Prochanovův rozhovor se Strelkovem konfrontuje Putinovy užitečné idioty

21. 11. 2014 / Karel Dolejší

To o čem nyní otevřeně hovoří Strelkov jednoho dne samozřejmě opět připustí i samotný Kreml - až ministr zahraničí Sergej Lavrov přestane hrát roli "hodného policajta" a tak jako po krymské operaci bude přiznána barva za účelem vyznamenání a ocenění vybraných "zasloužilých" osob.

Jak vysvětluje ruský novinář žijící v Německu Boris Šumackij ZDE, Kreml samotný si s pravdivostní hodnotou své propagandy hlavu vůbec neláme a nevěří jí - to jen jeho apologeti vyvíjejí frenetické úsilí objevit ve vyjádřeních ruského prezidenta a jeho spolupracovníků nějakou "pravdu". O tu zde ovšem ve skutečnosti vůbec nejde, Kreml věc vnímá tak, že neexistují žádná nesporná fakta, ale pouze konkurenční interpretace. Putin je vyústěním postmoderny, tvrdí Šumackij, jenže situace mezitím zašla tak daleko, že se opět samovolně redukuje na černobílé schéma a pro postmoderní pestrost už v ní nezbývá prostor. To, oč jde, je označit lež za lež, spolu se Solženicynem trvat na tom, že nelze žít ve lži a přizpůsobit se tak logice pouličního gangu, ve které funguje současný ruský režim.

Šumackij se zaměřuje na lživost propagandy režimu, z jehož dosahu se vymanil, ale to samozřejmě neznamená, že je to jen tento režim, kdo skutečnost překrucuje. Spojené státy americké a jejich specializované agentury typu proslulého NEDu dlouhodobě ohýbají lidskoprávní agendu tak, aby USA vypadaly jako hlavní ochránce a zastánce lidských práv - a jejich odpůrci jako hlavní lidskoprávní hříšníci. Tyto účelové interpretace autentické lidskoprávní agendě nesmírně škodí a v zásadě lze dnes označit za první předpoklad věrohodné starosti o lidská práva ve světě jednoznačné odmítnutí představy, že tato agenda je jakkoliv spojena s americkou zahraniční politikou. Nicméně i výběrově proamerická a v zásadě neoliberální interpretace lidských práv (ukazujeme na ty, kdo s námi nesouhlasí, mlčíme o těch, kdo nás podporují, i o našem vlastním počínání; sociální a ekonomická práva ignorujeme) je formou výběrové polopravdy stále ještě pokřiveně odrážející realitu. Nejde o to, že by prohřešky, o nichž je z této strany řeč, byly výplodem fantazie nějakého propagandisty, ale o to, že se na ně upozorňuje výběrově a o jiných se zase záměrně vůbec nemluví. Moskevská propaganda je v tomto ohledu něčím zcela jiným. Její vztah k pravdě je de facto plně srovnatelný s tím, jak maďarsko-německý sociolog Karl Mannheim ve 30. letech popsal fašismus. Ještě i v pokryteckých blábolech šéfa NEDu pro Washington Post je totiž v pokřivené podobě přítomen respekt ke staré korespondenční teorii pravdy - k teorii, která tvrdí, že existuje vztah mezi výrokem a stavem světa, nikoliv pouze libovolná interpretace sloužící propagandistickým cílům té či oné strany - třebaže tato přítomnost je realizována způsobem, který hluboce uráží i velmi "velkorysé" nároky na intelektuální poctivost. V Moskvě se ale s touto intelektuální "veteší" již nikdo ani v nejmenším nezatěžuje. Lež jednoduše patří k právu silnějšího a jiné než toto právo se neuznává. Tím hůře pro fakta.

Jednostranné rozhořčení nad služebností českých politiků vůči Washingtonu je velmi často pokryteckým sebeobelháváním. Ti kdo nadšeně posluhují Moskvě se vůči jakékoliv vážně míněné ideji pravdy proviňují ještě podstatně hůře než ti, kdo podle nich pracují "v americkém žoldu". V nejlepším případě se popíšou skutečné nedostatky amerikanismu - a zaujme se obratem pozice odpovídající zábranovské "jistotě nejhoršího". Do nebe volající intelektuální nepoctivost apologetů Moskvy je velice obtížné nespojit s charakterovou nedostatečností podstatně vážnější povahy, než jakou vyžadují povrchní proamerické polopravdy a účelové překrucování skutečnosti. Zastávat se jednoho i druhého je v zásadě neobhajitelné, to však nebrání tomu, aby se rozlišovalo mezi různými stupni neúcty k faktům. Lékem na polopravdu rozhodně nikdy nebude naprostá a drzá lež.

Situace na východě Ukrajiny se postupně výrazně vyostřuje, možná již během zimy a téměř jistě nejpozději na jaře vyústí do (pro)ruské ofenzívy. Ruská média již příležitostně přinášejí materiál dokumentující pomoc Moskvy separatistům i přítomnost ruských jednotek v tomto konfliktu. Ti kdo obojí popírají budou exemplárně znemožněni, jak říkají jejich čeští oblíbenci, "v historicky krátké době", až Kreml další fází útočné války na Ukrajině provede nediskutovatelný "coming out".

Kreml si to v domácích podmínkách může dovolit - navzdory tomu, že více než dvě třetiny Rusů intervenci na Ukrajině odmítají. Jeho zahraniční přímluvci, kteří celou dobu tvrdí, že útočníkem je Kyjev a Moskva usiluje o mír, si to ovšem v žádném případě dovolit nemohou.

Vytisknout