K problému vědeckosti společenských věd

20. 1. 2014 / Josef Šmajs

Přírodní vědy jsou považovány za vědecké nikoli proto, že by jim lidé rozuměli, ale proto, že jejich objektivitu nepřímo potvrzuje rozmach dnešní protipřírodní kultury. Poznávají sice přírodu, ale svým poznáním podporují kulturu. Již řecká filosofie a věda objevily přístup ke skutečnosti, jehož dnešní ekonomickou a technologickou podobou je globální spotřební civilizace. Filosofické, matematické a geometrické abstrakce starověkých Řeků znamenaly geniální intelektuální redukci přírodní reality vůbec. Myslitelé tu odhlédli od přírodního dění, hypostazovali obecné pojmy, uvěřili identitě myšlení a bytí, a zbavili tak přírodu přirozené uspořádanosti, kreativity, neprůhlednosti i tajemného významu pro člověka.

Vědeckost společenských věd v nynějším predátorském paradigmatu naopak možná není. Z povahy jejich předmětu, jak si ještě ukážeme, musí být na ně kladena vyšší teoretická, světonázorová i morální odpovědnost. Tyto vědy však zatím nezkoumají kulturu jako umělou stavbu na přirozeně uspořádané Zemi. Nezkoumají ani přírodu jako hostitelský systém kultury. Nezkoumají ani funkce vědy, techniky a ekonomiky v kultuře. Důrazem na analýzu kulturního dění podporují válku kultury s přírodou. Mají-li však stranit člověku a kultuře, musí studovat pravidla, organizaci a formy kulturního jsoucna z hlediska lidské druhové budoucnosti. Musí usilovat o přijetí biofilního duchovního paradigmatu. Dokud se tak nestane, budou se utápět v empirii, svůj předmět budou chápat jen úzce antropologicky, politologicky a sociologicky. Budou se zabývat lidskými vlastnostmi, řečí, myšlením, lidskými právy, svobodou a demokracií. Budou zkoumat mezilidské vztahy, sociální instituce, růst hospodářství, produktivity práce a životní úrovně. V predátorské kultuře půjdou proto za vozem ekonomického a technologického samopohybu. Budou psát zpožděný komentář k živelnému empirickému vývoji protipřírodní kultury.

V této souvislosti připomínám výrok Claude Lévi-Strause o tom, že "nebude-li 21. století stoletím společenských věd, nebude vůbec". Vzhledem k potenciální síle a světonázorové roli těchto věd, tj. s ohledem na jejich možné propojení s politikou, jde o tezi hluboce pravdivou. Nad fyzikou, parciální vědou o přírodě, musí perspektivně zvítězit komplexní vědy o kultuře.

O teoretické podstatě vědy

Vědou rozumím explicitně formulované pochopení určité části (úrovně) skutečnosti. Jde o intelektuální poznání, které se může uplatnit světonázorově i technologicky, přestože je obvykle vyjádřené jen běžným etnickým jazykem. Věda totiž není literaturou, není jen estetizující intelektuální kreativitou na bázi známých faktů. Je obtížným objevováním neznámého, skrytých nepojmenovaných struktur a vztahů, je originálním využíváním termínů běžného jazyka novým způsobem. Jde o vysoce náročnou "četbu" zpředmětněného (a v živých systémech i z části zapsaného) "textu", jímž jsou produkty přirozené kreativity přírody. Jde o zprávu o světě, jíž ani vědecká komunita občas nerozumí.

Problém vědeckosti vědy na straně jejího subjektu, tj. pocitu aktivních vědců, souvisí s tím, zda se považují za nezávislé pozorovatele, za objektivní interprety skutečnosti z božského hlediska ("god like position"). Takovou přírodní vědou byla např. Newtonova fyzika. Isac Newton, který věřil ve stvořený svět, v objektivně existující mechanismus věčně se pohybujícího vesmíru, nemohl ještě vědět, že svět musí být výtvorem téže přirozené evoluce, která zcela nedávno vytvořila také jejího teoretického "čtenáře" -- člověka.

