Bajka sankční, aneb Kterak nevychovati medvěda

17. 3. 2014 / Karel Dolejší

Ne že bych si fandil v zoologii či snad etologii, a už vůbec nechci dávat knížecí doporučení. Leč čítal jsem jako dítě Curwooda, v poněkud pokročilejším věku pak Saltykova-Ščedrina; dovolte, bych suše předpokládal, že o zvířátkách toho nevím méně, než francouzský prezident či německá kancléřka, kteří v těchto dnech vyprávějí věru roztodivné pohádky. A proto taky píšu bajku sankční.

Žili byli v jednom domě lidé jacísi, v přístěnku u nich pak bydlel medvěd. Ne že by si ho byli sami pořídili či ho do nájmu vzali, ale snad ho zdědili, nebo že tam býval odjakživa, čert ví. Bez výhod ho nedrželi, leč rozepisovat se o nich nebudu.

Nějaký čas šly věci ke vší spokojenosti. Potíže přišly, když se domácí snažili fungování dravce racionalizovat. Zdálo se jim, že přístěnek je pro macka až moc. I nechali vyrobit z trámů posuvnou stěnu, kterou tesař v přístěnku za nevrlého přihlížení obyvatele smontoval. Stěna uvolnila v místnosti snad dva metry dodatečného prostoru, v němž rodinka skladovala všelijaké krámy. Medvěd ležel vzadu a mručel.

Pak domácí vyměnili nábytek, starý neměli kam dát a vyhodit nechtěli. I napadlo je posunout stěnu v přístěnku o další metr, aby získali více prostoru. Medvěd ležel vzadu a vrčel.

Syn si pořídil auto a nebylo, kde by parkoval. I přišlo jim na mysl přemístit stěnu ještě o pět metrů. "Je to jenom medvěd", rozhodla hlava rodiny, "žádný nosorožec nebo slon. Nemá se co roztahovat, však ho stejně živíme." I udělali, jak se usnesli. Medvěd ležel vzadu a řval.

Další ráno zjistili, že medvěd stěnu rozvalil a sídlí na kanapi vedle garážovaného přibližovadla. Od vnějšího světa ho dělila vrata, jež dávno přestali opravovat, takže notně zpuchřela.

Možná že jejich pozorovací a úsudkové schopnosti cosi malinko narušilo, každopádně přemohlo je morální rozhořčení. Jednomyslně se shodli, že si medvěd dovolil příliš a musejí ho ztrestat, aby ho vychovali. Doručili mu písemné ultimátum, že do pondělka 17. března musí bezpodmínečně anektované kanape vyklidit, jinak čelí následkům. Huňáč se ani nehnul. I přestali ho za trest krmit. Byli kdo ví proč přesvědčeni, že právě tím se konečně naučí bontonu.

Když sedmého dne vyletěl z přístěnku a začal je honit po dvoře, zřejmě jim došlo, že něco není v pořádku. Snad bylo lépe oželet kanape a pořádně vyspravit a zesílit vrata, aby ho udrželi, kde ho chtěli mít. Kdo ví. Příběh zůstává nedokončen...

Bajka totiž nemá poučení, jen trivialitu: Morální smysl medvěda je národně svérázný. Nejste-li si jisti, že na vás nedosáhne, nedoporučuje se nechávat ho hlady. Je-li s vámi v domě a nedokážete si držet distanc, chovejte se obezřetně a s rozvahou. Vždy lepší krmit, než nekrmit.

Dostane-li se vám hladový medvěd na kobylku, dá si vás k snídani.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 17.3. 2014