VZPOMÍNKY:

Pražské jaro v československé armádě

19. 8. 2014 / František Řezáč

V roce 1966 byl ministrem obrany gen. Bohumír Lomský náčelníkem Hlavní politické správy (HPS) gen. Václav Prchlík. Od jara 1968 se stal MNO gen. Martin Dzúr.

Fungování politické správy ČSLA je důkladně popsáno zde v curriculu gen. Prchlíka. Je nutno připomenout, že mezi politickým aparátem, řízeným HPS panovala na všech organizačních úrovních od MNO po útvary jistá, mnohdy ostrá rivalita s organizací KSČ. ZO KSČ byly na plucích a samostatných praporech, divizní organizace KSČ měly statut okresní organizace. Mladší důstojníci politického aparátu byli většinou v oné době absolventy VPA KG s titulem PhDr, zatímco mnozí zástupci velitele pro věci politické měli pouze stranické školení, maximálně VUML a vyšší věk. Zpátky do Holýšova.

Moje politická kariéra v ČSLA začala tím, že jsem se, jako jediný z roty, přihlásil na funkci distributora tisku. Moje činnost spočívala v tom, že jsem pro naši rotu nosil denní tisk a jiná periodika, jako byla oficiální armádní Obrana lidu, také třeba Nová mysl, která se číst nedala, ale také měsíčník Lidová armáda, což bylo čtení velmi zajímavé už v roce 1966. Literární noviny jsem asi v lese u Holýšova odebíral jako jediný. Ráno před odchodem na snídani jsem šel lesem k útvarovému klubu a v teple, pozoruje oknem kolegy vojáky z čety při ranní rozcvičce, jsem u kávy, uvařené pomocníkem náčelníka klubu vojínem K. pročítal noviny.

Noviny, lépe řečeno Rudé právo, patřily k hlavním zdrojům politického školení mužstva (PŠM). Dalším zdrojem byly přílohy Lidové armády. Pravidelným přispěvatelem této přílohy byl tehdy JUDr. Petr Pithart. Jeho pojednání o vedoucí úloze KSČ mám dodnes schované.

Bylo příjemné najít ve vojenském periodiku autora z Literárních novin.

Já jsem se k vedení PŠM dostel jako slepý k houslím. O politiku jsem se zajímal už dávno, veden otcem, nekomunistou z přesvědčení a pravidelným posluchačem Svobodné Evropy. Z dětství si pamatuju sonorní hlas Ferdinanda Peroutky a tympánovou znělku, ohlašující pořad "Vzkazy domovu", což měly být podle komunistů instrukce pro špiony. Inu, možná že byly, kdo ví.

Tak jsem se při školení naším velitelem čety (to byla povinnost každého nižšího velitele) hlásil a on mi začal svěřovat nejdřív přípravu různých zeměpisných kvízů a postupně vedení celého PŠM. On sám poručík a před odchodem od nás nadporučík K., byl jen o pár let starší, než my a připravoval se na studium IT na Vojenské technické akademii v Brně. Politi-ka ho evidentně nezajímala.

Jako vedoucí PŠM jsem byl velitelem roty vyslán na vyšší školení na úrovni útvaru. A tam jsem valil oči. Při vypuknutí tzv. Šestidenní války v červnu 1967 byla vyhlášena bojová pohotovost, což pro nás znamenalo žádné vycházky a opušťáky, zvýšenou bdělost ve strážní službě a konec konců i zvýšený zájem o politiku. V červnu téhož roku se konal IV. Sjezd Svazu československých spisovatelů, kde Pavel Kohout zaujal proizraelské stanovisko a další jeho kolegové přednesli projevy, jež byly utajovány až do ledna 1968.

Po skončení války se konalo školení školitelů PŠM, kde přednášeli mladí nadporučíci a kapitáni, absolventi VPA KG. Na rozdíl od oficiální propagandy nás objektivně informovali o průběhu bojů a se zřetelným despektem mluvili o vojenském umění našich arabsko-egyptských přátel. V téže době začaly v Lidové armádě vycházet vzpomínky gen. por. Viléma Sachera "Jak to bylo v Cholmondeley" Věc nevídaná a zcela nemožná v tehdejším civilním tisku. Tentýž časopis otiskoval další materiály o našich vojácích na Východě i Západě, jejichž pohnuté osudy vyvolávaly obdiv především u mladší části důstojnického sboru ČSLA. Ale to už se blížil podzim a pak leden 1968.