Problém vědeckosti z hlediska předmětu vědy souvisí s tím, jak vědci (přírodní i společenští) předmět vědy chápou, zda skutečnost, kterou zkoumají, považují za sourodou s lidským myšlením. Nejde přitom o jednoduchou otázku. Lidské tělo, včetně genetické paměti, je s přírodou nepochybně sourodé. Lidské myšlení, pokud spontánně respektovalo přírodní souvislosti a vztahy, bylo s přírodou do jisté míry rovněž slučitelné. Jakmile se však v řecké duchovní kultuře prosadí hypostaze obecných pojmů -- a dobrým příkladem je dosud vlivná Platonova koncepce idejí -- objeví se zárodek druhého ontického řádu jsoucna. Řekové však problém dvou ontických řádů v jeho plném významu ještě znát nemohli.

Evoluční ontologie hájí myšlenku, že lidské myšlení, které spoluvytváří a integruje kulturu, již k řádu přírody nepatří. Také dnešní etnické jazyky, v nichž řadu staletí existují výrazy "příroda" i "kultura", poměrně spolehlivě ukazují, že pozemská skutečnost onticky jednotná není. Důvěřujeme-li jazyku, pak vedle skutečnosti přírodní, vytvořené přirozenou evolucí, objektivně existuje také skutečnost umělá, vytvářená lidskou aktivitou (evolucí kulturní).

I když vědy o přírodě zkoumají od počátku předmět, který je onticky jednotný, a jehož existence na člověku a kultuře nezávisí, jejich poznání nemusí být objektivní. V různé míře je zkreslované biologicky i sociokulturně. Biologicky tím, že i aktivní vědci zkoumají přírodu smyslově neuronálním aparátem, který u našeho biologického druhu vytvořila přirozená evoluce. Sociokulturně však nejen tím, že užívají ten který etnický jazyk, který vznikal mnohem dřív než filosofie a teoretická věda. Domnívám se, že objektivita vědeckého poznání přírody je zásadním způsobem zkreslována skrytým nastavením -- duchovním paradigmatem kultury. Toto skryté nastavení předchází lidskému poznání, hodnotám i praxi.

Dosud existující lovecko-sběračské kultury, které jsou v biologickém smyslu skutečně predátorské, paradoxně vyznávají duchovní paradigma biofilní. Uctívají přírodu, přinášejí oběti jejím bohům, cítí se součástí přírodního celku. Predátorské duchovní paradigma, které podobně jako paradigma biofilní, koření rovněž v lidském genomu, vznikalo ovšem až v pozdější kultuře. Formovalo se podvržením ideálního světa za svět reálný, neúměrně posílilo vrozenou tendenci k útočné adaptivní strategii u našeho biologického druhu. Celé evropské kultuře, která proto nese největší díl odpovědnosti za dnešní krizi, nasadilo falešné brýle zdánlivé objektivity jejího postoje k přírodní skutečnosti.

Fyzikální vědy jako iluze objektivního poznání přírody

Vysoce sofistikované přírodní vědy, jakkoli respektují požadavek výstavby teorie na správných základech, princip plurality poznatků i jejich logického uspořádání, nemohou být ani svým předmětem, ani jeho interpretací určujícím typem racionality pro 21. století. Jejich předmětem jsou sice různé úrovně a aspekty přírodního bytí, ale o právě tak důležité bytí kulturní, které vzniká s jejich pomocí, se obvykle nestarají. Své poznatky ochotně předávají politické, vojenské a hospodářské moci, a jsou proto snadno zneužitelné.

Je nepochybné, pomineme-li zatím širší filosofické otázky, že lidstvo např. fyziku a matematiku potřebuje k tomu, aby mohlo některé přírodní procesy kontrolovat, aby mohlo přírodní síly a struktury technologicky obelstívat. S jejich pomocí totiž vytváří stále složitější a rozsáhlejší materiální kulturu. Právě tak je nepochybné, že přísná logika vědeckého poznání, založená na vysokých abstrakcích, zejména na jeho matematizaci, nejen vědě pomáhá, ale také produkuje iluze. Samovolně tak vznikají nebezpečné mýty o vědě, člověku i kultuře. Praktickým důkazem těchto nových mýtů je iluze o nezbytnosti růstu globální technické civilizace. Vývoj techniky, který se v novověku stále těsněji propojoval s teoretickým poznáním přírody, s přírodní vědou, upevňoval a šířil falešnou představu, že dostatečným důkazem pravdivosti přírodovědeckých poznatků je fungující technika. Povrchnost tohoto názoru však nejlépe vyvrací realita sama. Technika dnes funguje spolehlivě, ale přirozenou uspořádanost Země, na které člověk i kultura existenčně závisejí, nebezpečně rozbíjí.

