O významu Velikonoc

20. 4. 2014 / Boris Cvek

"Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!"

Je přirozené, že chceme raději myslet na vzkříšení než na umučení, že Kristus jako vítěz a nesmrtelný Bůh je blíže tradiční představě božské moci. Vždyť proč si vážit slabého Boha, který nás nemůže ochránit, ba který je naopak vražděn a uvrhá v nebezpečí kohokoli, kdo se k němu hlásí? Je však opravdu síla v tom, když někdo mocný projeví svou moc, nebo je spíše v tom, když někdo slabý jde za něčím dobrým a správným i přes riziko bolesti a smrti? Je síla apoštola Petra v tom, když usekne v Getsemanech vojákovi ucho, nebo spíše v tom, když se hořce rozpláče nad tím, že Krista třikrát ze strachu zapřel?

Umučení Boha na kříži není dramatická vložka před triumfem zmrtvýchvstání, aby tento triumf byl působivější a sladčí. Kdyby šlo jen o triumf, o zmrtvýchvstání, nemusel všemocný Bůh přece volit tak krkolomnou cestu. Naopak: Kristus prožívá úzkost, prožívá reálnou bolest, Bůh se stává subjektem absurdních, nespravedlivých dějin. Už nejde bagatelizovat utrpení a zapomenout na ně s pohledem do Boží záře, už nejde uniknout ze světa před jeho pravdou, už jsou na tom všichni umučení, zmarnění, ponížení, poslední a pohrdaní stejně jako Bůh. A nebyla to náhoda: Kristus už během svého života vyhledával ty ponížené a trpící. Za příklad lásky dal Samaritána proti knězi a levitovi, za příklad pokání dal celníka oproti farizeovi.

Golgota je akt Boží solidarity, je to povýšení solidarity nad náboženství, obřady, nauky, nad lidské představy o Bohu a zneužívání jich k porobě, ke lži a tmářství. Jak ale říci, že solidarita (či láska) nemůže být solidaritou bez toho, aby měla smysl sama v sobě? Nemůže být ziskem pro toho, kdo je solidární, protože pak nejde o solidaritu, ale de facto o sobectví (jiná věc je ta, že lidé asi nikdy nedokážou být cokoli "dokonale", tedy ani dokonale solidární). Kristus na Golgotě ani po ní nezískal nic pro sebe. Je přece Bůh. Co ale znamená to, že skutečně vstal z mrtvých? Proč apoštol Pavel říká, že máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí? Protože tento život je nespravedlivý a absurdní, protože v jeho logice solidarita nedává žádný smysl -- protože solidarita pro solidaritu vyžaduje něco zásadně jiného, totiž vzkříšení.

A co je vzkříšení? Je to setkání se vzkříšeným Kristem. Zřejmě první, kdo jej uviděl, byla Maria Magdalská -- viděla ho, ale nepoznala ho, poznala ho až poté, co se s ním mohla setkat díky tomu, že ji důvěrně oslovil jejím jménem (Jan 20,13-16):

"Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky "Rabbuni", to znamená "Mistře".

Věřit, že spása přichází ze solidarity a že solidarita má smysl sama v sobě stejně jako má smysl samo v sobě setkání s nade vše milovaným, to je poselství golgotského příběhu. Nebo, řečeno slovy apoštola Pavla, vlastní setkání se světlem pravdy, vlastní probuzení a zmrtvýchvstání je předpokladem pro to, aby člověku zazářil Kristus (Efez 5,12-14):

"O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus."

Co má mít smysl? Neustálý koloběh, svět tak, jak je? Marnost nad marnost. Křesťanství je nové objevení smyslu v solidaritě a lásce, je to vzpoura proti normální logice světa ve jménu toho, že svět je ve skutečnosti jiný, že je stvořen Bohem, který miluje až k smrti.

Vytisknout