SPaS seminář: 11.září -- od New Yorku k Ukrajině

12. 9. 2014 / Jan Kavan

Doktrína prezidenta Bushe určovala, že USA nebudou rozlišovat mezi  teroristickými organizacemi a státy či vládami, které je budou ochraňovat. Navíc koncem prosince 2001 vznikla druhá vojenská kampaň nazvaná International Security Assistance Force (ISAF), která měla pověření Rady bezpečnosti OSN s cílem zajistit Kábul a okolní území. Ovšem v roce 2003, tedy ve stejném roce, kdy tzv.koalice ochotných bez mandátu RB OSN zahájila invazi do Iráku, byla kontrola nad ISAF převzata Severoatlantickou aliancí. Česká armáda se zúčastnila obou vojenských operací. Mimochodem snaha použít údajnou českou stopu iráckého agenta jako ospravedlnění invaze, se ukázala falešnou bublinou a tak zůstalo jen podezření, že režim Saddáma Husajna vlastnil zbraně hromadného ničení, což se ovšem po invazi neprokázalo.

Po 11,respektive 13 letech, nelze hodnotit invazi do Afghánistánu, natož invazi do Iráku jako úspěšně. Talibán byl sice svržen,ale nyní kontroluje část území Afghánistánu, jehož nestabilní vláda kontroluje téměř jen hlavní město Kábul a okolí a je nucena spolupracovat s regionálními zkorumpovanými klanovými vůdci, kteří kontrolují mj.největší produkci opia na světě. Neměli bychom zapomenout, že Talibán se původně těšil nejen politické, ale i vojenské podpoře USA proti Sovětskému svazu.

Irácká vláda ztratila kontrolu nad velkou částí severovýchodního Iráku, který se značnou částí Sýrie kontroluje zatím nejúspěšnější teroristické uskupení Islámský stát (IS). Některé jednotky IS byly vycvičeny USA a nyní v boji proti irácké vládě používají moderní americkou vojenskou techniku, kterou jim USA poskytly pro boj proti syrské vládě Bašíra Asáda. Američané nyní musí v Iráku bombardovat vlastní moderní zbraně v rukou fanatického islamistického nepřítele, kterého vyzbrojili.

V současné době se pozornost USA a NATO obrátila k Ukrajině. Jak loni prozradila tajemnice Ministerstva zahraničí USA pro evropské záležitosti Victoria Nuland, "Spojené státy použily 5 miliard USD ve snaze odtrhnout Ukrajinu od jejího historického vztahu s Ruskem a zařadit jí do sféry vlivu USA" (prostřednictví Evropy). Američtí poradci byli přítomni i na Majdanu. Vláda USA a pak i vlády EU, včetně vlády ČR, uznala legitimitu kyjevské vlády, která se chopila moci po protiústavním puči, který svrhl demokraticky zvoleného prezidenta (čímž nezpochybňuji zkorumpovanost Janukovyče a jeho autoritativní formu vládnutí) a to pod diktátem pravicových radikálů, kteří převzali iniciativu na Majdanu.

Nová kyjevská vláda se uvedla zrušením jazykového zákona, čímž potvrdila podezření ze zaujatosti vůči ruské menšině na východní Ukrajině, odkud nebyl ani jeden zástupce v nové vládě. Naopak tam byli významně zastoupeni představitelé Pravého sektoru a ultranacionalistické strany Svoboda. Reakce rusky mluvících Ukrajinců na jihovýchodě země na sebe nenechala dlouho čekat a byla zcela pochopitelná. Demonstranti začali přepadávat a okupovat radnice a další úřady, ale tentokrát je například ČT nenazvala bojovníky proti korupci a za sebeurčení, ale bandity a gangstery, kteří bojují za zájmy agresivního Kremlu.

Další vývoj událostí je vám všem dobře znám. Boje mezi ukrajinskou armádou a povstalci (nepřesně označované za separatisty, i když mnozí nechtěli odtrhnout Donbas od Ukrajiny, ale požadovali federalizaci Ukrajiny) si dosud vyžádaly více než 3000 mrtvých, desítky tisíc raněných a podle OSN více než milión lidí, kteří museli opustit své domovy. Podle úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) 260 000 jsou vnitřní přesídlenci a 814 000 uteklo do Ruska.

