23. 11. 2014 / Jan Kavan
Česká zahraniční politika v letech 1998-2002
Po volbách 1998 se moci ujala menšinová sociálnědemokratická vláda. Je třeba přiznat, že i když v zahraniční politice všech států je vždy viditelná snaha o kontinuitu, tak my jsme v řadě aspektů nenavazovali na politiku předchozí vlády a stejně tak politika i následná politika MZV se od naší odlišovala. Myslím, že lze říct, že my jsme navazovali v mnohém na politiku prvního polistopadového ministra zahraničí Jiřího Dientsbiera a vidím i řadu podobností v současné zahraniční politice, i když to MZV nikde nedeklarovalo. Myslím si, že lze v naší zahraniční politice vidět dva charakteristické rysy – snahu obnovit některé významné, ale opomíjené přístupy a snahu o jistou vyváženost V zahraniční politice jsme se rozhodli vyvodit praktické závěry ze změn geopolitických poměrů v Evropě, a zejména v Evropě střední, a formulovat novou Koncepci zahraniční politiky ČR, která by reflektovala nové podmínky a začít ji realizovat.
Ve středoevropském prostoru jsme se rozhodli usilovat o oživení spolupráce v rámci visegrádské skupiny, kterou konzervativní Klausova vláda záměrně opomíjela, a dále i v rámci CEFTA (Středoevropská dohoda o volném obchodu), jako účelného nástroje pro přípravu na vstup do EU. Tyto kroky byly klíčové pro prosazení politiky dobrých sousedských vztahů, na nichž do významné míry závisí mezinárodní postavení státu. Visegradskou spolupráci se podařilo obnovit ještě v roce 1998, a to především díky skvělé spolupráci s mým přítelem z disentu, polským ministrem zahraničí Bronislawem Geremkem. Od začátku jsme kladli rovněž velký důraz na zlepšení vztahů s Německem, což se brzy podařilo. I v této souvislosti jsem mohl využít mých přátelských vztahů s Joschkou Fischerem, který se stal ministrem zahraničí v témže roce. Nezpochybnitelnou prioritou bylo i zajištění nadstandardních vztahů se Slovenskem i naše podpora pro vstup Slovenska jak do EU, tak i do NATO.
Při formulování naší Koncepce zahraniční politiky jsme vycházeli z přesvědčení, že mezinárodní postavení státu našeho rozměru a geopolitického postavení je do značné míry určeno jeho pozicí v důležitých mezinárodních organizacích. Proto jsme soustředili strategické úsilí především na náš vstup do EU a NATO, ale podporovali jsme i větší aktivitu v globálních organizacích, zejména v OSN, která byla u předchozích vlád na samém okraji zájmu.
Prioritou bylo úsilí soustředit se na strategický směr dlouhodobého zajištění bezpečnosti a prosperity ČR, kterým byl bezesporu vstup ČR do EU. Šlo o zásadní zkvalitnění příprav na vstup do EU, vyvození závěrů ze zprávy Evropské komise, která se v roce 1998 velmi kriticky vyjádřila ke stavu připravenosti ČR na vstup do EU, zajištění podmínek pro přístupová jednání, ustavení vyjednávacího týmu pod vedením MZV a zajistit úzkou spolupráci s Legislativní radou vlády pod vedením Pavla Rychetského pro urychlenou adaptaci české legislativy na unijní legislativu. V listopadu 1998 jsme zahájili jednání o přistoupení do EU na ministerské úrovni. Deklarovaným cílem bylo dovršit jednání v roce 2003, což se podařilo. Ke konci naší vlády v létě 2002 jsme uzavřeli 29 kapitol, včetně všech nejsložitějších.
Podařilo se nám rovněž dokončit jednání s NATO a zajistit vstup ČR do Aliance, který jsem podepsal 12. března 1999 v americkém Kansasu.
V neposlední řadě nám šlo o oživení bilaterálních vztahů se zeměmi tradičního československého zájmu, které předchozí vlády zanedbaly nebo záměrně ignorovaly a tím i přispět k překonání poklesu české ekonomiky. Posílení ekonomické diplomacie se rovněž stalo jednou z priorit, podporovanou především tehdejším premiérem Milošem Zemanem.
