Hlasování pro nezávislost Skotska by pustilo ze řetězu nejnebezpečnější věc ze všeho - naději

10. 9. 2014

Uvažte, co se tím míní: je to požadavek, aby se národ 5,3 milionů lidí vzdal své nezávislosti jen proto, že jiný národ čítající 54 milionů lidí není schopen bojovat za své zájmy. Očekává se, že ten pětimilionový národ zůstane zotročen zoufalou politikou zbabělství, která způsobuje problémy, před nimiž chceme, aby nás Skotsko zachránilo.

"Británie bez Skotska by skoro nikdy nezvolila pokrokovou vládu," napsal nedávno bývalý labouristický ministr Brian Wilson. Musíme se prý proto všichn spojit proti "silám privilegií a reakce" (zatímco on se spojuje s konzervativci, se stranou UKIP, s liberálními demorkaty, s bankami, s korporacemi, s téměř všemi pravicovými komentátory v Británii a všemi britskými novinami s výjimkou skotského týdeníku Sunday Herald) jménem "solidarity".

"Solidarita", to je další podvodné slovo, které si Labouristická strana nyní přidává do svého slovníku (jinými takovými podvodnými slovy jsou "reforma", kteréžto slovo znamená "privatizace", a "partnerství", kteréžto slovo znamená výprodej a kolaboraci s big byznysem). Kdysi slovo solidarita znamenalo společnou kauzu s vykořisťovanými, špatně placenými, vylučovanými lidmi. Dnes to pro tuto kyborgy v oblecích znamená věřit bankám, korporátnímu tisku, škrtům, ekonomice založené na vybírání mýtného za skoro všechno, a tržnímu fundamentalismu.

Rád bych upozornil Wilsona a jeho kolegy kolaboranty, co pro ně solidarita znamenala, když jejich Labouristická strana byla u moci. Znamenalo to hlasování pro iráckou válku, pro jaderné ponorky Trident, pro zavádění občanských průkazů, pro zavedení 3500 nových trestných činů, včetně kriminalizace nejpokojnějších forem pokojného protestu, schvalování anglické politiky pro Skoty, kteří pro ni nikdy nehlasovali, jako například univerzitní školné a částečně zesoukromněné nemocnice. Není překvapující, že čím víc vidí Skoti své bývalé labouristické ministry, tím více chtějí hlasovat za nezávislost své země.

Tak kampaň proti nezávislosti Skotska vyslala do Skotska bývalého labouristického premiéra Gordona Browna, který se pokusil v posledním zoufalém úsilí zabránit nezávislosti rozdávat úplatky. Musejí doufat, že Skoti zapomněli, že se Gordon Brown vychloubal, že zavedl "nejnižší podnikatelské daně v britské historii, nejnižší daně ze všech významných zemí v evropě a nejnižší daně ze všech průmyslových zemí na světě". Že londýnskému finančnickému centru přislíbil, že "ve všech svých státních rozpočtech chci dělat ještě víc, abychom povzbuzovali osoby, které dělají riskantní věci". Že po 13 letech labouristické vlády měla Británie větší míru nerovnosti než po 18 letech konzervativní vlády. Že jeho vláda se podílela na unášení lidí a na jejich mučení. Že způsobila smrt statisíců lidí v důsledku své podpory pro ilegální válku v Iráku.

Gordon Brown pobíhá po Skotsku, stále ještě potřísněn krví, slibuje, co nikdy nesplnil, když měl k tomu šanci, tento muž, který pomáhal likvidovat sociální bezpečnostní síť, kterou vytvořili jeho předchůdci, který zmarketizoval a rozčlenil veřejné služby, který obohatil bohaté a podvedl chudé, který přislíbil peníze pro jaderné ponorky Trident, avšak nazastavil rozklad sociálního bytového fondu, jehož program privátních finančních investic vytvořil celou řadu časovaných bomb, které nyní explodují ve zdravotnictví a v dalších veřejných službách, který mastil kliky a ponižoval se úsluhami, aby se dostal do společnosti bankéřů a oligarchů, zatímco pošlapával práva těch, které měl povinnost po svém zvolení zastupovat. Tento člověk má zachránit kampaň za celistvost britské Unie?

Ano, jestliže Skotsko bude hlasovat pro nezávislost, Labouristická strana přijde v Londýně o 41 křesel a vítězství konzervativců ve volbách bude vždy pravděpodobnější. Ale skotská nezávislost může zgalvanizovat pokroková hnutí po celé Británii. Budeme se dívat, jak se Skoti podíleji na transformativním procesu psaní své vlastní, písemné, ústavy. Budeme svědkem toho, jak na těchto ostrovech může existovat národ s plně voleným parlamentem, žádnou Horní sněmovnou a se spravedlivým volebním systémem (proporčním zastoupením) a s parlamentem, v němž budou moci hlasovat pouze představitelé toho jediného národa (žádní žoldáci z jiných zemí).

Už nyní byl ve Skotsku zcela zlikvidován mýtus, že lidé trpí politickou apatií. Jakmile se objeví něco, za co má cenu hlasovat, lidé jsou ochotni stát frontu do noci, aby se zapsali na voličské seznamy. Nízká volební účast ve volbách do londýnského parlamentu neodráží absenci zájmu, ale absenci naděje.

Jestliže se Skotsko stane nezávislou zemí, bude to navzdory úsilí téměř celého britského establishmentu. Bude to proto, že sociální média porazila korporátní média. Bude to vítězství občanů nad westminsterskou mašinérií, vítězství bot nad vrtulníky. Dokáže to, že dostatečně inspirující myšlenka má sílu zvítězit nad úplatky a vydíráním, nad hrozbami a vyvoláváním strachu. Že naděje, zprvu marginalizována, se může rozšířit po celém národě, navzdory pokusům ji potlačit. Že vás může nenávidět Daily Mail, a že přesto máte šanci zvítězit.

Pokud má Labouristická strana vůbec nějakou inteligenci, aspoň jednu zbývající jiskru odvahy, pochopí, co tato chvíle znamená. Namísto potlačování sil naděje a inspirace, by je zmobilizovala. Například by ve svém politickém programu přislíbila, že vypracuje písemnou ústavu pro zbytek Británie.

Pochopila by, že naděje je nejnebezpečnějším politickým katalyzátorem. Naděje dokáže proměnit to, co vypadá jako neměnná společnost, neměnný výsledek, v něco úplně jiného. Může to zaktivovat nadšení a cílevědomost, o nichž jsme netušili, že je máme. Jestliže se Skotsko stane nezávislou zemí, Anglie - pokud dokáže rozeznat ten potenciál - by mohla být také zcela proměněna.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout