Jsou některé myšlenky, za které stojí trpět?

20. 1. 2014 / Jan Čulík

"Takže neexistuje žádná idea, za niž by stálo jít na smrt?" zeptal jsem se. Podle studentů z Česka prý ne.

"Jaký by mělo smysl se za nějakou myšlenku obětovat, když umřu a z té oběti nic nebudu mít?" vysvětlila jedna dívka. "Proč se tvrdošíjně snažit prosazovat něco, co stejně neprosadím?"

"Praktičtější je předstírat, že s protivníkem souhlasím, a udělat si nenápadně a vskrytu to, co chci já ve svůj prospěch," dodala.

Je to tradice malého národa, zvyklého být na pospas mocným. "Mlč a trp, i kdyby ti učitel nebo kdokoliv v úřadě křivdil, protože budeš-li své právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít," - to prý je podle sociologa Emanuela Chalupného typická zásada chování, kterou u nás rodiče odmalička vštěpují dětem. Chalupný to napsal ve svém díle Národní povaha československá už v roce 1930, tedy dávno před komunismem. Josef Jedlička ve své moudré knížce České typy (Praha 1992) to označil za švejkovství: "Švejk je především člověk, který chce žít a přežít. Přikládá samé biologické hodnotě života takovou cenu, že nemůže být pochyb o jeho absolutní skepsi vzhledem k nadosobním životním hodnotám."

Pravda z jiného světa

V českém prostředí však vždycky převažovala silná opačná tradice, kterou lze shrnout husitským heslem "Pravda vítězí". Plně v souladu s touto historickou tradicí byl "život v pravdě", postulovaný za komunismu disidentem Václavem Havlem, apelem na transcendenci. To umožňovalo mučednictví.

Samou podstatou "absolutní pravdy", která "vítězí" a na niž se vždy odvolávali čeští mučedníci, bylo to, že se tato pravda vymykala času a místu. Byla to vždy pravda z "jiného, absolutního světa", než v jakém žil a s jakým musil bojovat jedinec, který se k této pravdě hlásil. Jan Hus šel pokojně na smrt, protože jeho pravda byla odjinud, než kde žili jeho soudci na kostnickém koncilu.

Jak poukazuje britská bohemistka Kathryn Murphyová, všichni disidenti a odpůrci totalitních a absolutistických režimů, jaké kdy existovaly v českých zemích, se odkazovali k absolutnímu hodnotovému systému odjinud: Komenský, Havlíček, Masaryk. I proto napsal Jan Patočka při vzniku Charty 77, že na světě existují věci, za něž stojí za to trpět.

Jak daleko jsou od tohoto nekompromisního, až nábožensky černobílého postoje dnešní pragmatičtí mladí lidé v Česku. Pro praktickou politiku je to bezesporu přínosem. Těžko se v parlamentě uzavírají kompromisy se stoupenci protikladných nesmiřitelných "pravd z jiného světa". Postoj dnešních českých mladých lidí je velmi blízký praktickým, až "hokynářským" postojům Britů, kteří se normálně vysmívají západoevropským, zejména francouzským pokusům o ideologizaci politického života. (Tony Blair se svou nynější ideologickou politikou "morálních vojenských intervencí" je nebritský, proto je proti němu v Británii odpor.)

Dnešní mladí pragmatičtí Češi zjevně dosud nemají dostatečně hluboký emoční prožitek, aby porozuměli například Janu Patočkovi v jeho historické situaci. Jakpak by však asi dnešní čeští mladí lidé reagovali, kdyby ČR ohrozil nějaký Hitler a bylo nutno se vůči tomuto nebezpečí postavit se zbraní v ruce?

Nejsme-li ochotni se za nic obětovat, nabízíme jiným svou svobodu a dáváme se dobrovolně do područí. Vždycky se totiž najde někdo, kdo za dosažení svých cílů bude ochoten nasadit život, a tomu budeme muset my být podřízeni. Extrémním případem, který tuto situaci jasně ilustruje, byli útočníci z 11. září a jsou jimi i sebevražední atentátníci z Palestiny či Čečny. Protože se nebojí smrti, nelze nad nimi zvítězit a není možno je potrestat. Jsou absolutně svobodní.

Nesvoboda je spojena se strachem ze smrti a s touhou zůstat naživu za každou cenu.

Vytisknout