OSN

OSN sama nemůže do bojů jakkoliv zasáhnout neboť jakýkoliv vojenský zákrok modrých přileb by byl vetován některým ze stálých členských států RB. A tak generální tajemník OSN Ban Ki-mun pouze několikrát vyzval obě strany, aby konflikt řešily mírovou cestou a zdůraznil, že vojenské řešení ukrajinské krize neexistuje. Pan Ki-mun hned na začátku krize jednal v Kyjevě s nejvyššími představiteli vlády, které vyzval ke "konstruktivnímu dialogu s Moskvou", což ovšem Kyjev ignoroval. Ban Ki-mun současně varoval ukrajinskou vládu, aby se nenechala ovlivňovat "pravicovými radikály". Vláda ovšem ani nezabránila Pravému sektoru vytvořit si vlastní dobrovolnické prapory, např.Azov.

Správa vysoké komisařky OSN pro lidská práva vyžaduje od kyjevské vlády, aby vyšetřila zprávy o zadržení, únosech a mučení lidí, které mají na svědomí bataliony kontrolované ukrajinským ministerstvem vnitra a ministerstvem obrany, a viníky potrestala. Je nepravděpodobné, že Kyjev žádosti OSN vyhoví. A tak role OSN se stane významnou až v době, kdy se dohodnuté příměří ukáže jako nosné a trvalé a bude realizovat 12ti bodový text dohody, který je však nebezpečně vágní a dost nekonkrétní. Vzhledem k velkým zkušenostem OSN si dovedu představit její aktivní roli při realizaci bodu 8 -) Přijmout opatření ke zlepšení humanitární situace v Donbasu, dále bodu 9 - Zajistit vypsání předběžných místních voleb v souladu s ukrajinským zákonem o "Dočasném samosprávním statutu konkrétních oblastí v krajích Doněcka a Luhanska" (Zákon o zvláštním statutu) a především bodu 11 - Přijmout program ekonomické obnovy Donbasu a obnovení ekonomické aktivity v regionu neboť právě v oblasti postkonfliktní rekonstrukce byla OSN dosud nejúspěšnější.

Mezinárodní právo

Pokud jde o mezinárodní právo, tak nás jistě nepřekvapí, že jsme i nadále svědky jeho pravidelného porušování. Při anexi Krymu došlo jistě k porušení mezinárodního práva, i když časté srovnání používané českými politiky a médii,tj. srovnání s anexí Sudet v roce 1938, se mi zdá poněkud zjednodušené. Tisíce Čechů byly tenkrát násilně odsunuty ze Sudet a také tam nebylo zorganizováno žádné referendum, v němž na Krymu nezpochybnitelná většina obyvatelstva schválila odtržení Krymu od Ukrajiny. Na druhé straně je nutné přiznat, že většina Němců žijících v dané oblasti přivítala obsazení Třetí říší.

Je nutné si připomenout, že Závěrečný Akt z Helsinek roku 1975 výslovně zdůrazňuje nedotknutelnost hranic a nutnost respektování státní suverenity a územní celistvosti, kterou nelze měnit referendem v jedné části státu. Navíc Ruská federace garantovala ukrajinskou suverenitu v roce 1994 v tzv.budapešťském Memorandu výměnou za to, že se Ukrajina vzdala svých jaderných zbraní.

Klasickým porušením mezinárodního práva včetně právě Helsinek, bylo odtržení Kosova proti vůli Srbska. Je pochopitelné, že vůdcové krymského parlamentu zařadili odkaz na kosovský precedent přímo do své Deklarace nezávislosti. Jsem proto přesvědčen, že čeští politici, kteří u nás prosadili uznání nezávislosti Kosova, především bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, by dnes měli mlčet spíše než pokrytecky kritizovat okupaci Krymu. Titíž pravicoví politici ospravedlňovali flagrantní porušení mezinárodního práva v Iráku invazí z března roku 2003. Mezinárodní právo bylo samozřejmě porušeno například v Libyi, v Sýrii, v pásmu Gazy či před lety invazí do Grenady apod.

Jak dál?

Jistě se shodneme na tom, že vojenské řešení nepřichází v úvahu. Dohoda z Minsku je krokem správným směrem, ale tahle cesta bude ještě dost krkolomná a lemovaná řadou překážek.

