V Brně byl zahájen festival Mezipatra

21. 11. 2014 / Sam Graeme Beaton

Po týdnu promítání v různých kinech po Praze byl minulou sobotu v kině Scala v Brně zahájen patnáctý "Mezipatra queer filmový festival". Během posledních deseti let tento festival, který pořádají většinou dobrovolníci, systematicky sílí a počet návštěvníků prý rok od roku roste. Přeplněné kino, v němž se na zahájení festivalu a na promítání sešli diváci, je dobrým náznakem toho, že tento vývoj zřejmě bude pokračovat. Znamená to, že je zjevně poptávka po filmech, zabývajících se tématy relevantními pro diváky, zajímající se o problematiku LGBTQ a odrážejícími autentické složení společnosti.

Zahajovací ceremonie byla neformální, žádná ostrá světla či kamery jako na jiných festivalech, a byla pro to o to lepší. Většinu humoru vytvářel vynikající sbor, podobný lesbickým a homosexuálním sborům, jejichž počet za posledních dvacet let roste. Sbor produkoval zábavný a mírně provokativní humor. Jeho členové byli vyzdobeni barevně řvavými vázankami, vhodnými pro tuto příležitost. Na tomto festivalu sbor zpívá a nechává filmy, aby hovořily samy za sebe. Zahajovací ceremonie to jasně zdůraznila.

Snímek Daniela Ribeeria Hoje Eu Quero Voltar Sozinho (The Way He Looks, V jeho očích) už vyhrál celou řadu cen na mezinárodních festivalech. Tento film je letošním brazilským příspěvkem ucházejícím se o cenu amerického Oskara za nejlepší zahraniční film. Brazilská nominace nutně neznamená, že to musí být dobrý film - konec konců, brazilské ministerstvo kultury na tuto cenu v roce 2010 nominovalo film Lula, syn Brazílie, který byl široce považován za pouhou propagandu na podporu prezidenta Luly da Silva (a komerčně to byl propadák).

Riberioův film je však něco úplně jiného, je to brilantní drama o dospívání, který promlouvá k mnoha lidem, ať už to jsou či nejsou homosexuálové. Hlavním protagonistou je slepý teenager Leonardo, který touží po větší míře nezávislosti, má dost toho, že ho všichni kolem něho neustále ochraňují, a ještě ho nikdo nikdy nepolíbil a neměl žádnou sexuální zkušenost. Jeho nejlepší přítelkyně Giovana byla dlouhá léta zdrojem jeho síly a byla zároveň i jeho důvěrnicí, avšak příchod nového spolužáka Gabriela tento vztah vyhodí do vzduchu. Leův nový přítel, který se chová nezávisle a vzdorně, souzní s Leonardovou touhou po větší míře svobody ("Jsi to ty, jsi tu sám ve tmě?" - "Mami, pro mě je vždycky tma.") a jejich vztah se rychle vyvine v hlubokou lásku. Tato zápletka, založená na sexuálním probuzení u mladých lidí, je v kinematografii věnované tématům LGBTQ velmi často používaná, avšak Leova slepota způsobuje, že tento konkrétní příběh je jedinečný a nutí nás uvažovat nad mimořádnými problémy, s nimiž se setkáváme ve snaze najít svou identitu.

Celá řada technik povyšuje tento jednoduchý příběh ve velmi silný film a velkou měrou je to způsobeno tím, jak realisticky ten film působí na diváka. Všichni tři hlavní herci, Ghilherme Lobo (Leo), Fabio Audi (Gabriel) a Tess Amorim (Giovana) jsou ve svých rolích nesmírně přesvědčující. Všichni tři hráli v desetiminutovém krátkém filmu stejného jména z roku 2010 - tato předchozí zkušenost zřejmě vysvětluje, že jsou na scéně nesmírně sehraní. Samozřejmě, žádné drama o dospívání by nebylo úplné bez humorně naivních a společensky neohrabaných interakcí a Leo sám dokáže přijímat vtipy o své slepotě. Avšak klíčovou záležitosté je, že mnoho situací ve filmu k nám promlouvá, protože máme podobné zkušenosti se vztahy z doby, kdy jsme byli teenageři, nikoliv proto, že bychom se posmívali Leovu neštěstí. Pro mě je právě tohle známkou dobrého herectví. I když nejsme slepci, přesto nás hlavní hrdina silně oslovuje. Vynikajícím způsobem je také ve filmu používána barva k tomu, aby vyjádřila emoce: modré a šedivé odstíny jsou používány ve chvílích sebepochybností a izolovanosti, kdežto teplejší oranžová a červená vytvářejí daleko vřelejší dojem v sekvencích, které jsou optimistické a v nichž vznikají přátelství. Namísto aby film používal například záběry z výšky, které zdůrazňují bezmocnost nebo závislost, Leo je často zobrazován v centru záběrů - je pánem svého světa, je to někdo, kdo dokáže překonat problémy svého každodenního života (přesto, že si to jeho rodiče nemyslí).

V pátek se bude konat mimořádné přídatné představení tohoto filmu, určené lidem postiženým slabozrakostí. V duchu scény, kde Gabriel vezme Lea do kina a popisuje mu, co se děje na scéně, budou lidem u vchodu rozdávány šátky, aby si zavázali oči a zažili to z hlediska protagonisty. Tomu je nutno zatleskat, protože se to děje v duchu inkluzivity, o niž hnutí LBGTQ usiluje. Také to přináší novou dynamiku do způsobu, jak vnímáme kinematografii. Ať už budete či nebudete ten film sledovat se zavázanýma očima, snímek Hoje Eu Quero Voltar Sozinhois je šarmantní a zábavný - zároveň posunuje tento konkrétní žánr jiným směrem, než jaký od tohoto žánru normálně očekáváme. Byla to vynikající volba pro úvodní představení a vyvolalo to v nás touhu vidět další filmy během následujícího týdne.

Práva homosexuálů
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.11. 2014