V nově formulované a parlamentem schválené koncepci zahraniční politiky jsme jednoznačně deklarovali, že ČR podporuje „evropský integrační proces a hlásí se k vizi sjednocené, demokratické, sociálně spravedlivé, prosperující a mírové Evropy bez napětí, Evropy svobodných občanů a spolupracujících regionů“. Přihlásili jsme se ke společenství, „v němž jsou plně respektována lidská, občanská i sociální práva jednotlivců včetně práva na důstojný život ve zdravém životním prostředí“. Za základní hodnoty jsme považovali „obecné mezinárodní právo, princip vlády zákona a princip nezcizitelnosti přirozených lidských práv“, která byla pro nás nedělitelná. I proto jsme se odvolávali jak na Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, ale i na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Evropskou úmluvu o lidských právech a Evropskou sociální chartu.
Byli jsme si pochopitelně vědomi svých omezených možností samostatně ovlivňovat mezinárodní prostředí, odmítali jsme iluze o jakémsi premiantství ČR ve střední Evropě, byli jsme rozhodnutí loajálně plnit všechny své mezinárodní závazky, a byli jsme současně přesvědčeni, že důvěryhodnost zahraniční politiky lze posílit její transparentností a vyvážeností. Uznávám, že zvláště naše úsilí o tuto vyváženost nenacházelo vždy a všude plné pochopení, zvláště u českých pravicových novinářů či politiků.
***
Dovolte mi zmínit některé nejznámější problémy.
Týden po našem vstupu do NATO se Aliance rozhodla k vojenské akci proti bývalé Jugoslávii. Po mnohahodinovém jednání se vláda rozhodla, na doporučení našeho MZV, akci NATO podpořit včetně povolení přeletů přes naše území. Současně vláda souhlasila s tím, abych se pokusil najít v rámci NATO partnery pro snahu ukončit bombardování a nalézt mírové řešení, které by podpořilo stabilitu na celém Balkánu. Tento přístup zcela odpovídal naší Koncepci zahraniční politiky, kde jsme deklarovali, že „válka je nepřípustným způsobem řešení sporů mezi státy“. Byli jsme ochotni „se v rámci NATO podílet na hledání účinných přístupů“ jak čelit novým hrozbám, ale dodali jsme, že považujeme za „žádoucí, aby případné bezpečnostní mise pod vedením NATO vycházely z mandátu Rady bezpečnosti OSN nebo OBSE“. Jak si jistě pamatujete, akce NATO v Kosovu tento mandát neobdržela. Po několika měsících intenzivního jednání se nám podařilo uzavřít česko-řeckou mírovou iniciativu, jejíž některé hlavní teze se promítly jak do memoranda o příměří, tak i do rezoluce RB OSN 1244 z června 1999, která mimochodem uznala Kosovo za součást Jugoslávie, byť pod mezinárodní správou. Asi je nutné připomenout, že jsme tuto iniciativu předkládali k diskusi striktně pouze v rámci NATO.
Česko-řecká mírová iniciativa byla kritizována řadou českých pravicových novinářů a i některými politiky, například Michalem Žantovským. Jistý nesouhlas vyjádřil neformálně i tehdejší velvyslanec USA v Praze John Shattuck. Pochopení, ale bez podpory, mi vyjádřil britský ministr zahraničí Robin Cook. Na druhé straně kromě nadšené reakce z Řecka i od nové srbské vlády nás podpořil například norský ministr zahraničí Thorbjorn Jagland, bývalý premiér, předseda parlamentu a dnes předseda norského Nobelova výboru.
O vyvážený postoj, který by zcela odpovídal zájmům ČR, jsme se snažili, když nás Rakousko konfrontovalo s ultimátem: buď zrušíme Temelín a Rakušané pak nebudou vetovat uzavření naší kapitoly o energetice anebo jadernou elektrárnu nezrušíme a pak svým vetem kapitoly zabrání vstupu ČR do EU. Premiér Zeman se tehdy rozhodl nejmenovat šéfem vyjednávání ministra životního prostředí Miloše Kužvarta, který byl známý svou kritikou Temelína ani ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, známého příznivce jaderné elektrárny, ale jednáním pověřil mne jako ministra zahraničí. Výsledkem dlouhého vyjednávání byla takzvaná melkská dohoda, kterou jsme prezentovali jako přijatelný kompromis, ale šlo jednoznačně o český úspěch, neboť Temelín pokračoval a Rakušané kapitolu o energetice ČR schválili. My jsme se zavázali zlepšit urychlené informování rakouské strany, pokud by došlo k jakýmkoliv problémům.
Dalším příkladem snahy o vyvážený postoj bylo jednání v Komisi OSN pro lidská práva o rezoluci o porušování lidských práv na Kubě, kterou prosazovaly Spojené státy. USA ovšem tenkrát do komise nebyly zvoleny, a tak o pomoc požádaly ČR. Souhlasil jsem s jednoznačnou kritikou Kuby za porušování lidských práv, ale odmítl jsem plošné sankce proti Kubě jako řešení, neboť jsem hluboce přesvědčen, že plošné sankce poškozují spíše obyčejné občany a ne politiky, kteří jsou za porušování lidských práv zodpovědní. Navzdory nesouhlasu tehdejší ministryně zahraničí USA jsme prosadili takzvané chytré sankce (smart sanctions), tedy cílené na konkrétní osoby, což byl koncept OSN. Rezoluce byla v Komisi OSN schválena až překvapivou většinou a náš vyvážený postoj byl vysoce ocenila Anna Lindhová, tehdejší ministryní zahraničí Švédska, které předsedalo EU.
Nerad bych těmito vybranými příklady ale vyvolal dojem, že jsme se ve snaze o vyvážený postoj dostávali často do rozporů s politikou amerického spojence. Pamatuji si například, že nás stejná ministryně zahraničí, tedy Madeleine Allbrightová, požádala, abychom zastavili českou účast na budování íránské jaderné elektrárny Búšehr, kam firma ZVVZ Milevsko vyvážela vzduchotechnická zařízení. Nebyli jsme přesvědčeni, že by toto zařízení spadalo do kategorie kontroverzního dvojího užití, ale přesto jsme PS navrhli tzv. Lex Búšehr, který tento obchod zakázal. Kromě snahy o dobré vztahy s USA jsme byli ovlivněni slibem americké strany, že pro ZVVZ Milevsko zajistí srovnatelnou zakázku od General Electric. Tento slib však nebyl nikdy splněn s pozdějším vysvětlením, že vláda nemá právo přikazovat soukromým firmám, s kým by měly obchodovat.
Podobně jsme se v rámci ekonomické diplomacie snažili o posílení našeho exportu jak do členských zemí EU a USA, tak ale i do států, jejichž trhy jsme poměrně neuváženě opustili již na začátku 90.let a přenechali je tak konkurenci, především ze západní Evropy. Ve zmíněné koncepci zahraniční politiky jsme deklarovali, že budeme „podporovat hospodářské zájmy českých podniků – jak v rámci mezinárodních ekonomických organizací, tak komplexní proexportní politikou.“ Této politice odpovídala i naše cílevědomá snaha o zlepšení vztahů, především obchodních, s Ruskou federací a s Čínou. O nesmírně výrazné zlepšení obchodního objemu s Ruskem se zasloužili především nově jmenovaný velvyslanec Jaroslav Bašta a jeho obchodní rada Vladimír Remek.
Pokud jde o Čínu, tak jsem tam jel na jednání se svým partnerem, ministrem zahraničí Tchang Ťia-süanem v květnu 1999 s větší podnikatelskou misí. Hlavním cílem bylo snížit obrovské pasivní saldo, které reprezentovalo asi 30 procent našeho celkového deficitu. Současně jsem ale hovořil s nejvyššími čínskými představiteli i o lidských právech včetně našeho nesouhlasu s tresty smrti za majetkové trestné činy a o potřebě respektovat svébytnost Tibetu. Respektoval jsem ovšem politiku jedné Číny, teritoriální integritu a územní celistvost Číny a princip nevměšování se do vnitřních záležitostí státu. V tomto smyslu nedávný postoj, který v Číně zaujal ministr zahraničí Zaorálek, nebyl v žádném případě něčím novým, čímž by se naše zahraniční politika měnila.
