Konvencionalizované teatrum magnum a enfant terrible Karel Sýs

22. 4. 2014 / Miroslav Vejlupek

Podaří-li se, aby nám dobou povolené zbyvší etikum dalo znovu rozpoznat zploštělé a nízké, ještě budeme číst. "Nová sovětská ústava se stala výmluvným důkazem, že neexistuje humánnější společenský systém než socialistický, že žádný jiný systém není schopen zaručit skutečně demokratický rozvoj lidu. Socialismus umožnil pracujícím masám široký přístup k duchovním hodnotám a učinil z nich také bezprostřední tvůrce kultury. Při charakteristice současného sovětského umění a literatury si proto neustále připomínáme slova Leonida Iljiče Brežněva: "Sovětské literární a umělecké pracovníky vychovala komunistická strana!""

("Cesta k tvůrčím úspěchům"; Zemědělské noviny, 29. 5. 1978)

Nemylme se. Tirádu nenapsal Karel Sýs, vícekráte vykřičený "prokletý básník" z přelomu tisíciletí. Napsal ji literární kritik Jakýsi, na všech stranách a v každém politickém režimu úspěšný.

"V polemice s českou polistopadovou realitou se Sýs postavil do role jediného, bezmála posledního mravokárce a soudce nad dobou "vymknutou z kloubů". (Tu je na pováženou, že se expresivní formulace (viz též níže) objevuje v opusu, kterým je slovník a který dozajista chce být seriózním počinem.) V souborech fejetonů, článků a glos ironicky, polemicky, útočně pod pseudonymem Kosmas i pod vlastním jménem zachycuje události v české společnosti devadesátých let a na počátku nového tisíciletí (Nová kronika aneb Bordel v Čechách, Bordel na druhou, Bordel do třetice, Vymknuta z kloubů). Obrazy bezútěšnosti i litanické chrlení veršů a slov, nadávky a přímočaré hrozby vyjadřují básníkovo přesvědčení o nutnosti obnovit spravedlivou vládu komunismu (Píšu báseň zatímco za oknem padá muž). Ve starozákonních stylizacích a hořkých sarkastických komentářích ekonomické a politické přítomnosti se básnické "já" proměňuje v "my", a odpůrci v "oni" (Načas v očistci, Pět let v mrtvém domě). Ideologická předpojatost, slovní a myšlenková vulgarita v této době charakterizují rovněž Sýsovu literární a politickou publicistiku (Nová kronika aneb Bordel v Čechách). Bezútěšnost provází i milostné extáze a deprese v básních naplňovaných sexuální otevřeností, orgastickou posedlostí a formou směřujících až k říkadlu (Omráčená schránka)," stojí v on line Slovníku české literatury po roce 1945. Je nezakrývaná devaluace v subjektivním komentáři ((Ivy Málkové) na místě slovníkového hesla opravdu tím, co svědčí o individuálních kvalitách, kredibilitě, neřkuli o dobrých mravech v konformní komunitě Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR?

Ten, o kterého tu jde, napsal: "Svět jako takový si dělá co chce / ale svět činu se uzavírá do ohrad / za ploty do dehtovaných bud" (sb. Atomový pléd, 1986).

Jakýsi podruhé: "Česká literatura po XIV. sjezdu KSČ má za sebou mnoho významných úspěchů, zvlášť je třeba ocenit trvalý vzestup aktivity spisovatelské fronty, její příklon k socialisticky orientované tvorbě. XV. sjezd KSČ i sjezdy našich spisovatelských organizací však stanovily pro další období požadavek aktivního úsilí o kvalitní socialistickou literaturu... Velký podíl na současném úsilí naší kulturní fronty má nástup mladých nadaných prozaiků, v jejichž díle se odráží reálný život socialistické společnosti a kteří se snaží vyslovit svébytné svědectví o epoše. Právě v dílech vpravdě talentovaných mladých autorů se literatura stává účinným nástrojem socialismu a míru..." ("Štafeta mladé prózy"; Zemědělské noviny, 15. 7. 1978).

