Jak volit Rady a co chtít od veřejné služby

Mnichovanství depolitizace

5. 2. 2014 / Irena Ryšánková

Český mediální svět se změnil. Z původně německého, resp. bavorsko švýcarského mediálního prostoru se stal po dvaceti letech prostor malých českých oligarchů. Což o to, oligarchové si média kupují, zejména ti východní a jižní. Stačí vzpomenout Borise Berezovského a jeho další následovníky, případně Berlusconiho vstup do politiky. V naší kotlině bychom ovšem měli být ostražitější. Málokde se totiž stane, že by jeden z velkých mediálních vlastníků byl prvním místopředsedou vlády, ministrem financí a jeden z jeho významných straníků byl předsedou výboru, který se zabývá médii.

Naivní představy „bojovníků za vrácení státu do rukou lidu“ o tom, že by médium veřejné služby mělo řídit jakési kolokvium svatých, nezávislé na politice a politicích, jsou z podstaty nesmyslné. Každá instituce potřebuje ředitele. Silného, profesionálního, odpovědného, který se bude zodpovídat silné a profesionálně rozhodující Radě, též odpovědné za své činy. Ať chceme nebo ne, médium veřejní služby je strategická firma. Ostatně, pokud chceme vidět, jak je řízena, pak k tomu jistě pomůže novela zákona o NKÚ, která umožní auditorům posuzovat veškeré provozní výdaje mimo toho, za kolik pan režisér Troška točí pohádku. Protože výkony tvůrčí jsou z podstaty auditorských kritérií z kontroly vyloučeny, neb vždy se opravdu nemusí řídit nejnižší nabídnutou cenou... ale požadovanou kvalitou. Troška bude vždy dražší, než čerstvý absolvent FAMU. A digitální triky budou vždy dražší, než papundeklové dekorace.

Není třeba měnit zákony o ČT a ČRo podle představ těch, kterým se obecně říká „pravda a láska“ a kteří mají nyní tendenci opět uchopit pomyslnou moc. Není třeba „depolitizovat“ ani Rady, ani stát. Je třeba znovu propojit slovo moc se slovem odpovědnost. A naučit lid, aby si pamatoval nesplněné sliby a vyvodil z nich důsledky. Slibuje-li zákon politickou vyváženost publicistiky a informační kvalitu zpravodajství, není to špatný zákon. Je špatné, nejsou-li tyto imperativy dodržovány a management či Rada netrvá na jejich vynucování. Trestejme je.

Bohužel, některým z těch sluníčkových lidiček z iniciativy "Vraťte nám stát" za těch mnoho let stačil Karel Hvížďala vemluvit, že německý model je ten nejlepší. Jen se prostě původně, když komerční média v tehdejší ještě federativní republice česko-slovenské začínala, špatně přeložil. Protože kdyby se kompletně převzal, mohl se rozklenout mír vůkol. Hvížďala ovšem vždy cudně zamlčí, že německou veřejnou službu založil v roce 1947  na troskách nacistického Německa a Goebbelsovy propagandy „reichssenderů“ Großdeutscher Rundfunku britský armádní propagandista. Britské vojenské jednotce Public Relations and Information Services Control (PRISC) velel generálmajor Sir Alec Bishop (1897-1984), zástupce náčelníka generálního štábu a regionální komisař pro Severní Porýní- Vestfálsko. Pochopil, že vysílání propagandy BBC do Německa není zrovna to pravé ořechové a informoval o tom velení v Londýně a písemně i generálního ředitele BBC Sira Williama Haleye. Německo potřebuje vysílání vlastní. Takže proces denacifikace a start německé veřejné služby v Nordwestdeutscher Rundfung (NWDR) „v zájmu Británie, aby se zde nerozšířila choroba komunismu“) proběhl tehdy podle jeho představ.

V roce 1948 byl NWDR předán do německých rukou a přeměněn na veřejné instituce pro státy Hamburk, Dolní Sasko, Šlesvicko-Holštýnsko, Severní Porýní-Vestfálsko a západní sektor Berlína. První německý generálním ředitelem byl politik SPD, poválečný , komisař pro vzdělávání školství a mládeže, pak ministr školství v Dolním Sasku  Adolf Berthold Ludwig Grimme. Vystřídal tak britského okupačního intendanta, důstojníka Sira Hugha Carletona Greena. Mladší bratr spisovatele Grahama Greena se později stal generálním ředitelem BBC.