Pražské jaro v ČSLA

Musím ještě vysvětlit, jak jsem vstoupil do KSČ. Byl jsem vybrán na tzv. praporního svazáka, to jest předsedu praporního výboru ČSM, uvolněnou funkci. Viděl jsem, jak šikovný svazák může ovlivnit život na útvaru, především organizováním různých kulturních aktivit. Naše klubové zařízení u Holýšova bylo sice skromné, přízemní papírák s kinosálem a nedaleko naší roty útulný klub s knihovnou. Snili jsme o novém posádkovém klubu, který byl pak postaven v roce 1972 mimo území kasáren poblíž brány, aby mohl sloužit i civilům. V klubu působily různé zájmové kroužky, nejagilnější byl fotografický, jehož členové se zúčastňovali divizních i celoarmádních soutěží v rámci ASUT -- Armádní soutěže umělecké tvořivosti. Na rotě vznikla hudební skupina, jíž jsem dělal jakéhosi manažera. Angažovali jsme i děvčata, učnice Tesly Nýřany z učňovské školy ve Stodě. Skupina, která vyhrávala na tancovačkách po okolních vesnicích, to dotáhla až do celoarmádního kola ASUT.

Jednou si mě zavolal major Vlček, otcovský zástupce velitele praporu pro věci politické, a sdělil mi, že předpokladem výkonu funkce svazáka je členství v KSČ. Dostal jsem opušťák, abych si mohl doma opatřit ručitele. Měl jsem prvotřídní, dělníky z fabriky, kde jsem jako student pracoval na letních brigádách. Problém nastal, když na mě členové strany z čety, byli tuším tři, práskli, jaké řeči vedu na "cimře". Myslím, že to byla moje krátká přednáška o procesu s Miladou Horákovou.

Problém major Vlček odbyl mávnutím ruky -- potřeboval naplnit kvótu kandidátů na svazáky. Po letním kursu na Komorním Hrádku u Chocerad, kde přednášeli samí pozdější "pravicoví oportunisté" z VPA, později za strany vyhození, jako byl tehdejší "nejvyšší svazák" v armádě Antonín Rašek.

Od září jsme byli jako desátníci absolventi přiděleni na útvary. Já měl opět štěstí. Pomocníkem náčelníka klubu tam byl dnes známý slovenský televizní režisér Ervín Očenáš. U tankového pluku v Holýšově jsem zažil trpké zklamání. Bylo to, myslím, v polovině září 1967, kdy jsem si přinesl na cimru v sobotu Literární noviny, na které jsem se celý týden těšil. Už letmý pohled věštil cosi divného. Po prolistování jsem výtiskem mrštil o podlahu a vztekle po něm dupal. Jiří Hendrych se pomstil za kritická vystoupení spisovatelů na jejich IV. Sjezdu v červnu téhož roku. Nikde nebylo o postátnění Literárních novin cokoli zveřejněno či zdůvodněno. Nicméně to naznačovalo, že je režim A. Novotného v koncích.

Z Holýšovského lesa jsem byl v listopadu přeložen do funkce propagandisty a náčelníka klubu ke 2. průzkumnému praporu v Janovicích nad Úhlavou. Kapitán, můj předchůdce, odešel studovat do Prahy VPA KG. Vybavení útvaru bylo prvotřídní, průzkumáci požívali na divizi v Sušici určitou protekci. Kino, knihovna, zánovní klub s barem, materiální vybavení pro různé zájmové kroužky.

To bylo příjemné. Méně příjemné už bylo poznání, jak jsou "politruci" u mladších důstojníků neoblíbení. Školil jsem velitele čet, kteří u nich pak prováděli PŠM. Příjemné bylo obstarávání filmů a různých kulturních pořadů, což obnášelo služební cesty do Plzně. Pro Vánoce jsem objednal dvě představení herců z Divadla J.K. Tyla z Plzně. Jedno, jakousi one-woman detektivku, sehrála Renata Olárová, druhé dvojice Choc -- Jiřičný, jakousi frašku. Kino hrálo filmy, které jsem sám vybíral a dovážel z nádraží. Skupina důstojníků štábu a některých velitelů utvořila malý filmový klub. Po bojovém rozdílení se skupina odebrala do promítací kabiny, promítač otočil přístroj o 180 stupňů a bylo to.

Vzpomínám si z té doby na film Kdo se bojí Virginie Woolfové.

Lednové plénum UV KSČ odvolalo Novotného z funkce prvního tajemníka. Když jsem se začal u rádia radovat, útvarový lékař MUDr. F., Slovák z Nitry, mávl rukou, vždyť je to jedno. Nikterak ho nenadchlo ani to, že je nový první tajemník Slovák. Kdo tehdy Dubčeka znal? To je největší změna od roku 1948, prorokoval jsem a Jozef se jen soucitně usmíval.

Vytisknout