Podivuje se čtenář? Též básník Sýs se podivil. Vždyť světonázorovou a najmě etickou "vytříbenost" ducha pisatele citovaného úryvku doba řečená polistopadová adekvátně ocenila a sám literární kritik se zajisté zavděčil už jenom mediální popravou těch tvůrců, na které po XIV. sjezdu KSČ tak halasně vsadil. Lidský typ Jakýsi vyhovoval po listopadové výměně garnitur (1989) lidským typům na Ministerstvu kultury ČR protěžovaným. Instalovaly ho do komise odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR pro podporu vydávání české literatury v zahraničí a také do Literární rady odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR. Ne dost na tom. Ani v expertní literární skupině Nadace Českého literárního fondu nebyl nadpočetným a příjemně mu bylo také v porotě pro udělování Státní ceny za literaturu, samozřejmě Ministerstvem kultury ČR zřízené. Zkrátka: Pojď, jen pojď a přidej se k nám! Na taková slova Jakýsi slyší opravdu vždycky. Ovšem to, co chtělo být revolucí, změnilo se v tragickou frašku.

Kdo je ten, který si troufl pojmenovat ji a neustává?

Enfant terrible Karel Sýs si položil ve vloni vydané sbírce-kapesní kronice čtvrtstoletí Apokalypsa podle Joba otázku, zda "je nutné zasvinit si báseň". Vpravdě amorálnosti plná paradigmata, na kterých početní Jacísi předvádějí, kam až lze přizpůsobivou societu dostrkat, taková paradigmata se pravdaže nemusí ošklivit každému. Sýsovi ano. (Ze šestaosmdesátého je sb. Atomový pléd. V Atomovém plédu jsme přečetli: "A přece běda těm kdož místo větru dešti / Chtějí nadiktovat slohový úkol národu".) Něco takového si Jakýsi dovolil až na konci devětaosmdesátého.

Nekonformní "inzitní intelektuál", jak Sýse pojmenovali v nakladatelství Mladá fronta na záložce knihy Rodné číslo Homéra (1986), k námi vyznačeným a bezpočetným podobným společenským "fenoménům" (s kterými ostatně měl a má "tu čest" po celý svůj život), poznamenává lakonické: "místo polidštění opice / zopičtění člověka". Zejména konvencionalizované teatrum magnum reálného takřečeného veřejného prostoru sytí vykřičeného autora neodbytnými náměty a neodbytnou inspirací. Sýs je ironický tam, kde vypočítavá sugestivní šplhavost dosáhne postů, má filozofický nadhled, když ostouzen nenávistí jím patřičně pojmenovaných. Zvláště zaujme jeho sarkastický nadhled: "Odstřihuji známku z parte / Zprávu už doručila / a ještě někomu udělá radost // A proto prosím / - až umřu / nelučte se se mnou nevyplaceně!" ("Být ještě naposledy kýmsi pochválen"; ze sbírky Pouhý jen básník, 2009).

Vyloučenosti uvykl, připadá nám, a s konjukturalismem si rozhodně nezadává. Dokonce: provázen leckdy poněkud enervovanou, nepřátelskou mu svitou vytváří dílo politikum. On chce. Je to jeho boj. Ostentativnost? Patří k jeho způsobům. Evokuje Vítězslava Nezvala, sám vzdáleně příbuzný spíše slezského ještěra Bezruče. "My z měst, my z venkova, my z hor, my odkudkoli, / jak malá kolečka sehnaná do soukolí / velkého kardanu otrockých osudů, // my v potu tváře belháme se pěšky / od pólu až po naše rovnoběžky / a lijeme ti zlato do chřtánu jak do sudu!" ("Ty ať jsi kdokoliv"; ze sb. Pouhý jen básník, 2009). Tvorba rychnovského rodáka dosvědčuje, že sociální poezii neodzvonilo, a nemůže nás zmást ani to, že "autoři se skrývají za filtr stylizace a nemají odvahu k přímému pojmenování právě žité reality." (Petr Bílek, "Proč si nevážit spisovatelů. Doba postliterární"; LN 4/2014.) Co všechno se musí stát, aby autoři odvahu nabyli? Acta est fabula. A čemu se ti odvážní vystaví? ("Dejte si pozor na to co řeknete před básníkem / Bude to použito / proti němu / proti vám / proti momentálnímu marasmu / i proti věčně nervózní věčnosti" ("State zitti!"; ze sb. Pouhý jen básník, 2009)

Karel Sýs přebásňuje prózu české ulice i tragédii bezprizorních ve světě uzurpovaným všemocným i všeho schopným kapitálem - v současném slovesném umění tuzemska ho to staví do pozice z nejnápadnějších buřičů. Nicméně; třebaže takové pojetí tvorby nutně má svá specifika, jsme rozčarováni z frekventovaných hrubostí a vulgarismů. Sama údernost mnohých umělcových slok po nich sice začasto i volá, přesto si myslíme, že méně by bylo více. Že by působilo více. Básník si je vědom, že žádné umělecké dílo nemá absolutní hodnotu -- leda pro svého autora. Jen relativní hodnotu -- jak velký a jak hluboký svět dokáže probudit ve vnímateli. Právě o to jde. Neboť mezi předpokládaným pozitivním účinkem estetickým a naopak odpudivostí začasto existuje jen velmi, velmi tenká dělící čára. Za takových okolností i báseň z ranku řemeslně dobře zvládnutých se může s krásným písemnictvím snadno minout.