Protože přírodní vědy studují přírodu (lidmi nevytvořený systém), skutečným potvrzením objektivní pravdivosti jejich poznání by mohly být pouze příslušné, na základě tohoto poznání uměle vytvářené, "přírodní" struktury. A to se dosud nedaří ani v případě jednodušších struktur neživých. Věda, která studuje přírodu, dnes proto paradoxně formuje protipřírodní kulturu. Naštěstí se již technice jako důkazu adekvátního přírodovědeckého poznání -- i když bez důkladného teoretického vysvětlení -- tak silně nevěří.

Řadu let zastávám názor, že vědecké poznání přírody v predátorském duchovním paradigmatu musí být druhově sobecké, účelové a redukcionistické, a že již proto nemůže zajistit dlouhodobou slučitelnost (kompatibilitu) technické konstrukce s přírodou.

Důležitým znakem teoretického poznání přírody, není jen jeho mnohostranná závislost na přírodě a člověku, ale také absolutní existenciální nezávislost přírody na obsahu lidského poznání vůbec. O této nezávislosti se kupodivu nemluví. Příroda, spontánní produkt dlouhé přirozené evoluce, přírodovědecké poznání k ničemu nepotřebuje. Toto poznání, jakkoli sofistikované, nemůže přirozeně vzniklé struktury ani vytvářet, ani je výrazněji zdokonalovat. Stále přesnější přírodovědecké poznání slouží tedy nikoli přírodě, ale výlučně kultuře. Toto poznání odhaluje především přírodní zákonitosti, tj. pravidla, podle nichž příroda funguje, a podle nichž se člověk (kultura) může přírodních struktur a sil technologicky zmocňovat. Známe-li však některá pravidla, neznáme ještě povahu přírodních dějů, neznáme průběh ani okolnosti tajemné přirozené kreativity. Dnes totiž umíme přírodní struktury modifikovat, rozbíjet a vytvářet z nich vysoce sofistikovanou materiální kulturu, ale neumíme umělé struktury tvořit tak uvážlivě a důmyslně, abychom je mohli alespoň nekonfliktně začleňovat do jedinečné dynamické rovnováhy neživých a živých systémů planetárního ekosystému Země.

Vědy společenské

Již jsem uvedl, že jednou z příčin nízké teoretické úrovně společenských věd je zúžené pojetí jejich předmětu. Tyto vědy by se i v rámci predátorského duchovního paradigmatu kultury měly zabývat procesem i výsledkem vytváření kultury lidskou aktivitou.

Kultura však není plně svébytným systémem, je závislá na člověku i přírodě, a dnes -- jak se ukazuje -- stále více i na své nedávné minulosti, tj. na dříve přijatých duchovních a zpředmětněných formách svého systému. I když je umělým a pouze dočasně existujícím subsystémem širšího planetárního ekosystému Země, závisí také sama na sobě. Její dnes neadekvátní formu by tedy společenské vědy měly zkoumat přísně teoreticky, tj. způsobem srovnatelným s vědami přírodními. Jinými slovy, společenské vědy by měly kulturní předmětnost a organizaci posuzovat také nezávisle na tom, že vznikaly záměrnou lidskou aktivitou. Nemohou se již spoléhat na to, že to, že co vzniká účelově a v souladu s přírodní vědou, přírodě a člověku odpovídá.

Znovu proto připomínám, že společenské vědy, pro které doporučuji používat souhrnný název kulturologie, by měly zkoumat lidskou aktivitu, artefakty i zvláštní formy reprodukce a evoluce kultury. Nejde jen o instituce, politické systémy, mocenské vztahy, lidské hodnoty a motivy. Jde zejména o existenciální závislost kultury na přírodě, o přehlíženou ontickou opozici kulturních a přírodních struktur. Vzhledem k tomu, že kultura vzniká ontickou transformací části starší a širší přírody, že je umělým subsystémem přírodního systému, jde o požadavek, který dnešní úzce pojaté společenské vědy nesplňují.

Vědy společenské původně sice vznikaly podle vzoru věd přírodních, ale zaměřením na různé aspekty lidského jednání teoretické úrovně přírodních věd nedosáhly. Jejich předmět, k jehož pochopení a vytváření měly přispívat, se formoval rychleji než jejich na člověka a sociální otázky zaměřená teoretické reflexe.