Jednak se teprve ukáže, do jaké míry je prezident Putin schopen ovlivnit všechny velitele povstalců, mezi nimiž je jistě i dost představitelů, kteří dávají přednost samostatnosti Doněcka a Luhanska, před federalizací, natož jakousi decentralizací. Na povstalecké straně bojují i oddíly, o jejichž loajalitě politickému vedení by se dalo jistě úspěšně pochybovat. Ostré spory mezi členy tohoto vedení a těmi, kteří byli donuceni rezignovat, jsou medializovány.

Na druhé straně se rovněž může ukázat, že některé prapory ukrajinských dobrovolníků jsou loajálnější k Pravému sektoru nebo konkrétním oligarchům a nebudou se cítit vázáni podpisem bývalého premiéra Leonida Kučmy či rozkazy prezidenta Porošenka, který ovšem stále hovoří o tom, že "nepřítel utrpí zdrcující porážku". K mírové atmosféře to jistě nepřispívá.

Autentičtí separatisté na proruské straně a nacionalističtí jestřábi, včetně stoupenců odkazu Stěpana Bandery na ukrajinské straně se nakonec mohou shodnout, že je v jejich zájmu jakoukoliv mírovou dohodu rozbít a sabotovat.

Výsledky voleb mohou být i překvapující a příkladů, kdy nepohodlné výsledky voleb byly ignorovány je na mezinárodní scéně dostatek.

Věřím, že si nikdo nepřeje třetí světovou válku, kterou nemůže žádná strana vyhrát. Ale méně jsem si už jist, že obnovení studené války by nebylo uvítáno některými kruhy, které z toho mohou profitovat.

Strategie NATO a USA rozšiřovat oblast svého vlivu stále více na východ a tedy k ruským hranicím je i nadále platná a nedávný summit NATO ve Walesu jen potvrdil rozhodnutí posílit infrastruktur Aliance v zemích východní a střední Evropy, včetně vytvoření čtyřtisícové jednotky rychlého nasazení, která bude potřebovat podporu základen, i když se jim zpočátku nemusí říkat základny. Rusko zcela pochopitelně již oznámilo, že na vojenské přibližování Aliance bude reagovat změnou své vojenské strategie, která vnímá NATO jako nepřítele. Jsme svědky harašení zbraní a nového závodu ve zbrojení, i když tomu budeme říkat plnění závazků a zvýšení účasti na vojenských rozpočtech členských zemí Aliance.

Samozřejmě chápu, že se tyto kroky těší podpoře v našem regionu, zvláště v Polsku a pobaltských zemích, ale i u části našich občanů, a není to jen dopad mediální války a historie, ale i zpráv, že se několik tisíc ruských vojáků účastní bojů jako dobrovolníci nebo vojáci na dovolené, kteří přijeli podpořit své soukmenovce nebo jako jednotky, které zabloudily. Nemají tam co dělat (stejně jako cizí žoldáci, kteří bojují na ukrajinské straně) a jejich přítomnost je Kremlem vysvětlována často velmi nevěrohodně, ale pravdu má prezident Miloš Zeman, který upozornil, že skutečná invazní armáda vypadá poněkud jinak. Pro ty, co neustále srovnávají Ukrajinu těchto dní se srpnem 1968, mám informaci: tenkrát k nám přijelo asi 150 000 vojáků Varšavské smlouvy.

Rétoriku studené války slyšíme z úst generálního tajemníka NATO Rasmussena, ale line se na nás denně například i z české, tedy naší, veřejně právní televize. Odpůrci protiruských sankcí, které samozřejmě nemohou jakkoliv vyřešit krizi na Ukrajině, a jsou pouze nástrojem nové studené války, jsou osočováni ze zrady demokracie a z napomáhání imperialistickým cílům expanzivního Ruska. Imperialistické cíle druhé strany jsou zamlžovány mediální lavinou zkresleností a demagogie.

A tak se na závěr musím zeptat: Budeme k tomu mlčky přihlížet? Necháme si to líbit? Je pro nás přijatelnou výmluvou, že se bojuje poměrně daleko od našich hranic a že zatím na našem území nejsou základny cizích vojsk? Pokud se nepokusíme tento vývoj zvrátit, nebudeme spoluodpovědní za jeho výsledek?

Vytisknout