Proč jsou někteří muslimové tak radikalizovaní a proč útočí na „západní hodnoty“?

4. 2. 2015 / Daniel Veselý

Opět se rozhořely planoucí diskuse o nebezpečí islámu, migrace muslimů na Západ, aniž by se analyzovaly skutečné pohnutky, jež zoufalce vedou k atakům proti euroamerické civilizaci včetně Izraele. Vycházíme-li z jednoduché aritmetiky, tak ze zhruba 1,7 miliardy vyznavačů muslimské víry jich přinejmenším 99 procent žije naprosto mírumilovným životem. Řekněme, že jedno procento namátkou, tedy 17 milionů osob, může být „zradikalizováno“ (počet bojovníků Islámského státu je maximálně 200 tisíc ZDE ), mnohdy represivní politikou západních zemí. Nicméně jen nepatrný zlomek tohoto počtu se dopouští teroristických útoků proti cílům západní civilizace.

Islamofobie, jež je v České republice na postupu, je díky faktu, že zde téměř žádní muslimové nežijí, aktem nejen neskutečně groteskním, ale zároveň i znepokojujícím. Diskuse o tom, kdy a jak vznikl radikální islamismus a podobně, je u nás vedena velice povrchními způsoby. Naprosto se opomíjejí zásadní skutečnosti, například, že v souvislosti s radikálním islámem hovoříme o represivních režimech (Saúdská Arábie), které vycházejí z pokřiveného výkladu islámu či s ním nemají nic společného (Islámský stát), konají na základě moci a jejich primárními obětmi jsou obyčejní muslimové žijící v tamních zemích. I proto mají extrémisté typu Martin Konvička tolik příznivců. Nenávist páně Konvičky, který je mluvčím rasistické a xenofobní platformy Islám v ČR nechceme (IVČRN), a jeho neinformovaných oveček vůči muslimům a vůči těm, kteří se jich veřejně zastávají, alespoň na sociálních sítích nahání hrůzu.

Desítky a desítky, pravděpodobně stovky diskuzních příspěvků zde vyzývají k násilí vůči muslimům, nebo názorovým oponentům IVČRN. Vyzývají otevřeně a explicitně k jejich vraždění, popravování, střílení, upalování, čtvrcení, plynování, napichování na kůly a rozbíjení jejich hlav. Nejde jen o příspěvky relativně anonymních fanoušků, ale i vyjádření vůdčí osoby IVČRN docenta Jihočeské univerzity Martina Konvičky, který čtenářům sociálních sítí sděluje, že pro muslimy budou koncentráky (sic!), nebo že až  vyhrají volby, budou z muslimů vyrábět masokostní moučku (sic!!) ZDE. Navíc výroky Martina Konvičky přednesené v pořadu Hyde Park byly na základě analýzy serveru Demagog.cz shledány jako více lživé či zavádějící než pravdivé ZDE.

A jak je to s onou hrozbou islámu doopravdy? Nejdříve, logicky, musíme pojmenovat a podrobit analýze naši, potažmo západní úlohu v tomto fenoménu, která je zásadní. Takže – mezi 50. a 70. lety minulého století šířila Saúdská Arábie ve spolupráci se Spojenými státy a pákistánskou tajnou službou ISI svou státní ideologii wahhábismus nejen na Blízkém a Středním východě, ale i třeba v nejlidnatější islámské zemi Indonésii, výstavbou madras a šířením příslušné náboženské literatury. Tato strategie představovala jakousi ideologickou a mocenskou hráz proti levicovému aktivismu, sekulárnímu islámu a arabskému nacionalismu (násirismu ZDE) vycházejícím z potřeb a pohnutek obyvatel Blízkého a Středního východu, jimž znemožnila zapustit pevné kořeny. Místo toho došlo k radikalizaci obyčejných muslimů a exportu perverzního výkladu islámu, který se příliš neliší od ideologie džihádistů z Islámského státu, do celého světa. O této u nás nepříliš známé skutečnosti jsem obšírněji psal už dříve ZDE.

Na začátku července 1979 podepsal tehdejší americký prezident Carter prezidentský výnos, jímž autorizoval podporu pro antikomunistické guerilly v Afghánistánu ZDE. Toto rozhodnutí podle názoru Carterova poradce Zbigniewa Brzezinského o půl roku později mohlo zapříčinit invazi Sovětského svazu do Afghánistánu a jeho následnou brutální okupaci ZDE. Na konci 70. a v průběhu 80. let CIA za horlivé asistence klíčového spojence v oblasti, pákistánského diktátora Zia ul Haqa ZDE , který ve své zemi praktikoval „šaríazaci“ ZDE či srozumitelně islamizaci, trénovali, vyzbrojili a financovali desítky tisíc nejfanatičtějších islamistů z regionu, aby v rámci operace Cyklon čelili sovětské okupaci Afghánistánu opírající se o sekulární režim sídlící v Kábulu. Z těchto bojovníků (mudžáhidů) se rekrutovali stoupenci jak Al-Káidy, tak Talibanu (USA přispěly k jeho růstu k moci ZDE a dokonce čtyři roky let s ním spolupracovaly ZDE).

Dalším důležitým faktorem, který islámský terorismus přímo podnítil, je angloamerická invaze do Iráku v roce 2003. Ta podle expertů na terorismus Paula Cruickshanka a Petera Bergena vedla k sedminásobnému zesílení džihádistického terorismu v podobě stovek atentátů na celém světě, jak stojí psáno v jejich společné studii s názvem The Iraq Effect ZDE. Na základě poznatků (nejen) odborníků na Střední východ Patricka Cockburna ZDE a Garetha Portera ZDE nelegální invaze do Iráku v roce 2003 společně se západní podporou syrských rebelů a obecně angažmá americké armády v oblasti poskytla podhoubí pro vznik Islámského státu, novou západní Nemesis.

Vedle západní podpory arabských tyranií, Izraele v záboru palestinských teritorií, tu máme tragické dědictví kolonialismu, kdy si evropské velmoci rozdělily muslimský svět, narýsovaly umělé hranice a zadělaly tam na tragické spory, jejichž ozvěny rezonují dodnes.

A co argument, že se migrující i pomalu „asimilovaní“ muslimové u nás mají chovat slušně, respektovat naše civilizační návyky apod.? Co kdyby Saúdská Arábie zasílala zbraně a vysávala ropu ve velkém dejme tomu Německu, které by s její pomocí utlačovalo tamní obyvatelstvo? Co kdyby arabské země okupovaly půlku Vatikánu a kolonizovaly zbytek? Co kdyby třeba Teherán dodával „praktické manuály“ Washingtonu, jak mučit ženy? Co kdyby Alžírsko provedlo ničivou invazi do Francie, připravilo při tom o život milion Francouzů s tím, že další by hromadně prchali do Alžírska a byli absorbováni do chudinskými brlohy na okraji velkých měst? Jak by se nám líbilo, kdyby nám muslimské země kradly nerostné bohatství, aniž bychom z toho měli nějaký užitek? Tyto otázky si ale nikdo nepoloží, neboť nejsme schopni položit si základní otázku: Proč jim tolik ubližujeme?

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 4.2. 2015