Greene přišel v říjnu 1946 jako organizátor a měl plán z NWDR vytvořit &násp veřejnoprávní instituci ;, která by měla být nezávislá na obchodních zájmech, politickém tlaku ze strany vlády, a financovaná poplatky. Naprostou nezávislost vysílání politických stran ale po válce nemohl dosáhnout. Základ měl být označen jako tradice BBC ve veřejném vysílání vzhledem k imperativu nezávislosti, nestrannosti a tolerance směrem k liberálnímu vzdělání s toleranci a schopností kompromisu.. Němci kulturu BBC nepřijali.

Potřeba reformy veřejné služby byla artikulována i na nedávné debatě na Vinohradech. O České televizi, předznamenávající dovolbu rad. Všichni se na televizi totiž díváme a tak jí všichni rozumíme a hlavně víme, co by měla vysílat. Jen nám to dejte do ruky. Joj!

Selanku asi třiceti lidí iniciativ, sdružených ve skupině s lákavým sloganem „Vraťte nám stát“, kteří si chtěli popovídat o tom, jaká je televize odporná a utěšit Pavlínu Kvapilovou, popovídat si o tom, jaká je Daniela Drtinová hrdinka a čestná žena, narušilo několik jedinců (včetně mne). Nesdíleli jsme názor, že všechno má být nepoliticky politické a redaktoři mají mít větší pravomoci, než jejich šéfredaktor. Že Drtinová je skvělá. Není. Nepoliticky politický člověk neexistuje a pokud se někdo domnívá, že ano, je naivní, nebo letadlo.

Představa, že všechny Rady budou složeny z „odborníků", nikoliv „zástupců lidu“, jak pravil Karel Hvížďala, naráží na drobný fakt. Že naše drahá vlast má zhruba tolik obyvatel jako jedno větší evropské město. Vhodných kandidátů, kteří by byli doopravdy nezávislí, je jako šafránu. Každý je někomu za něco vděčen, každý je na něčem závislý. Nezávislí nejsou ani miliardáři, neboť výše jejich majetku závisí na daňových zákonech. Navíc Hvížďala lidi s akademickým titulem vyjmul z pojmu „lid“ a tak se asi toho svého titulu budu muset vzdát. Nepřipadá mi, že bych nebyla a nechtěla být součástí lidu. Že bych si chtěla na čelo napsat „elita národa“. Nezávislý není například ani žádný učitel z vysoké školy, neboť ti jsou plně závislí na svém platu. Jejich plat je závislý na jejich děkanovi či rektorovi. Rektor je závislý na penězích ministerstva. A ono ministerstvo je řízeno politicky. O jeho rozpočtu a úkolech ve výsledku rozhoduje parlament.

Je otázkou, zda se nezamyslet nad tím, zda Rady naopak nezpolitizovat zcela otevřeně a nenechat strany, ať jsou za své radní, nominované a zvolené veřejně, odpovědní až do trpkého konce. Závislost na politických stranách se dá vyřešit prostě – ona už vlastně vyřešená je. Čtyřletý cyklus parlamentu versus šestiletý cyklus mandátu radního. Volby každé dva roky, kdy se obmění třetina radních. Ctíme-li parlamentarismus, vnímáme potřebu mandátu občanů alespoň takto. Parlament, který je volen lidmi, deleguje část své odpovědnosti na odborníky. Jednou je to NKÚ, podruhé RRTV, potřetí ČTÚ. Jindy je to dozorčí rada ČEPRO či jiné státní firmy, kterou by měl kontrolovat parlament, ale odborně na to nemá kvalifikaci. To jsou odborné orgány lidu,orgány s přeneseným mandátem (a působností, včetně odpovědnosti) lidu.

