Politika a podnikání, jde to dohromady?

7. 4. 2014 / Miloš Dokulil

Činnost politiků a konání podnikatelek a podnikatelů by probíhaly na zcela odlišných hřištích. Vypadá to snad rozumně takto, pokud máme teď na mysli jak účel, tak směřování obou zmíněných oblastí, v nichž se tyto dvě profese pohybují; na možný (někdy cudně zastíraný) "střet zájmů" také myslíce... Kdyby tomu takto odpovídala zároveň praxe, že ano? Jako že ten známý "zelený strom života" se může košatit zcela odlišně od teorie... (anebo ne?)...

*

Kupodivu jenom za dobu posledních pouhých 25 let (dnešek zřejmě nevyjímaje) se vícekráte ukázalo, že nejedno politicky angažované srdce zjihlo, když si mohla kapsa jeho nositele také trochu přilepšit při rozmanitých kalkulacích projektů ve veřejném zájmu. Ne že bych chtěl generalizovat. A ne že by šlo vždycky hned o úplatky. Možná že projektant a investor chtěli dát jenom najevo, že si váží přístupu politika k dané akci; vždyť má ten odpovídající politik s tím záměrem také přece jakousi starost navíc, že ano? Kdyby toho mimořádného projektu nebylo, tak by politik zůstával jen v tom běžném standardním každodenním kmitání v zájmu veřejnosti; a teď má přece nemalé starosti navíc... Takže asi mohlo jít z podnikatelské strany vůči rozhodujícímu politikovi o jakési pouhé diskrétní "všimné", i když snad bez nějakého zjevného vytrubování. A škodným přece nebude opravdu nikdo, protože "kdo maže, ten jede"; a je to i v zájmu veřejnosti, "aby se kola točila" (nebo jenom oční panenky nad tím, jak se tohle všechno nakonec rozbujelo?).

Přitom někteří v politice činní lidé nikdy nic jiného od své dospělosti nedělali, takže i když jejich třeba zrovna poslanecká apanáž představuje slušný x-násobek průměrného platu (který je nad průměrným počtem těch, co na něj dosáhnou!), ani pánům poslancům to ovšem málem nestačí na obživu; takže získat něco bokem se musí vždycky hodit (a je to přece "zasloužené"; kdopak to ale umí z těch okolních závistivců ocenit?).

Je jiný příběh, jaký může vůbec být věcný a kvalifikovaný přínos pro společnost takového politika či političky, kteří nikdy nežili mimo politiku. Ne že bych chtěl žehrat na jejich kvalifikaci. Mnohý či mnohá třeba z těch členů zákonodárného sboru, kteří si ozdobili hned svou dospělost vstupem do sněmovny, si tu kvalifikaci přece později doplňovali. (O to pak urychleněji, čím později; i tak, že mnohý či nemnohá vzácně "sfoukli" přinejmenším tříleté bakalářské studium třeba za pár týdnů. Jiní, onačejší, ještě větším kouzlem za práci, která je k nedohledání, na některé, svým způsobem proslulé fakultě -- že by v diskrétním ústraní a potichu? -- získali dokonce svižně doktorát! Ještě jiní si jím své jméno ozdobovali, aniž takový titul vůbec měli; s prorocky předvídavým předstihem, že se tak přece možná ještě nějak v budoucnu stane.)

Není potom div, že při takových životních zkušenostech a takto onaké kvalifikaci některých zákonodárců v nejednom směru často nemáme adekvátní a potřebám života odpovídající zákonné normy. Nebo na jejich odhlasování není ta známá "politická vůle napříč všemi parlamentními stranami". (Už třeba když stále, celého čtvrt století, nebylo možné vzdát se té jedinečné poslanecké imunity až za hrob; platné nejen pro očistec, ba snad i pro to peklo!) A některé předlohy zákonů se předem šijí takovou "jehlou", že výsledkem je právní "ementál" (tj. jsou v nich interpretační díry, umožňující vzájemně odlišné výkladové polonézy advokátům, kteří se potřebují přece také přiživit). Málem kdeco, co bylo v parlamentě odhlasováno, je již s předstihem hned zralé na novelu. A kdopak vůbec ví nebo si ještě vzpomene, co všechno bylo možné ještě nedávno všelijak zcela mimo tu často citovanou "mísu" přilepovat k normám zcela jinak příslušným! Samozřejmě, když kdejaká novela se musí "do roka a do dne" (viz Kozinova iniciativa!) zase znovu novelizovat, je pořád co dělat; a tak to potom běží po léta, do kolečka, do kola. (Aniž by se sněmovna musela zabývat skutečným běžným životem prostých lidí bez politických funkcí, s často nemálo ošidnými problémy.) Činnost při případném fušování právních norem v parlamentu nebo jinak osvícenou aktivitu v našich sličných krajích i na okresech si někteří zvláště k tomu talentovaní experti zpestřují dalšími tanečky třeba kolem toků peněz z Bruselu a jiného okolí. Nu, a kde to vábně zacinká penězi, kdo by se nepřitočil, aby -- že by s přívažkem možných rozpaků? -- se též případně nedal zainteresovat?