Dnes se znovu často probírá údajný rozpor mezi politikou důsledného dodržování lidských práv a prosazováním pragmatických ekonomických zájmů. I tím jsme se zabývali jak v Koncepci, kde jsme vyslovili naše přesvědčení, že „existence politického dialogu o lidských právech je měřítkem důvěryhodnosti a z dlouhodobého hlediska i perspektivnosti hospodářských vztahů s daným státem“. Samozřejmě, že není vždy snadné tyto dvě politiky skloubit a vyhnout se přitom jistým zádrhelům a napětí, ale i díky mé zkušenosti jsem přesvědčen, že ve většině případů to je možné, pokud používáme jazyk diplomatický, zdvořilý a věcný a dáváme najevo i jistý respekt k odlišným názorům partnera. Samozřejmě na největší problémy narážíme i při mírné kritice porušování lidských práv spojence či spojence našeho spojence.
Dovolte mi zmínit ještě poslední příklad snahy o vyvážený postoj, který ovšem nebyl stoprocentně úspěšný. Ke konci volebního období, v květnu 2002, jsem již po několikáté navštívil Střední Východ. Měl jsem v úmyslu se sejít jak s Arielem Šaronem v Izraeli, tak i s Jásirem Arafatem v Palestině, a podpořit všechny kroky, které by usnadnily vzájemný dialog o možném mírovém řešení daného konfliktu a současně posílit naše bilaterální vztahy s oběma stranami. Na poslední chvíli, když už jsem byl v Izraeli, mi však premiér Zeman zakázal se sejít s Arafatem, kterého vnímal jako stoupence terorismu. Ariel Šaron odmítl můj návrh sejít se jen s oběma ministry zahraničí. Mou snahu vyhnout se dojmu asymetrického postoje pochopil tehdejší palestinský ministr zahraničí Nabil Šás a vyšel mi vstříc dohodou s Arafatem, který prohlásil, že je nemocný a pověřil Šáse, aby se sešel se mnou v jeho zastoupení. Nabil Šás, který ocenil, že ČR jako první země bývalého sovětského bloku otevřela v Ramalláhu styčný úřad ČR a jako první země z regionu východní a střední Evropy se stala dárcovskou zemí částkou tří milionů dolarů na palestinské projekty včetně elektrifikace, pochopitelně nechtěl vzájemné dobré vztahy jakkoliv ohrozit. Vážil si toho, že ČR měla v té době velmi dobré vztahy jak s Izraelem, tak i s Palestinou a věřil, že tento vklad dobře zúročíme po našem vstupu do EU, což se, bohužel, nestalo. ČR se naopak v EU stala největším spojencem Izraele a já doufám, že se současná česká zahraniční politika vůči Střednímu Východu stane opět vyváženou.
Zahraniční politika všech azimutů, jak ji nazval Petr Uhl, a zakotvená v jasných a srozumitelných hodnotách, jednoznačně pomohla při volbě prvního českého zástupce předsedou Valného shromáždění OSN. Bez respektu k české zahraniční politice u skupiny východoevropských zemí by ani nebylo možné se o tento post ucházet. Během svého ročního působení se české předsednictví OSN snažilo prosazovat politiku, která odpovídala již zmíněné koncepci české zahraniční politiky. Ovšem nová vláda ČR tuto politiku začala měnit a nové vedení MZV necítilo potřebu českého předsedy VS OSN podpořit. V duchu koncepce například předseda VS OSN Jan Kavan odmítl invazi takzvané koalice ochotných do Iráku v březnu 2003, která neměla mandát ani NATO, natož RB OSN, a byla tedy porušením mezinárodního práva. Tento postoj odpovídal postoji většiny členských států OSN, ale i některým významným členským státům Aliance, například Francii či Německu. Tuto invazi zkritizovali i někteří američtí politici, z nichž jeden – Barack Obama – byl později zvolen prezidentem USA. Hilary Clintonová se s touto kritikou ztotožnila nedávno ve své knize, kterou neformálně odstartovala svou potenciální kandidaturu na prezidentku USA. Můj následovník ve funkci českého ministra zahraničí Cyril Svoboda svou podporu irácké invazi nikdy neodvolal.
