4. 2. 2015 / Karel Dolejší
Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v Haagu včera zamítl žaloby Chorvatska a Srbska obviňujících se navzájem z genocidy kvůli událostem během rozpadu Jugoslávie ZDE. Soud samozřejmě neříká, že by během posledního kola balkánských válek ke zločinům nedošlo. Pouze konstatuje, že v jistém smyslu absolutní zločin, genocidu, ani jedna ze stran nespáchala.
Rozsudek signalizuje hned několikero věcí. Za prvé, ICJ neaplikuje to, čemu německý právní teoretik Carl Schmitt říkával "diskriminující pojem války", podle něj jeden z charakteristických rysů existence "velmocenského prostoru".
Diskriminující pojem války byl nicméně aplikován na počátku a v průběhu jugoslávského konfliktu západní propagandou. Pouze jedna strana byla vždy pro západní propagandisty špatná, a to absolutně - totiž srbská. Srbsko bylo vyobcováno ze společnosti normálních států a do značné míry v rozporu s fakty označeno za výlučného pachatele zločinů tak strašlivých, že po nich logicky následovalo už jen reductio ad hitlerum.
A ovšem z druhé propagandistické strany, tehdy ještě výrazně slabší, to probíhalo v opačném gardu naprosto stejně. Absolutním zloduchem bylo pro prosrbskou a proruskou propagandu "ustašovské" Chorvatsko, kdežto Srbsko pouze ubohou obětí mezinárodního komplotu.
Soud zaštítěný autoritou OSN teď odmítl obě verze - a s nimi i souboj o to, komu se povede veřejně označit bývalého protivníka za absolutního zločince. Současně tím zpochybnil schmittovskou interpretaci mezinárodního práva, podle které takové právo existuje pouze v konkrétním velmocenském prostoru, diktováno suverénem. V této optice jsou pak i instituce typu OSN údajně pouhým stvrzením a zástěrkou americké globální hegemonie, takže ten kdo se jí protiví je ze strany takových institucí automaticky postaven mimo rámec zákona a prohlášen za absolutního narušitele řádu.
Mezinárodní soudní dvůr však odmítl jednat v logice velmocenského prostoru a otevřel tak snad už konečně dveře vzájemnému usmíření sporných stran. To jistě nebude jednoduché, ale na druhé straně existují i slibné náznaky. Když předendávnem rozvášněný nacionalistický dav vítal chorvatského "hrdinu" generála Ante Gotovinu zproštěného obvinění z válečných zločinů, byl šokován výzvou svého idolu, že je třeba usmířit se se Srby a naučit se s nimi žít. Pokud by se události ubíraly tímto směrem, budoucnost bývalých nepřátel by nakonec nevypadala úplně nejhůře.
Za druhé, přišel čas přehodnotit reputaci celé řady proslulých západních novinářů, kteří odstartovali či přinejmenším urychlili své kariéry aktivistickým psaním o "srbské genocidě". Pokud - nebo doufejme až - k tomu konečně dojde, bude namístě pozorně ohledat tektonický zlom, od nějž vedl později prudký sestup kdysi úctyhodných novinářských standardů až na úroveň dosaženou během mediálních kampaní kolem WikiLeaks a Edwarda Snowdena, kampaní, které již zcela rezignovaly na ověřování informací z nezávislých zdrojů a vytvořily všechny předpoklady pro hrozící sestup žurnalistiky do nejspodnějšího patra bohapustých konspiračních teorií.
Za třetí, rozsudek s odstupem nepřímo upozorňuje na obecnou nevhodnost používání absolutizovaného slovníku a norem v mezinárodních vztazích, zdaleka nejen v případě obviňování z "genocidy". Jugoslávský konflikt byl kromě jiného i ukázkou toho, jak katastrofální může být ve svých důsledcích aplikace striktních formálních norem epochy "humanitárních intervencí". Jestliže ve sféře propagandy probíhala snaha svalit veškerou vinu za vše co se ve válce událo na jedinou stranu, v rovině některých mezinárodněprávních aktů souběžně panovala falešná nivelizace všech stran právě tam, kde to vůbec nebylo namístě. Embargo na export zbraní do zemí bývalé Jugoslávie tehdy nebralo vůbec na vědomí, že jedna strana, srbská, kontroluje převážnou část arsenálu bývalé Jugoslávské lidové armády (svého času páté nejsilnější armády v Evropě) a má na svém území prakticky všechny zbrojovky, zatímco Chorvatsko je na tom mnohem hůře, o Bosně ani nemluvě. Zakázat za této situace dodávky zbraní znamenalo odsoudit slabší účastníky konfliktu k porážce.
Embargo vytvořilo stav, kdy srbská strana, včetně bosenských Srbů, byla relativně velmi dobře vyzbrojena, kdežto zejména Bosna zůstala téměř bezbranná. Snaha dosáhnout rovnováhy vojenských sil se pak v bosenském případě ze zoufalství musela opřít o džihádisty, jediného mezinárodního aktéra ochotného tězce zkoušené zemi v kritickém okamžiku pomoci. Dokonce i Egypt nakonec v pomoci Bosně předběhl Západ a americké dodávky přišly až teprve v okamžiku, kdy se State Department začal vážně znepokojovat rostoucím vlivem džihádistů na bosenskou politiku. Teprve tehdy bylo konečně pochopeno, že otázka rovnováhy sil v konfliktu není "zrušena" formálním prohlášením, že se válčí - tudíž nikdo nesmí dostat žádné zbraně ze zahraničí. Taková norma v praxi nefunguje, přinejmenším pokud současně nepůsobí "globální policajt" trestající agresívní stranu intervencí a vynucující tak ukončení bojů (a už se bezpečně ví, že takový policajt zpravidla nejedná z žádných ideálních pohnutek).