Je ovšem třeba říci, že v situaci ekologicky příznivé, tj. v období, kdy existenci člověka a kultury zajišťovala především příroda, lidé společenské vědy nepotřebovali. Dnes naopak zjišťujeme, že přírodovědecky poučené společenské vědy -- kulturologii musíme rozvíjet pro to, abychom mohli kulturu vytvářet v souladu s přírodou, v souladu s konzervativní lidskou přirozeností. Kritickou kulturologii tedy naléhavě potřebuje kultura ekologicky ohrožená.

Předpoklady vědeckosti společenských věd

Již jsem uvedl, že jednou z příčin dnešní malé teoretické hloubky společenských věd, na jejichž vědeckosti a světonázorovém vlivu na občany i vrcholovou politiku závisí budoucnost ekologicky ohrožené kultury (civilizace), může být nesprávné pochopení jejich předmětu. Základní obrys předmětu kultury -- evolučně ontologický koncept kultury -- nebyl zatím společenskými vědami přijat.

Kulturní evoluci, která zahrnuje záměrnou i spontánní schopnost ontické kreativity lidí a která může probíhat jen uvnitř širší a starší evoluce přirozené, v rozporu s tradicí pokládám za objektivní onticky tvořivý proces. Jde o synergický nadosobní proces, který produkuje všechny věcné i organizační formy pozemského bytí, jež nejsou výtvorem evoluce přirozené.

Přitom je třeba vědět, že kulturní evoluční proces organizuje pozemské bytí nejen podle jiných pravidel, ale také jen omezeně a dočasně. Základní důvod spočívá v tom, že generátorem kulturní evoluce je pouze jeden biologický druh, jehož doba existence je biologicky omezená. A má vůbec jeden biologický druh právo, z hlediska nepasné úpravy Země, či z hlediska vyššího principu mravního, hubit jiné formy života jen proto, že mu překážejí?

Kulturní evoluce -- na rozdíl od evoluce přirozené -- sleduje jen krátkodobý druhový prospěch. Pohrdá přirozenou uspořádaností a preferuje rozmach účelového uspořádání kultury. Využívá jiné konstruologické postupy, jiné stavební prvky, jinou energii a jinou onticky konstitutivní informaci. A protože kulturní konstruologie je otevřená pro své vlastní teoretické poznání i pro tzv. dodatkovou energii, nové ontické struktury vytváří nepoměrně snadněji. Částečně se totiž osvobodila jak od přímé závislosti na přirozené ekosystémové energii (např. technické civilizace objevily způsob, jak čerpat koncentrované zdroje fosilních paliv), tak od závislosti na několika málo prvcích chemické periodické soustavy, z nichž své struktury počal kdysi konstruovat pozemský život. Zdánlivě (tj. pouze na omezený čas) se tak osvobodila i od nezbytnosti vlastními silami (procesy umělé recyklace) znovu konzumovat, či s ohledem na zdraví živých systémů alespoň neutralizovat, své odpady a amortizované struktury.

Domnívám se, že mají-li společenské vědy správně pochopit podstatu a průběh kulturní evoluce, musí věnovat pozornost nedostatečně objasněnému problému dvou rozdílných typů kulturní uspořádanosti: informačně předepsané a vznikající sukcesí.

Podobně jako v biosféře, i na úrovni uspořádanosti kulturní zjišťujeme značný informační "nesoulad" mezi přísně předepsanou uspořádaností konkrétních lidských artefaktů (např. staveb, technických konstrukcí, předmětů denní potřeby atp.), kterou může částečně obsáhnout lidský individuální rozum, a volnější sociokulturní uspořádaností na úrovni kmene, vesnice, města, lokální či globální kultury, jež už žádné lidské individuum intelektuálně obsáhnout (a tedy ani vytvářet a řídit) nemůže.

Výsledek kulturní evoluce je tak předem nepředpověditelný ze dvou důvodů: Zaprvé proto, že sukcesí samovolně vzniká informace, která se sice v systému pohotově zpředmětňuje, ale do žádné jeho paměťové struktury se nezapisuje. Zadruhé proto, že ani formování přísně informačně předepsaných konstrukcí (např. výrobní či spotřební techniky) se neodehrává jen jako pouhá mechanická realizace předem napsaného scénáře (užití výrobní dokumentace). Realizuje se jako sociokulturně podmíněná interakce genotypových projektů a fenotypových struktur v přirozeně i kulturně uspořádaném prostředí. Proto vždy závisí nejen na konkrétní změně informační a příslušné sociální objednávce, nýbrž také na skrytém duchovním paradigmatu kultury. Toto paradigma určuje jak obsah "genetické informace" umělých prvků materiální kultury, tak možnosti jejích šíření v příslušném kulturním prostředí. Tím jsou však rámcově určeny i možnosti sukcesí vznikající uspořádanosti druhého typu.