V případě, že chceme vyváženost a stabilitu orgánů, dozorujících média jménem lidu, odstiňme vliv stranických sekretariátů tím, že nominanta do Rady musí jmenovat veřejně nejméně dva nebo lépe tři poslanecké politické kluby, z toho nejméně jeden opoziční, aby se zajistila dělená odpovědnost a neminorizoval vliv opozice. Ať je každý nominant kvalifikovaný odborník – vysokoškolsky vzdělaný v ekonomice, mediální teorii nebo právu, ve filmové dramaturgii či řemesle žurnalistickém. Ať ví předem, co ho čeká: ať každý nominant projde přípravným kurzem, organizovaným Radou, který mu dodá souvislosti v oboru, který nezná do hloubky (právník ať půl roku studuje ekonomii a filmovou teorii, ekonom právo a žurnalistiku, mediální teoretik evropskou mediální legislativu a sociologii). Teprve pak ať dojde k veřejné, nikoliv tajné volbě spolu s veřejným slyšením, ve kterém bude nominant čelit dotazům veřejnosti a poslanci budou poté hlasovat. Ne vše se dá pochopit selským rozumem a je tristní, když o řízení několikamiliardové firmy, která je společným majetkem nás všech, dnes ze zákona rozhodují zvolení diletanti. Není-li vhodné zavést osvícenou diktaturu odborníků (meritokracii), a není-li vhodný ani parlamentně populistický diletantismus, hledejme moudrý kompromis mezi touhou lidu po emancipaci a participaci na vládě s odbornými předpoklady pro jakékoliv rozhodování. I to by se mohlo stát jedním z faktorů při rozhodování voliče o důvěře politických stranám a důvěře občana, kterého Rada zastupuje, v její výroky.

Nejvíc ovšem fascinuje skutečnost, že se nikdo nezamyslel nad tím, že místo permanentního rozvrtávání mediálních zákonů by možná bylo lepší prostě ty zákony jen dodržovat a využívat jejich možností k práci. Zákon říká exaktně, co musí plnit vysílání, aby bylo veřejnou službou: musí přispívat k naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu (§ 2 odst. 1 zákona o ČT). Radní přece nikdo nenutí, aby se chovali jako pitomci a žádný nový zákon tomu nezamezí, pokud oni sami nebudou přistupovat ke svému mandátu s pílí, pokorou a respektem k zákonu. Jen budou muset poslanci milí sebrat odvahu a navolit tam někoho s těmi příslovečnými koulemi. A znalostmi. A chutí se rvát za dodržování zákona či Kodexu redaktory. S chutí bojovat se stereotypy a mýtem výjimečnosti a nepostižitelnosti. Poslanci milí budou ale muset rezignovat na to, že svého nominanta budou vodit jako loutku a podřizovat ho momentální potřebě právě vládnoucí většiny.

Problém funkčnosti mediálních rad nevyřeší nějací nadlidé, jejichž jména jsou obkroužena akademickými tituly. Problém vyřeší maximální otevřenost média i Rady v poskytování informací, veřejné konzultace o změnách, důsledná veřejná kontrola dodržování zákona radními, odpovědnost radních za své činy a to do všech důsledků a také vstřícný přístup k analytické mašinérii, jejímž úkolem je zjistit pochybení a verifikovat kvalitu veřejné služby. Radní nejsou sami mediální analytici ani sociologové a nemohou se spoléhat na to, že stanovisko ředitele vždy odráží pravdu. Musí si umět za pomoci externích analytiků a právních poradců vytvořit vlastní, právně konzistentní názor, na kterém se pak Rada usnese jako na výroku, který snese přezkoumání soudem a který bude odrážet příslušné judikáty. Padni komu padni. Je otázka, zda by radní „malých“ rad neměli mít možnost využívat znalostí a kapacit analytického a právního útvaru rady „velké“ (RRTV), aby se vyhnuli diletantským vyjádřením.

Problém mediálních rad vyřeší také jistota, že výměna chybujícího generálního ředitele či radního není snadná, pokud se náhodou někomu znelíbí. Po každých volbách se totiž vždycky začne tiše špitat, zda jej náhodou nevyměnit. A v tom mají rady – televizní i rozhlasová – v podstatě volnou ruku, pokud pochopí zákonem určený mechanismus. Stejně jako v tyranizování neoblíbeného ředitele. Vzpomeňme, co rozhlasoví radní, vedení Danou Jaklovou (z ODS, o níž pak ODS tvrdila, že s ní nemá vůbec nic společného) dokázali dělat Václavu Kasíkovi... A to byl přitom ředitel, který vydržel v čele instituce deset let. Mnoho z těch, kteří jej tehdy v zájmu omezení rozsahu a obsahu veřejné služby likvidovali, dnes radostně do Rady Českého rozhlasu kandidují znovu.

