O mučení proukrajinské aktivistky v Doněcku

2. 9. 2014

Jednoho dne se rozhodla si svým tabletem vyfotografovat své dodávky, aby mohla svědčit svým dárcům, za co utratila jejich peníze. Ukázalo se, že ty fotografie byly velmi špatný nápad.

"Byla to moje chyba. Někdo musel zjistit, co dělám, a informoval separatisty," vysvětlila.

"Do Jasynivaty přijeli bojovníci ze vzbouřeneckého praporu Vostok a zadrželi mě na zahradě, když jsem tam zalévala květiny. Většina naši sousedů utekla, takže si nevšimli, že jsem se ztratila."

Iryně zavázaůli oči a odvezli ji na základnu praporu Vostok.

Během svého prvního výslechu prozradila vyšetřovatelům hesla pro své onlinové účty, ale odmítla sdělit jména občanů, kteří jí pomáhali.

Bojovníci byli s ní nespokojeni a poslali ji do jiné skupiny vyšetřovatelů, kteří podle Iryny pocházeli ze Severní Osetie v severním Kavkazu.

"Ti muži měli úplně jiný přístup. Bili mě, hrozili mi a mučili mě, stříleli z pistole těsně u mých učí, takže jsem přišla skoro úplně o sluch. Nutili mě, abych volala Sieg Heil. Hrozili mi, že mě znásilní nejsadističtějšími způsoby, které mi podrobně popisovali. Plazila jsem se po podlaze a prosila jsem je, aby mě zastřelili."

Avšak vzbouřenci ji nechtěli zastřelit. Vymysleli si jiné mučeni.

"Zabalili mě do ukrajinské vlajky a pověsili mi na krk plakát s nápisem: "Zabíjí naše děti.' A odvezli mě do centra Doněcku.

Vzbouřenci obvinili Irynu, že poskytovala ukrajinské armádě informace o cílech v Doněcku. Mnoho obytných oblastí ve městě je ostřelováno, takže z hlediska místních lidí je to vážné obvinění - i když pro něj nebyly žádné důkazy.

"Stála jsem tam, držela jsem se pouliční lampy, abych nezkolabovala. Brečela jsem. Jedna žena mi do tváře vymačkala dvě rajčata a rajčatová šťáva mi tekla do očí, takže jsem moc neviděla.

Kolemjdoucí se divili. Lidé přijížděli v pěkných autech, přišli a fotografovali se vedle mě. Mladí muži přicházeli se svými dívkami. Muži mě nebili, ale místní ženy byly zlé. Jedna stařena mě bila po hlavě a po ramenou svou holí."

Iryna uvádí, že tam stála tři hodiny a hlídali ji při tom ozbrojení bojovníci z Ossetie. Pokaždé, když začala padat na zem, ji bili.

Slyšela je, jak se smějí a hovoří o tom, co s ní pak. Celou dobu se modlila za smrt. Bála se, co jí pak udělají v soukromí.

"Nakonec přišli neznámí lidé, byli klidní a tak se odlišovali od davu. Ukázalo se, že jsou to fotografové. Vyfotografovali mě několikrát a odešli. Ty fotografie mi zachránily život."

Zahraniční novináři, kteří byli svědky toho, co se Iryně děje, se spojili s velitelem praporu Vostok Alexandrem Chodakovským. Ten, bývalý voják, řekl, že si nebyl vědom toho, co se děje a zuřil nad krutostí svých bojovníků.

Irynu propustili s omluvali. Uprchal z východní Ukrajiny a pochybuje, že její mučitelé budou kdy potrestáni.

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout