Velká kvadratura

22. 4. 2014 / Ilona Švihlíková

Místo planet Pluta, Uranu, Jupitera a Marse, najdeme ve vrcholcích Čínu, FED (USA), finanční kapitál a ceny primárních komodit -- vše navzájem propojeno.

Na první pohled působí Čína jako motor světového ekonomického růstu se svým tempem 7,5%. Problém je ale právě v tomto tempu, ale zcela opačně, než se obvykle vnímá. Čínská ekonomika potřebuje provést obrat k posílení domácí poptávky, tak jak uvádí 12. pětiletka, i závěry Třetího pléna. Jedná se o velice riskantní národohospodářský obrat, který se tvrdě nepovedl Japonsku na konci 80. let. Psala jsem o něm podrobněji zde: http://www.blisty.cz/art/68813.html.

Hlavní problém spočívá v tom, že oficiální dokumenty sice hovoří jasně, ale hospodářská, či spíše politická praxe je jiná. Čínští představitelé, jakmile začne ekonomika ochabovat (což je zákonitě průvodní jev při takovém manévru), začnou panikařit a nalévat do ní další a další úvěry, které vytvářejí podmínky pro bubliny a následné dluhové krize minimálně na lokální úrovni. Tím nejenže obrat efektivně brzdí, ale protože čínská ekonomika je systémově důležitá, ohrožují tak fungování celé světové ekonomiky. Jejich strach ale není zcela iracionální, ne nadarmo jsou ambice Třetího pléna snad ještě závažnější než počátek reforem na konci 70. let za Teng Siao-pchinga. Zpomalení ekonomického růstu může ohrozit "pragmatickou smlouvu" mezi čínskou vládou a čínským lidem: vy vládnete za podmínky, že se budeme mít stále lépe. Konfuciánská filozofie počítá s tím, že lid sice poslouchá panovníka, ale ten se musí o blaho lidu na oplátku starat. Pokud tak nečiní, má lid právo ho svrhnout -- což je noční můra čínské vládnoucí elity. Přitom proti návrhům 12. pětiletky a šířeji i Třetího pléna těžko lze něco namítat -- zahrnují posílení domácí poptávky, nastavení základní sociální sítě, posílení kvality života....ale čínští politikové mají příliš velký strach přejít na jinou kolej vývoje, než kterou sledovali posledních třicet let.

Druhým vrcholkem kvadratury je FED, resp. jeho politika o konci (resp. postupném oslabování) kvantitativního uvolňování (QE). Mnoho bylo napsáno o tom, že QE nepůsobí (překvapivě?) na inflaci, jako spíše bude mít tendence vytvářet nové bubliny -- z nichž ta nejpravděpodobnější se podle mého názoru nachází na trhu s břidličným plynem. Cena břidličného plynu je v USA již nyní tak nízká, že sektor je v červených číslech a zoufale potřebuje přísun levných peněz k naději, že objeví nová ložiska. Korekce ceny směrem nahoru se zdá být nevyhnutelná. Vždyť v USA se za jednotku Btu platí okolo 3 dolarů, zatímco v Evropě je to okolo 11 dolarů.

Vyspělé země, i když jak Japonsko, tak USA provozují QE opravdu velkoryse, ale hrozbě hyperinflace rozhodně nečelí. Aktuální čísla serveru tradingeconomics ukazují, že inflace se v Japonsku i USA pohybuje kolem 1,5%, přičemž ovšem Japonsko má deflátor HDP stále hluboko pod úrovní 100. Blízko deflaci je Evropská unie. Výstupy Eurostatu udávají meziroční míru inflace (březen 2014) pro EU 0,6%. Očividně QE nemá dopad na reálnou ekonomiku v té míře, jak si jeho zastánci představovali. Za situace slabého až žádného ekonomického růstu, permanentního tlaku na snižování mezd těžko můžeme očekávat vyšší inflační tlaky. Ty by následně musely přijít z vnějšího prostředí (ropný šok), přičemž právě komoditní trh je čtvrtým vrcholem kvadratury...