Politika českého předsednictví OSN se těšila významné přízni většiny členských států OSN, i když neměla vždy podporu velmocí. Podařilo se jí dosáhnout několika významných úspěchů, například prosazení rezoluce o prevenci ozbrojených konfliktů, na níž si vylámali zuby dva předchozí předsedové VS OSN. Šlo o úspěch trpělivého dlouhodobého vyjednávání a průběžných kompromisů, které ovšem nikdy nezpochybnily hlavní cíle a hodnoty rezoluce, kterou nakonec podpořily nejen Indie a Pakistán, ale i USA, Izrael a Palestina. Druhým velkým úspěchem byla nalezená shoda na rezoluci o realizaci výsledků ekonomických a sociálních summitů OSN, tedy kompromis mezi bohatými a chudými státy. Tady nám pomohlo naše vnímání lidských práv nejen jako politických a občanských, ale i jako práv sociálních. To mimochodem odpovídalo dědictví Charty 77, která rovněž vycházela z obou mezinárodních paktů, tedy jak o politických a občanských právech, tak i o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Většinová podpora českého předsednictví přispěla například ke zvolení českého velvyslance při OSN Hynka Kmoníčka předsedou nejvýznamnějšího výboru, tj. pátého, jehož rozpočet převyšoval rozpočet ČR.
Tato zahraniční politika navazovala v něčem i na Václava Havla nebo Chartu 77. Stejně jako Havel jsme byli přesvědčeni, že potlačování lidských práv ohrožuje mír. I proto jsem jako předseda VS OSN později podpořil rezoluci OSN Zodpovědnost chránit (Responsibility to Protect). Na druhé straně jsme nesdíleli Havlovo přesvědčení, že z vděčnosti vůči minulé neocenitelné pomoci ze strany USA je správné tuto velmoc podpořit vždy a všude. Tento jeho přístup se promítl jak do podpory irácké invaze, tak i do podpory „humanitárního bombardování“ bývalé Jugoslávie nebo třeba radarové základny USA v Brdech. Tuto politiku nazval nedávno první náměstek Petr Drulák lidskoprávním atlanticismem. Václav Havel ji prosazoval především poté, co se stal prezidentem. Pamatuji si však, že jako signatář Charty 77 podepsal například petici, která byla kritická k politice USA v Nikaragui. Za významnější považuji jeho podpis pod Pražskou výzvou z března 1985, která vyzvala k ukončení studené války a rozdělení Evropy, i ke spolupráci lidsko-právních aktivistů z východní Evropy s těmi mírovými aktivisty ze západní Evropy, kteří prosazovali jak demilitarizaci Evropy, tak i její důslednou demokratizaci a respektování lidských práv.
Pražskou výzvu jsem mimochodem poskytl nejen mírové skupině, které byla adresována (END), ale na přání hlavního autora a mého přítele Jaroslava Šabaty i řadě západních vlád. Zajímavým poznatkem bylo ostré odmítnutí Pražské výzvy premiérkou Thatcherovou, která mi vysvětlila, že sjednocení Německa by destabilizovalo celou Evropu a ohrozilo détente a mír. Étos Pražské výzvy, spolu s těmito mými zkušenostmi, ovlivnil mé pojetí zahraniční politiky.
Autor, ministr zahraničí menšinové vlády Miloše Zemana (1998 – 2002) přednesl svůj text dne 20. listopadu 2014 v jednom panelu konference pořádané ministerstvem zahraničí v Černínském paláci v Praze
Vytisknout6.4. 2015 / Jan Čulík
Je to jako obvykle bouře ve sklenici vody, avšak je k tomu nutno říct několik věcí. 1. Americký velvyslanec skutečně nemá právo veřejně či soukromě jakkoliv radit prezidentu České republiky a Miloš Zeman má pravdu, když poukazuje na to, že s...