Od jara 1944 apelovala československá vláda v exilu na Čechy v Protektorátě, aby "okamžitě" "odstranili ze všech veřejných funkcí občany nepřátelských států a jednotlivce, kteří zradili Československou republiku anebo kteří kolaborovali s nepřítelem" a aby "zadrželi všechny tyto jednotlivce, aby neuprchli". (Zdroj: Frommer, B., National Cleansing: Retribution against Nazi Collaborators in Postwar Czechoslovakia [Národní očišťování: Retribuce proti nacistickým kolaborantům v poválečném Československu], Cambridge University Press, 2005, str. 51.).

Avšak k prvním známkám povstání v Protektorátu došlo teprve, až byl Hitler bezpečně mrtvý, Slovensko bylo úplně osvobozeno Rudou armádou a americká vojska už vstupovala do Čech ze západu. 1. května 1945, více než rok po volání do zbraně, které tehdy zveřejnila londýnská vláda, konečně došlo k prvním známkám organizovaného vzbouření proti nacistické moci, a to formou stávky ve Škodovce, několika střetů mezi Čechy a Němci a prvních kontaktů na spojenecké velení vojsk, které bylo žádáno o spojeneckou pomoc se svržením okupantů. 3. května 1945 vyhlásily německé úřady Prahu "nemocničním městem" a začaly evakuovat svá vojska, jenže ta se za dva dny vrátila jako posila pro jednotky SS, které neočekávaně musely čelit vzbouření, později známému jako pražské povstání a proměněnému v hrdinský mýtus, oslavovaný dodnes pamětními deskami a památníky po celém městě.

Pražské povstání začalo 5. května 1945, když skupiny Čechů okupovaly veřejné budovy - včetně budovy rozhlasu - a začaly vyvěšovat národní vlajky. Po městě docházelo k občasným přestřelkám. 6. května, téhož dne, kdy americká 16. ozbrojená divize dorazila do Plzně, převzala organizaci povstání Česká národní rada a nařídila stavbu barikád. (Luža, R., The Transfer of the Sudeten Germans: A Study of Czech-German Relations 1933-1962 [Odsun sudetských Němců: Studie česko-německých vztahů 1933-1962], New York University Press, 1964, str. 259-60).

Zpočátku si byli čeští vlastenci v Praze jisti tím, že americká vojska jsou v pouhé vzdálenosti 80 km, a vysílali rozhlasem naléhavé prosby o pomoc, na ně však nepřišla žádná reakce. Absence podpory od Spojenců, kteří stáli nečinně se založenýma rukama, zatímco podle odhadů bylo zbytečně usmrceno 1693 Čechů (a 935 Němců) v pouličních bojích a ve věznicích, provozovaných SS, se dostala do historie jako ostudná zrada obdobného druhu, jaké se stalo obětí i varšavské povstání. Avšak existovaly alespoň dva přesvědčivé důvody, proč Spojenci odmítli přijít na pomoc špatně načasovanému českému vzbouření.

Prvním, nejznámějším, vysvětlením, je, že "Velká trojka" (Sovětský svaz, Spojené státy a Británie) se už dohodly, že Sovětský svaz osvobodí skoro celé Československo a Pattonovým vojskům zůstane k osvobození jen území na západ od imaginární linie Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice.

Druhým důvodem, pokud lze důvěřovat generálu Jodlovi, šéfovi německé vojenské kapitulační mise, bylo to, že pražské povstání bránilo jeho vojákům, aby se vzdali, protože Jodl potřeboval rozhlasové zařízení, kterého se zmocnili Češi, aby odvysílal svým vojskům rozkaz se vzdát do sjednaného času příměří (půlnoc 8. května 1945). (Zdroj: Britský Public Record Office, Kew: Zpráva "České povstání: Historie událostí 30. dubna - 9. května 1945" [16. května 1945], HS 4/7, f. 4.). Vyvrcholením fiaska bylo, že první vojska, která vstoupila do Prahy - i když ruská - nebyla z Rudé armády, ale z Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova (do té doby kolaborantské).

Mary Heimann, Czechoslovakia, the State that Failed, Yale University Press, 2009 a další vydání, str. 147-148.