Vzhledem k tomu, že je dovolba do Rad rozběhlá a někteří noví poslanci trpí fixní ideou, že „zvolí ty nejlepší“ bez jakýchkoliv předběžných politických dohod, asi by bylo nejlepší to prozatím rovnou zabalit a do vyjasnění zadání nezvolit nikoho. Ti nejlepší totiž bez elementární jistoty většinové politické shody nad jejich nominací do nejistého klání nepůjdou. Vyjímám z věty předchozí mediální pedagogy FSV UK a MEU, kteří jsou nyní do rad nominovaní: profesora Jiráka a děkana Končelíka . Doufám, že ti šanci mít budou a budou i zvoleni. Ale ostatní odborníci nemají zapotřebí riskovat, že z neznámých pohnutek dostanou během hlasovacího souboje všech poslanců proti všem od volitelů pouze nějaké dva hlasy. Ostatně, kromě výše uvedených dvou vysokoškolských pedagogů – čest jejich odvaze, neb vstoupili na jim cizí terén bez elementární shody – jsou v seznamu kandidátů na volbu většinou produkty aktivistických a zájmových skupin. Opoziční strany kandidují své spolehlivé PR many, reklamní branže chce obnovit reklamu v ČT, filmaři a herci chtějí kšeft...

Navíc je tu otázka, zda by měla strana, kterou vlastní jeden největších majitelů komerčních médií v Česku, mít vůbec své zástupce v radách médií veřejné služby. Když už jsme u té uměřenosti... Řešením by mohla být veřejná spoluodpovědnost ostatních koaličních stran za tu část nominantů, jejichž nominující (resp. doporučující) strana ANO má v médiích zjevný konflikt zájmů. A někdy jindy naopak. V některých situacích může mít konflikt zájmů zase ČSSD či KDU-ČSL (například v církevních restitucích). Ale to vše je a mělo by být předmětem ne mediálně politické přetlačované a podpásových útoků, ale veřejných konzultací Poslanecké sněmovny s mnoha odborníky a veřejností na nějakém semináři a následně předmětem polemiky ve volebním výboru, a nakonec otevřeného hlasování pléna sněmovny... Nemám nic proti Andreji Babišovi a věřím tomu, že i on cítí poněkud problematickou situaci, v níž se ocitl.

 „Zajímalo je, zda má vůbec cenu, aby kandidovali, jaké mají šance. Nikomu jsem ale nic neslíbil,“ řekl Lidovým novinám předseda volebního výboru Martin Komárek. Komárek má nepochybně dobré úmysly, ale co z nich zbude, je otázka.

To vše chce čas a ne spěch. Namísto toho Parlament vyhlásil dovolbu do Rad, kterou nemedializoval, s uzávěrkou čtrnáct dní od vyhlášení. V situaci, kdy volební výbor se teprve seznamuje s agendou a noví poslanci se prokousávají hromadou odborných materiálů i výsledků práce svých předchůdců... O své nové práci, o minulých diskuzích a odborných seminářích na mediální témata nevědí skoro vůbec nic. Ve věku kyberagory, jak dnešek nazval Martin Škabraha, musí politické strany změnit stereotypy, ve kterých fungovaly posledních třicet let. Blogy a hlavně facebookové profily během několika málo let radikálně omezily moc gatekeeperů, kteří fungovali v tradičních médiích nebo v politice. Zároveň socializovaly jedince do názorově vyhraněných komunit, které usilují o podíl na moci, dříve uzurpované politickými stranami a „kamennými“ mediálními centry. Škabraha má pravdu. Dnes už nestačí mít mandát lidu a charisma, jako za revoluce. Nestačí být ani slušný občan, který „podniká a platí daně“, a proto „má právo“ si diktovat. To je hypermarketová cesta k občanským nepokojům. Dnes je třeba mít k rozhodování i rozsáhlé odborné znalosti a vědomí potřeby společnost harmonizovat, nikoliv politicky rozdělovat, jak jsme toho byli dvě minulé volební období svědky. Dokud je ještě čas.

My omíláme pořád totéž. Chceme svoji kopii bí-bí-sí s přeloženým německým zákonem. Ne s britskou kulturou. Ne s britskou uměřeností. S německým zákonem. Jezdíme zase do Moskvy. Jen se ta Moskva dnes jmenuje jinak. Mnichov.

Vytisknout