Plané debaty o důchodech

12. 9. 2014

Dalším problémem je, že současné důchody nekryjí jen zabezpečení ve stáří v návaznosti na věk odchodu do důchodu, odpracované léta a příspěvky odváděné do systému, ale plní i řadu funkcí obdobných sociálním dávkám. Nejedná se jen o to, že základní výměra důchodu činí 9% z průměrné mzdy i pro ty, kteří do systému odvedli velmi málo, ale především o tak zvané nestarobní důchody (invalidní, vdovecké a sirotčí), které tvoří až 30% vyplácených důchodů, a uznávané náhradní doby pojištění (uznaný čas, kdy občan nepracoval), o jejichž dopadu do objemu důchodů stát pravděpodobně neví vůbec nic. Je tedy jen logické, že stát má na vyplácené důchody (jejich sociální funkce) částečně doplácet i z jiných zdrojů, než je samotné důchodové pojištění. Jen je to potřeba přiznat a spočítat potřebné částky. (Ostatně tak je tomu i ve zdravotním pojištění).

Obrovským problémem je, že platby důchodového pojištění jsou svázány s hrubou mzdou. To může fungovat u zaměstnanců, ale již ne u dalších osob. Kdo dnes ještě ví, že původní systém důchodového pojištění se týkal jen zaměstnanců (u nás až do roku 1964), a že toto pojetí, kdy se "nezaměstnanci" pojišťují soukromě, platí v řadě evropských zemí (Německo, Rakousko) dodnes. My však máme problém s OSVČ, který si nikdo z politiků nedovolí řešit.

Jednoznačně nejhorší však je, že veškeré úvahy o důchodové reformě, která by měla platit desítky let, vychází, a to ještě značně nepřesně, z analýz minulých systémů zaměstnanosti a stavu hospodářství. Svět se však mění každým dnem. Čím dále tím více přibývá osob samostatně výdělečně činných, zkrácených pracovních úvazků, dohod mimo pracovní poměr či agenturních forem zaměstnání. Člověk tedy nepracuje nepřetržitě od okamžiku svého vstupu do ekonomických činností do odchodu do důchodu, ale s většími či menšími prodlevami, ať již z jeho vlastní vůle nebo v důsledku měnících se společenských podmínek. Tento trend je zřejmý nejen u nás, ale ve všech vyspělých zemích. Odpovědné konstrukce budoucího důchodového systému by proto měly především vycházet z úvah o tom, jak budou lidé v měnící se společnosti pracovat a žít.

Navíc je jisté jedno: Člověk dává přednost okamžitým vyšším příjmům před nejistými úsporami na stáří. Ostatně snižování zadlužení států a výnosů z dluhopisů dlouhodobé spořící produkty zcela ochromuje. Nechat umřít starého člověka bez prostředků pod mostem je v civilizované společnosti nemožné. Když bude nejhůř, bude čerpat nejrůznější sociální dávky. Takže lidé musí být k účasti na penzijním systému donuceni.

Obávám se, že současné vládní snahy o co nejrychlejší zavedení další důchodové reformy neumožní zpracovat seriózní podkladové rozbory a široce je diskutovat. Výsledkem tak může být sice rychlý návrh řešení, ve skutečnosti však jen další nedomyšlený paskvil.

Vytisknout