Co se stane s cenou aktiv ve slabě rostoucích ekonomikách, pokud FED skutečně ukončí QE a tedy rovněž zvýší úrokové sazby na "normální" úroveň? A následně s inflačním cílováním (2%)?

Zdaleka nejde "jen" o dopad na Spojené státy, kde si finanční trhy zvykly za několik posledních let na "život v rauši", vždy s dostatečným množstvím likvidity. Opatření FEDu mají globální dopad. Pokaždé, když došlo k obratu americké monetární politiky, byly ovlivněny globální finanční toky. Stačí vzpomenout krizi v jihovýchodní Asii (97/98), která kaskádovitě vedla od znevýhodnění rozvíjejících se trhů a stahování likvidity z těchto trhů (první v řadě bylo Thajsko), po panický útěk kapitálu z těchto trhů s nedozírnými následky, které se samozřejmě mohou opakovat i dnes.

Vzpomeňme, že po krizi v jihovýchodní Asii, která zcela diskreditovala MMF a po níž se právě pro tuto instituci rozšířilo heslo "pochval, potop, pomož, ovládni". Mezi dalšími zeměmi postiženými finanční krizí následovalo Rusko, Turecko, Brazílie a -- Argentina jako příklad rekordního defaultu ("bankrotu") suveréna. Náznaky vidíme již delší dobu. Minulý rok vzniklo sousloví "fragile five" --Křehká pětka - jako pětice zemí, které jsou závislé na přílivu zahraničního kapitálu a po reverzi jeho toků (např. zpět do USA, neboť dolar stále slouží jako bezpečný přístav (safe haven)) může být intenzivně postižena.

Jedná se o Brazílii, Indii, Turecko, Indonésii a JAR -- země, které mají problémy s běžnými účty a kromě toho je tento rok také čekaly/čekají volby. Přestože mají tyto země ohromný potenciál, nebyl dostatečně využit, aby jejich ekonomiky staly více strukturálně vyrovnanými a méně závislými na těchto finančních tocích. Nejde jen o vnitřní domácí úkoly, jak jsou tyto země někdy povýšeně peskovány, ale o to, že nevyužily čas dobrých let k vybudování kooperativních struktur, které by bylo ušity na jejich potřeby (např. banka BRICS).

Postiženy jsou hned tři země z akronymu BRICS, Čína má své vlastní problémy uvedené výše, a Rusko je případ na speciální analýzu a svých ekonomických (a demografických) problémů má samo víc než dost. O souvislostech a problémech Křehké pětky jsem psala zde: http://www.blisty.cz/art/72588.html

Posledním vrcholkem kvadratury jsou ceny primárních komodit. Můžeme se společně s analýzami FAO ptát, jestli "supercyklus" vývoje primárních komodit u konce. Každopádně Čína ve vážnějších problémech by s cenami primárních komodit dosti zatočila (směrem dolů samozřejmě). Významnější pokles cen primárních komodit, především ropy, by poškodil velice silně nejen země OPEC, ale také Rusko a další surovinově založené ekonomiky. Proti tomu nicméně působí několik faktorů, které by mohly prudšímu propadu vzdorovat.

Jednak většina zemí OPEC nemůže dovolit pokles ceny ropy pod 95 dolarů za barel, protože by to znamenalo jejich ekonomický i sociální kolaps. Některé z nich (Irán, Irák) mají problémy i při ceně 105-110 dolarů za barel, okolo které se dnes pohybujeme.

Ať už jsou neshody v rámci OPEC (např. Saúdská Arábie X Irán) jakékoliv, v této otázce "života a smrti" by bezesporu našly shodu. Proti poklesu a tedy jako případný vyvažovací faktor vzhledem k problémům Číny také působí geopolitické napětí, které cenu ropy vyhání vzhůru. V neposlední řadě se dnes těží stále více nekonvenční ropa, jejíž těžba je při nízkých cenách ropy (cca okolo 70 dolarů za barel) mimo ekonomickou realitu a vyšší cenu zkrátka potřebuje.

Velká kvadratura oznamuje obtížné období, přeskupování moci a hroucení starých struktur. Takovýto stav může lehce nastat také ve světové ekonomice.

Vytisknout