Chápeme dilema je nutné zasvinit si báseň, nicméně stále si myslíme, že ustoupí-li umělecký jazyk v masivním rozsahu prostému lidskému vkusu, samo umění ztrácí svoji ospravedlnitost, a tím spíše nenahraditelnost. (A to píšeme i s vědomím toho, že potkáváme individua, nás pro změnu potkávají události a zaskočí, uhranou společenské procesy -- a nelze to vše pojmenovat jinak, než nevybraně. Máme zato, že přesvědčený oponent politicko-společenských poměrů v soudobé České republice panujících žije v táhnoucím se nevyřešeném konfliktu s frivolní politikou, s ulísaným pokrytectvím v kasuli se zahřívajícím, jakož i s morálně vypleněnými velkolumpy schopnými koupit si i Pravdu i Svědomí.)

Žije v hněvu nám snadno pochopitelném, a pochopitelném o to víc, o co více básníka známe. "Jsem sborista rozkladu / chtěl jsem být sbormistrem stavby // Jsem komorní pěvec novu // chtěl jsem být sólistou úplňku // Chtěl jsem se smát naposled / a pláču ještě než zvedli oponu ..." Je mužem přemnoha životních zkušeností a velkého kulturního a politického přehledu. Že vyrůstal odmala mezi ženami, uvěří každý, kdo zná jeho tvorbu. Že jeho prvním psacím stolem byl šicí stroj, napovídá, že prostředí dětství a dospívání nebylo z těch opulentních. A vysvětluje to - světonázorový růst a celoživotně neměnnou orientaci politickou. Sýsovo jméno je zejména dnes synonymem poezie řečené angažované (jako by bylo nějaké neangažované!). Ale chceme-li bez předsudků porozumět Karlu Sýsovi básníkovi, a také publicistovi, komentátorovi, esejistovi, nesmíme nevidět (jak je bohužel už uvyklostí) jeho svět niterný, intimní. Ač slýcháváme, že román píše rozum, zatímco báseň srdce, tane nám na mysli duše . (Její slabé chvíle a její paměť.) Tato konkrétní se neváhá odkrýt tam, kde to vůbec nečekáme.

"Spali jsme s babičkou jako klíč v zámku / kolínko v podkolení / loket v podpaždíčku / srdce v srdci / Ale zatímco mně v hlavě ležely herečky / z Dětí kapitána Granta / z Večera tříkrálového / z Babičky / babičce jsem v hlavě ležel jenom jenom já / V lebce se tísnil jen jeden věřící / jediný kdo přijímal bez zpovědi / jediný čekatel na Vykupitele / já -- Kája / porodní váhou 2,30!" (Dokonalá symbióza)

"Zatímco ostatní hvězdy vycházejí svobodně / dědeček tu jedinou kryje aktovkou / Hvězda tepe palec pod srdcem / ale úřadům zchlupatěly uši / a už židáček jede do Hradce / a z Hradce do ohně / a i když archanděl našlapuje zlehounka / dědečkův popel křupe pod patami / a Hospodin ho peskuje / - pro letošek mu zkazily hudbu sfér! - / "Ničeho jsem nebyl ušetřen!" ("Dědečku proč jsi mne opustil?;" obě sb. Pouhý jen básník)

(Jsme jisti: Duše se stává básníkovou už tehdy, kdy ještě neumí číst a psát. A hluboké tajemství tvorby, praví básník Karel Sýs, spočívá ve faktu, že "řekneme všecko o jednom a rozproudíme mnohé.")

Tvrdí, že literatura svou podstatou není výlučná. Tvrdí, že báseň od dob Baudelaira směřuje k dialogu s každým jednotlivým čtenářem.

Tvrdíme, že příští už budou vědět, co ze Sýsovy tvorby vybrala literární historie. Vybere si.

Vytisknout