...hlavně důvěru!

18. 8. 2014 / Karel Dolejší

Než se člověk stihne pořádně vyznat v tom, kdo všechno byl odposloucháván Američany, dozvídá se už, že Němci špehovali Hillary Clintonovou, Johna Kerryho a Turky. To ovšem ale pořád ještě nic není, protože Izrael měl vydírat USA nahrávkami sexuálních hrátek exprezidenta kvůli osvobození špiona, který Američanům kradl strategické zpravodajské informace.

Služba BND sahající svými kořeny ke generálovi Wehrmacht Reinhardu Gehlenovi odposlechla nejméně jeden soukromý telefonní rozhovor amerického ministra zahraničí Johna Kerryho a nejméně jeden rozhovor bývalé ministryně zahraničí Hillary Clintonové. Kromě toho se BND zaměřovala i na spojence v NATO, Turecko. Myslíte si, že o mimořádně vysoko umístěných terčích německých odposlechů neměla kancléřka Merkelová ani tušení a že je "zděšena, zděšena!" šokujícím odhalením? Přinejmenším se vás o tom budou snažit přesvědčit.

Izraelský agent Jonathan Pollard měl zase Američanům ukrást, co mu přišlo pod ruku, od satelitních snímků libyjské protivzdušné obrany až po informace o Číňanech, které soukromě použila jeho manželka k budování kariéry. Jak jistě víte, Izrael je strategický spojenec USA a možná tedy platí, že skuteční přátelé by před sebou neměli mít vůbec žádná tajemství. Copak asi Izrael ví na českého prezidenta?

Zmínil jsem pouze některé aktuálně nejproslulejší a nejočividnější příklady "přátelské" špionáže, které nepředstavují nic výjimečného. Zkuste si tedy na chvíli představit, jak to asi vypadá mezi zeměmi, jejichž představitelé se na sebe laskavě neusmívají na summitech a naopak spíše přemýšlejí, jak by jeden druhému nejlépe vrazili kudlu do zad. Uvedené se děje mezi spojenci a přáteli. Co se pak asi děje mezi konkurenty a nepřáteli? Že by třeba něco takového ZDE?

Důvěra je vzácná a cenná věc, v osobních i mezinárodních vztazích. Bez ní skutečně nic nefunguje, nikdy se totiž nelze stoprocentně pojistit. To ovšem na druhé straně vůbec neznamená proměnit se proto v naivní hlasatele důvěry a dialogu za každou cenu, bez sebemenšího pojetí o tom, jak reálný svět funguje. Důležité není vědět, že bez důvěry to nejde, ale spíše vědět, kdy a jak si vůbec důvěru můžeme dovolit riskovat. Slepou vírou se totiž z bludného kruhu vzájemné nedůvěry opravdu vyhrabat nelze, jakkoli vás všechny ty Táni Fischerové budou přesvědčovat o opaku. Dá se jí ovšem doslova všechno prohrát. Jako třeba první čs. republika, která si na rozdíl od Polska ani po remilitarizaci Porýní nedokázala spočítat dvě a dvě tváře francouzského spojeneckého systému v Evropě. Důvěřovat je třeba. Být blbý lze pouze na vlastní nebezpečí.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 18.8. 2014