikoliv spotřebitelé, kdo mají velké finanční zásoby. Nelze zvyšovat donekonečna produktivitu tím, že vyrábím stále s nižšími náklady, s menším počtem zaměstnanců a snižuji mzdy, a na druhé straně prodávat stále více zboží za vyšší cenu. Není možné, aby firmy více vyráběly, prodávaly, více vydělávaly, rostl i HDP, ale zaměstnanci dostávali na mzdách relativně i absolutně stále méně. Toto není žádný politický názor, z toho mě neobviňujte, dokonce si myslím, že to není ani nějaká složitá ekonomická teorie. Je to totiž jen naprosto logická matematika.
Pokud společnost výrobu odstěhuje do Asie, získá tím díky nižším nákladům zcela jistě tento výrobce výhodu a možná někdy, v podobě nižší ceny zboží, i lokální spotřebitelé. Ovšem zcela jistě chybí těmto lokálním spotřebitelům mzdy, které byly vyplaceny levnějším zaměstnancům na druhém konci světa.
Všechny státní zásahy a opatření, pomoci, podpory, dávky, šrotovné, dotace, devalvace, půjčky a intervence jsou jen marné pokusy o řešení této fundamentální ekonomické rovnice. O kvantitativním uvolňování, tedy tištění peněz, které má rozhýbat poptávku, ani nemluvě. Ekonomický stroj můžete nepatrně vylepšovat, seřizovat a promazávat, aby fungoval efektivněji, ale perpetuum mobile z něj nikdy nevytvoříte. A rovněž platí, že žádný problém se nikdy nevyřešil jeho ignorováním ani odkládáním do budoucna, či přesunutím na jiné místo.
Vytisknout26.3. 2015 / Bohumil Kartous
Úvaha Potřebujeme novou teorii kapitalismu je postavena na představě, že je třeba odlišného teoretického přístupu ke studiu a projekci ekonomie, aby bylo možné udržet kapitalistický systém jako funkční model pro fungování (nejen) hmotných v...