14. 8. 2014 / Karel Dolejší
V propagandě jsou málokdy opravdu účinné sprosté lži typu dvaceti verzí sestřelení letu MH17 (k němuž se podle německého satirického serveru a proruských médií přiznal ukrajinský pilot Su-25; což prý byla předem plánovaná havárie dálkově ovládaného stroje plného mrtvol; atd.). Daleko lépe funguje koktejl ze špetky pravdy, mnohem většího množství toho, co by si lidé vroucně přáli, ačkoliv to není pravda - a teprve pak se přidá samotná drzá lež.
Britské listy mezi prvními upozornily na fakt, že mezi příznivci a aktivisty ukrajinského majdanu jsou významně zastoupeni představitelé ultrapravice. To je dnes kýžené zrnko pravdy v ruské propagandě. Vedle toho se však probíhající konflikt na Ukrajině identifikuje s Velkou vlasteneckou válkou, v níž jsou obyčejní lidé na (pro)ruské straně ztotožňováni s válečnými hrdiny v boji proti "fašismu". To jim sice může znít lichotivě a rádi by, aby to také byla pravda; bohužel ale velký počet ruských a ukrajinských ultrapravičáků, včetně otevřených obdivovatelů Třetí říše, na straně příznivců "Novoruska", takovou verzi vylučuje. Ve skutečnosti neplatí to, co by si lidé přáli, pravdou je, že pomáhají jedněm "fašistům" bojovat proti druhým (nejen) "fašistům". A do třetice, tvrdí se, že v Kyjevě "fašisté" ovládli bezpečnostní aparát. Silové struktury prý okupují aktivisté Pravého sektoru. Šéf této extrémní organizace byl, ale už není náměstkem ředitele zpravodajské služby SBU Nalyvajčenka ze strany UDAR, a Pravý sektor nevstoupil do Národní gardy. Ale to řečem o ovládnutí silových struktur "fašisty" už nepřekáží. Naopak, narativ o vlastním hrdinném boji proti "fašismu" takovou lež přímo vyžaduje.
Podobně je to s otázkou Krymu. Je pravda, že poloostrov byl mnohem déle součástí Ruska než Ukrajiny. Nicméně původně tatarský Krym není v žádném ohledu stejně ruský jako Moskva, což se jeho obyvatelům předložilo k věření a oni to ochotně přijali. A historky o tom, jak byli ruští obyvatelé Krymu persekvováni či dokonce vystaveni "Korsuňskému pogromu", které Moskva rozšiřuje, jsou už vyloženě sprostá lež. Používá se však vždy koktejl obsahující všechny tyto složky a mediální spotřebitelé k němu přistupují neanalyticky. Lidově řečeno, "spolknou to i s navijákem".
Ještě jiné věci se vůbec těžko vysvětlují, například značně selektivní paměť. Mnoho lidí si dobře pamatuje, že Američané v roce 2003 lhali o iráckých zbraních hromadného ničení; nicméně ti samí už úplně zapomněli, že Rusové v únoru očividně lhali o svých vojácích na Krymu. Západní "humanitární intervence" jsou vždy rozhořčeně odmítány, a možno říci v zásadě právem; ale hned na to se přepne do zcela jiného režimu a argumentuje se, že Moskva má právo "humanitárně intervenovat", protože "my" to "taky děláme". Výsledek? Tzv. "humanitární intervence" jako cosi, na co má ve skutečnosti právo pouze Moskva a v jejím podání je to nakonec prý "oprávněné". Rozumíte tomu? Já rozhodně ne. Odmítám "humanitární intervence" kromě skutečně věcně odůvodněných případů, jako byl vietnamský zásah proti Rudým Khmerům v Kambodži nebo současný zásah na ochranu náboženských a etnických menšin v destabilizovaném Iráku (který rozhodně nebyl destabilizován sám od sebe, leč tímto konstatováním se statisíce ohrožených životů nezachrání). Velká většina "humanitárních intervencí" vždy pouze maskovala velmocenské zájmy a deklarovaný cíl pomoci civilnímu obyvatelstvu neplnila a neplní. Koloniální a neokoloniální války jsou rutinně vydávány za humanitární intervence a zájem o kvalitu života civilistů opadá krátce poté, co je území zabráno a obsazeno. To se týká stejně Kosova jako třeba Čečenska. Neexistují dobří a špatní imperialisté. Pouze pro nekritické fanoušky, kteří mají vedle oblíbeného fotbalového klubu také svého oblíbeného imperialistu.
Proč tolik lidí zásadně odmítá západní propagandu, nicméně nekriticky přijímá vcelku průhlednou ruskou propagandu, jejíž neadekvátní či otevřeně lživé prvky lze mezi zrnky pravdy vcelku snadno identifikovat? To má jistě řadu důvodů, v závislosti na tom, o jaké skupině je řeč.
Někteří jednoduše touží žít ve starém známém mýtu.
Proč se někdy prosazuje ruská propaganda v žurnalistice? Kromě produkce jasně zaujatých autorů je tomu tak vesměs proto, že formální "vyváženost" bývá zaměněna za úsilí o adekvátní zpravodajství a předstírá se, že tím je věc vyřešena. V takových případech novinář neusiluje o to zjistit, "jak se věci skutečně mají" (a neřekne, že to není možné, pokud to skutečně není možné), ale postaví jednoduše tvrzení jedné strany proti tvrzení strany druhé. Kyjev řekl A, Moskva řekla B. Jenže A neobsahuje výše zmíněnou příměs toho, co by lidé chtěli slyšet, nepodbízí se jejich skrytým očekáváním, tak jako B. Konečný výsledek plyne z tohoto rozdílu.
Existuje dnes řada lidí v akademické sféře, politice, státním aparátu a byznysu, kteří jsou existenčně závislí na vztazích s Ruskou federací. Ti pochopitelně nejsou ochotni polemizovat s ruskou dezinformační kampaní, protože by to je samotné mohlo postavit do velmi nelichotivého světla.
Někteří představitelé vlád se příliš obávají např. přerušení ruských dodávek plynu, než aby otevřeně vystoupili proti ruské dezinformační kampani a odmítli ji. To je dnes zřetelně vidět např. na Slovensku. Přijetí dezinformační kampaně bez námitek je falešně prezentováno jako "jediná alternativa ke studené válce".
A konečně nepochybně existují také skuteční ruští agenti působící ve veřejném prostoru, ačkoliv jich jistě zdaleka není tolik, kolik jich vidí Cibulkové a Štětinové.
Vyvracení ruské propagandy stejným způsobem, jakým je vyvracena propaganda západní, může být neúčinné, protože existuje příliš mnoho vlivných faktorů, které tomu odporují. Na prvním místě jde o "lidové" přání identifikovat se ve vážné krizi se starým známým politickým mýtem; další faktory mají doplňující význam.
"Mundus vult decipi, ergo decipiatur" - "Svět chce být klamán, tedy ho klamme", říká staré latinské rčení.
Pokud a dokud platí jeho první část, zápas s dezinformačními kampaněmi zůstane nevděčnou sisyfovskou prací.
Vytisknout15.8. 2014
S velkým zájmem a očekáváním jsem si přečetl článek pana redaktora Karla Dolejšího Krásný nový svět propagandy. Pochopil jsem zcela jistě záměr autora správně, tedy nebýt ani na jedné straně dvou propagandistických táborů. Není mi však jasné, co se s...