Několik poznámek ke krizi Evropy a logice frontového státu

Smíříme se s "mentálním AIDS"?

24. 2. 2015 / Karel Dolejší

Vyšetřovatelé SBU mohou nyní zahájit stíhání autora příspěvku na libovolné sociální síti, pokud jeho vyjádření odmítá mobilizaci, do 24 hodin. Zjistil to server Korrespondent.net. Podobná vyjádření mohou být stíhána podle článku 114/1 trestního zákoníku jako narušování zákonné činnosti ozbrojených sil. Odpovídající trestní sazba činí 5-8 let. Momentálně sedí na základě jiné klasifikace téhož na dva měsíce ve vězení novinář Ruslan Kocaba, který vyzýval k bojkotu lednové čtvrté částečné mobilizace ukrajinské armády.

Drastická opatření jako dlouholeté nepodmíněné tresty za "ideozločin" na Facebooku či VKontakte nebudou mít zamýšlený účinek a především přicházejí hodně dlouho s křížkem po funuse. Ukrajinská armáda byla 25 let finančně likvidována, exprezident Janukovyč navíc výslovně povolil Rusku verbovat v řadách mizerně placených vojáků agenty. Náprava výsledků takového počínání by si vyžádala léta a z určité parciální perspektivy vlastně není divu, že se mnozí záložníci brání proměně v kanonenfutr, pokud vědí, jak zchátralá a špiony promořená armáda funguje. Poslední ukázkou byla bitva o Debalceve, jíž se ukrajinský generální štáb především měl za daných podmínek rozhodně vyhnout (a spokojit se před stažením vojsk s rozsáhlými destrukcemi dopravní infrastruktury).

Otřepané rčení říká, že kdo nechce živit vlastní armádu, brzy bude živit cizí. Ono "brzy" je ovšem třeba brát relativně. Mezi rozhodnutím šetřit na obraně a následkem tohoto rozhodnutí může ležet mnoho let, během nichž se zdánlivě nic neděje. To byl případ Ukrajiny, která se v roce 1994 vzdala jaderných zbraní a v roce 2014 měla příležitost hořce litovat, že se nadlouho spolehla na záruky velmocí a o obranu se nestarala.

V Evropě, kde klesá americké angažmá a mocenské vakuum se chytá zaplnit Putinovo Rusko, je to ovšem hodně podobné jako na Ukrajině. V oblasti materiální vybavenosti ozbrojených sil je sice situace mnohem lepší, i když vůbec ne dost dobrá ZDE ZDE, částečně kvůli nedávné proměně NATO v zásobárnu expedičních praporů do amerických válek. Jenže v oblasti kolektivní mentality je to zase ještě mnohem horší než ve frontovém státě Ukrajina.

Na "levici" a v liberálním středu zhusta převládá představa, že když bude Evropa "hodná", zřekne se tradičních imperiálních postupů i "humanitárních intervencí", začne poctivě integrovat menšiny a přistěhovalce atd. a ještě ke všemu bude s každým ochotně vyjednávat a obchodovat, nikdo na ni už nebude "zlý". Pokud přesto někdo "zlý" je, určitě jsme si to nějak zavinili sami a měli bychom proto být ještě "hodnější".

Naštěstí zmíněný přístup dlouho v zásadě fungoval a vůči mnoha "lidem odjinud" také dosud uspokojivě funguje. Problém s jeho příliš zapálenými hlasateli však spočívá v tom, že odmítají empirické testování vhodnosti svých zásad; proto naneštěstí vůbec neuznávají, že takový přístup nefunguje univerzálně. Pokaždé když někdo někde provede otřesný zločin nebo vyvolá válku, argumentuje se tím, že inkluzivita systému "ještě" nebyla dostatečná, že ten či onen pachatel byl tím či oním frustrován, atd. Každé represivní opatření je pak automaticky interpretováno coby nástup policejního státu či vojenské diktatury. Slyšíme, že takto se postupovat nemá, místo toho je prý třeba ještě více inkluze.

Ne, nezastávám se represe vůči menšinám či přistěhovalcům. V obrovské většině případů je dokonce třeba dosavadní inkluzivní přístup vůči nim posílit - a zejména Česká republika má rozhodně stále co dohánět. Inkluze se pouze nemá týkat těch, kdo o ni ve skutečnosti prokazatelně nestojí a chystají se jí zneužít. Takové lidi lze vcelku dobře předem identifikovat a dát si na ně pozor, třebaže se to v Evropě vždy neděje ZDE.

Jde o něco jiného - a abych to lépe vysvětlil, musím sáhnout k metafoře.

Společnost je často přirovnávána k organismu a nejhorší aplikace až otrocky zacházejí příliš daleko. Nicméně v jednom ohledu je organické paradigma užitečné - každý organismus má vedle metabolismu také ještě imunitní systém. A zánik mu nehrozí jen v případě, kdy ustane výměna látky a informace s okolím. Zemře také tehdy, pokud už imunitní systém nedokáže chránit před tím, co je životu nebezpečné.

"Metabolismus" západních společností v podobě ekonomiky s jistými výhradami funguje zatím stále dobře. Avšak jsme mnohými přesvědčováni, že je prý morálním selháním mít ještě vůbec nějaké bílé krvinky. Ne snad to, že jich máme někde příliš (a jinde zase velký nedostatek), chovají se chaoticky a napadají vlastní tkáň či cosi vlastně relativně neškodného; ne, prostě to, že ještě existuje vůbec nějaký imunitní systém a že pracuje, je prý problém.

Jenže bránit se je třeba. Svět jako celek není prostorem lehké středostavovské kavárenské konverzace, natož místem naplnění fantazií mládežnických hnutí 60. let. Z dlouhodobého hlediska se toho musí v Evropě mnoho změnit: Pravidla fungování eurozóny, politika škrtů, politika přerozdělování ve prospěch "tržně neúspěšných", energetika i ekologie. A změnit se musí také politika vůči Třetímu světu. Jenže pokud se evropský projekt neubrání nepřátelům a rozpadne se, nevyřeší se téměř nic z jmenovaného. V americkém a o to hůře v ruském nebo čínském modelu (o modelu takové francouzské Národní fronty ani nemluvě) nelze udržet ani to, čeho již Evropa nesporně dosáhla, natož pokročit dále.

S ohledem na ruskou invazi proti Ukrajině a její širší bezpečnostní implikace je namístě zanechat debat s těmi kdo tvrdí, že bílé krvinky vůbec nepotřebujeme a napadený zajíc vlastně lišku drze vyprovokoval. Je nejvyšší čas na veřejnou a co nejširší debatu o tom, co jsou a co nejsou legitimní obranné zájmy České republiky, co je tento stát ochoten udělat pro své spojence (teď vůbec nemyslím Spojené státy), kolik na to věnujeme a jak v daných oblastech postupovat.

Alternativou je totiž "mentální AIDS" - stav rezignace na veškerou obranu a sebeobelhávání, že ne ten, kdo chová nepřátelské úmysly, ale právě naše vůle k obraně je tím, co způsobuje selhávání projektu totální inkluze (ve skutečnosti jen další, radikalizované varianty Fukuyamovy liberální utopie).

Vytisknout