Vojenská slabost jedné ze stran již existujícího ozbrojeného konfliktu, pokud ji embargo zakonzervuje, může konflikt prodloužit a zhoršit, místo aby embargo válku tlumilo či dokonce ukončilo. Bez vojenské rovnováhy neskončí "horký" konflikt politickým kompromisem, ale jedině úplnou porážkou jedné ze zúčastněných stran.
***
Existuje určité propojení zmíněných problémů se současnou situací na Ukrajině, která do značné míry ve velkém opakuje jugoslávský scénář. Také zde je třeba vyvarovat se absolutizujících soudů o válčících stranách (ne ale otázky, kdo skutečně mezistátní konflikt vyvolal a zahájil); to se ovšem přinejmenším na diplomatické úrovni již systematicky děje. Ruský režim coby sponzor "separatistů" není označován za "genocidní" ani nijak jinak fatálně vylučován z mezinárodního společenství, naopak jsou mu neustále otevírány potenciální ústupové cesty spojené se šancí zachovat si tvář. Jiná věc je, že Vladimir Putin všechny takové možnosti vytrvale ignoruje a postupuje podle zásady "Vítězství nebo smrt".
Ale je tu i otázka dodávek výzbroje a vojenského vybavení. Ukrajina vlastní velmi zanedbané zbytky někdejšího sovětského arsenálu, má několik vlastních zbrojovek, ale například hlavní muniční továrna v Luhansku byla nejprve obsazena separatisty a posléze odvezena do Ruska. Minimálně bez dodávek munice ze zahraničí nemůže Ukrajina obstát v probíhající opotřebovací válce s (pro)ruskými silami štědře zásobovanými z ruských armádních skladů. (Kdyby byli povstalci skutečně odkázáni na kořistní munici, jak tvrdí ruská propaganda, při intenzitě dělostřelecké palby, která je v konfliktu každodenně zaznamenávána, by už velmi dlouho neměli čím střílet ze svých raketometů ani děl.)
Namísto naivními aktivisty protestujícími proti "krvežíznivému Porošenkovi" tolik vzývaného míru budou v případě trvající převahy "opolčenců" následovat leda ofenzívní operace (pro)ruské strany, která by velmi ráda obsadila kromě Mariupolu minimálně ještě Oděsu, Dněpropetrovsk nebo Charkov. A pakliže Kyjev nebude mít dost munice, aby bránil svou územní integritu, nakonec k tomu dojde. Je logické, že při svých historických zkušenostech tohle velmi dobře chápe právě Bosna a Hercegovina ZDE. Křik, že Bosna nebo USA plány na vojenské dodávky Kyjevu konflikt "eskalují", když ho již zcela zjevně eskaluje Rusko, jež vytvořilo vojenskou převahu na straně jím sponzorovaných sil s účastí ruské armády, se zjevně opět odehrává na nějaké jiné planetě. Kdo by si přál kompromis a mír, nemůže si současně přát, aby se jedna strana těšila neomezené vojenské podpoře Ruska, vedla rozsáhlé ofenzívy a druhá neměla šanci ani dokonce ani udržovat stávající obranné kapacity. Kdo křičí, že Ukrajina nesmí dostat ze zahraničí žádné zbraně a vojenský materiál, ten - ať už to ví, nebo neví - prosazuje vojenské vítězství "opolčenců" a rozporcování Ukrajiny. Nestojí na straně míru, ale na straně války.
***
Války 90. let, včetně jugoslávské, a následné období invazí ve "válce proti terorismu" vytvořily v myslích mnoha lidí jakési mentální sedimenty, které jim zabraňují skutečně vnímat a rozlišovat mezi situací tehdy a dnes. Odmítají vidět, že Obamovy USA jsou jinou zemí než Clintonovy USA, že neaplikují diskriminující pojem války na Rusko, že současný Bílý dům ve vztazích mezi státy skutečně preferuje na prvním místě nevojenské prostředky, někdy dokonce až příliš naivně. Domnívají se, že už jen jednoduché konstatování ohledně toho, kdo mezistátní konflikt na Ukrajině invazí na Krym vyvolal, že se jedná o první případ od roku 1945, kdy si nějaký evropský stát vojenskou silou přivlastnil cizí území atd., je součástí algoritmu aplikace diskriminujícího pojmu války na Rusko, algoritmu zahajujícího další intervenci, jak to zažili v případě Srbska či Iráku. Nechápou, že i tam, kde dochází k démonizaci Ruska, se jedná v tuto chvíli čistě o menšinovou rétorickou či propagandistickou strategii, která je v zásadě bezzubá.
Nález ICJ ovšem těm, kdo jsou ochotni naslouchat, ohlašuje definitivní konec éry "humanitárních intervencí" prosazovaných nezodpovědnými politiky a aktivistickými novináři.
Vytisknout5.2. 2015 / Mirna Šolić
Úterní verdikt, rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora, který odmítl vzájemná tvrzení Srbska a Chorvatska, že proti sobě během války v Chorvatsku páchaly genocidu, přijala většina obyčejných Chorvatů s trpkostí. Pravicoví političtí komentátoři st...