*

Takže kupodivu, politika bývá pro mnohé nejednou (či často?) spíše cudně překrývaným pouze či především podnikáním. (Kromě doplňkového bedlivého, byť též zároveň oddechového prohlížení obrázků v bulvárním tisku, či "mejlování" a mobilního telefonování; ovšem, během zasedání.) Ne že by se to nutně muselo líbit širší veřejnosti, v jejímž zájmu tohle všechno jakoby probíhá. (Někdo to přece nakonec udělat musí! Aby se "věci" hnuly. V zájmu nás všech přece...) Neurážejme ty mnohé obětavé a ustarané služebníky vlastního egoismu tím, že bychom je nazvali "korupčníky". Oni přece ze všech sil dělají, co mohou... Před volbami si na nás vždycky s dojetím vzpomenou. Aby mohli dále (bodejť že ve svůj osobní prospěch)... podnikat. "Politika" je pak mnohdy pouze eufemismus pro to, co mnozí doopravdy činí -- bohužel! -- jenom jako svého druhu podnikání; na rozdíl od hospodářského podnikání někdy dokonce bezpracné.

*

Možná i proto se snad nedávno vyskytla na poslední chvíli naděje, že by spásou politiky mohl být konečně jednou přímo podnikatel, který by pak v té politice už nemusel "podnikat", protože se tím zabýval dost dlouho předtím a ta činnost kolem peněz ho už "až tak tolik" v daném momentu historického času nezajímá. Že by zkusil něco jiného. Dokonce nezištně. (Jéjej! Copak to bylo za slovo? "Nezištně?") Už proto, že jako občan také různými zásahy z politické sféry se cítil ten dotyčný (či v SR "ten oný") možná vykolejený. (Nemyslím nutně na možné pohnutky, které vedly nynějšího ministra financí ČR nebo současného zvoleného prezidenta SR do politiky. Nechci o tom spekulovat, ani pět ódy.)

Připouštím zároveň stále, že už takové či onaké vlastnictví může v určitých souvislostech vést vlastníka k očekávané preferenci určitých postojů a aktivit. Jde-li ale o aktivity přístupné veřejné kontrole, kde by tu mohl být problém? (Anebo podle sebe soudím tebe? Snad je tu i politická opozice, která neusiluje jen o ztracené pozice?)

Raději budeme opravdu stále všichni čekat jenom na toho nepřicházejícího a jaksi pořád očekávaného Godota? Je, či není, pro nás všechny k dispozici dost dobré vůle v již stávajících institucích, aby se konečně zvýšila zodpovědnost těch, kteří ji -- v naší dobré víře -- přejali, ale už také (jen pro ty staré hříchy?) o její nedostatky zakopávají? Pokud shora něco jiskří, už nemáme zdola občana, který by našel účinné prostředky k navození koncepční (či přímo odvolací) nápravy? Nebo jsme skoro všichni už jenom maketami občanství a představujeme hlasy těch, co -- obrazně řečeno -- už dlouho marně, ne-li někdy již zoufale volají "na poušti"? A spása nepřichází?

*

Aby to neznělo tak abstraktně: Jak jen bylo v ČR možné řadu let velkoryse zamořovat naše města tolika doupaty heren a kasin? (S těmi pohotově se vyrojivšími přilehlými zastavárnami na 24-hodinový provoz; že by jen pro odkládání lupu?) Taky lze třeba různé kovy hbitě a anonymně zpeněžovat, i kdyby např. České dráhy měly pro ten "účel" nenechavcům poskytnout veškerý svůj zabezpečovací materiál (případně soukromník ke hbitému zcizení čerstvě na domě instalované měděné okapové roury). A nevšimli jste si, jak stále je možno zcela "právní cestou" nafouknout příjmy z pohledávek v případě tzv. exekucí v tisících procent? (Bez ohledu na ty následné dlužnické pasti. Kam se na ty dnešní sazby hrabe středověká lichva! A lítá v tom zhruba každý 13. občan či občanka státu, včetně nemluvňat.) Nebo co ta pochybná legalita s nečekaně a zcela extrémně vysokým hovorným v šikovně aranžovaných případech, s číslem "9" na začátku? Kolik let jenom zůstaly bez přijatelného zbrzdění také akce s nabídkami rozmanitého zboží, které nutně tzv. zákazník nepotřeboval; ale převzal je jako "výhodnou koupi", aby se potom nedoplatil... Opět bez přijatelné právní ochrany před nesolidností. A má smysl teď konkrétně rozvádět třeba existující případy neprůhledných výběrových řízení? (Kdo by třeba vzpomínal navíc na již poněkud dávný pseudoidylický příběh s "lehkými topnými oleji"? Nakonec šlo jen o "mafiánské" podnikání pouze na účet státu? S "bílými koňmi"? Bez zjevných vozatajů? Nebo máme mít delší paměť? Co ty bankovní úvěry do nekrytých projektů ještě během privatizace? Kdo to tehdy vytvářel to zvláštní "podnikatelské" prostředí?)

*

Kupodivu jak politika, tak podnikání, obojí sféra nemálo stojí, či obstojí, anebo padá, s důvěryhodností partnerů. A nehraje se o tu důvěru "někde nahoře" zrovna teď? Spíše přímo v té zrovna probíhající (a docela jiskřící) politice, anebo spíše v možných důsledcích jistého, před časem vyvanuvšího, a ne dostatečně kontrolními mechanismy podchyceného podnikání? (Ať již "tržní cena" ne zrovna čehokoliv byla tehdy zrovna jakákoliv? Přitom pořád na otevřený účet nás všech, daňových poplatníků? Asi nestačí teď konstatovat: "No comment"... My nezúčastnění se v tom nedobrovolně "vezeme" už dost dlouho...)

Kdo jiný má spasit dělnost této vlády ČR, než osobní poctivost jejich členů, spolu s respektem k obecně uznávaným -- kéž by! -- pravidlům politické "hry"...?

Podle činů poznáte je? (Nebo dnes již jenom podle jejich medializace?)

Bude ještě někdy politika skutečně nezištnou službou? Abychom se konečně mohli naučit rozlišovat ji od podnikání?

Vytisknout