Dva způsoby formování kultury

Z naznačených souvislostí vyplývá, že lidská aktivita, která formuje kulturní systém, může kulturní struktury produkovat v podstatě jen dvěma způsoby: nepřímo a přímo.

Nepřímý způsob jejich vzniku, který v utváření kultury dominoval před průmyslovou revolucí a který odpovídá "opatrnému" růstu kultury jako dílčího umělého systému uvnitř širšího systému přirozeného, vzdáleně připomíná vznik přirozených ekosystémů v pozemské abiotické přírodě kolonizací území a sukcesí (přirůstáním v časové následnosti). Umělá systémová podoba kultury (její organizační struktura) tu vzniká jako předem informačně nepředepsaná. Tato struktura vzniká tedy jako apriorní vůči pomalému aposteriornímu poznávání kulturní reality aktuálně žijícími lidmi. Tak např. vznikají organizované tlupy lovců a sběračů, etnická společenství a etnický jazyk, neolitické vesnice, města, trh, peníze a nakonec instituce liberální společnosti. Tento informačně přímo nepředepsaný, kdysi pomalý, a proto obtížně poznatelný způsob růstu kulturní uspořádanosti je charakteristický nejen postupnou integrací "prefabrikátů" přirozené evoluce do odlišně organizovaného kulturního systému, nýbrž i jejich opětovným testováním hostitelským prostředím přírody.

Přímý způsob naproti tomu produkuje abiotické kulturní struktury na základě racionálního předjímání (anticipace, plánu, projektu), tj. jako informačně instruované -- předepsané (např. nástroje, mechanická i automatizovaná technika, spotřební předměty a stavby). I když i tento způsob vzdáleně připomíná spontánní realizaci genetické informace živým systémem v průběhu ontogeneze, výrazně se od ní odlišuje.

V záměrném technickém konstruování totiž nejde jen o to, že informačně předepsané prvky kulturního systému (věci, stavby, technika) zůstávají -- na rozdíl od organismů -- pro novou informaci otevřené. Jde také o to, že v těchto strukturách se v  predátorském duchovním paradigmatu stále rychleji zpředmětňuje stále menší část společenské duchovní kultury -- úzce orientované, a proto zneužívané parciální vědění. Vzniká tím možnost, která se plně prosadí až v liberálně tržní společnosti, aby dílčí poznání a dílčí ekonomický zájem (zisk) určovaly podobu kultury jako celku, aby kulturu sociálně i ekologicky deformovaly.

Zejména informačně předepsaným konstruováním, které dnes převládlo a propojilo se s podnikáním, vznikají jak produktivní subsystémy globální technosféry (výrobní komplexy, složité dopravní systémy, informační sítě), tak bohužel i její rychle rostoucí subsystémy spotřební: hrozí vyčerpání energetických a surovinových zásob Země, hrozí zamoření života odpady a chemickými sloučeninami.

Vyjádřeno jen schematicky, první způsob nepřímé ontické aktivity kultury dominoval v lovecko-sběračských a zemědělských kulturách, tj. v podstatě až do průmyslové revoluce. Druhý způsob přímé ontické tvořivosti kultury, charakteristický záměrnou aplikací produktivně orientované vědy jako dílčí strukturní informace (který současně vyvolává ekologické ohrožení kultury ze strany destabilizované biosféry), se plně rozvíjí až v tzv. kulturách technického typu.

Ontologie a kulturologie

Připomeňme si, že vznikem kultury došlo poprvé v dějinách Země k rozštěpení přírodního bytí na kulturu a přírodu. V ontologii a ve vědách o kultuře již proto nejde jen o tradiční otázku, co je bytí, nýbrž o mnohem komplikovanější problém, jaké bytí vzniká a zaniká kulturním evolučním procesem? Jde o existenciální otázku, v jakém bytí může člověk, produkt přirozené evoluce s konzervativní přirozeností, zdravě a šťastně žít?

Společenské vědy (kulturologie) již nemohou obcházet problém, v jakém vztahu je přírodní a kulturní bytí a co je podstatou nynější ekologické krize. V souladu se skutečností budou nuceny uznat, že tato krize je sice vyvolána člověkem jako jediným uměle onticky aktivním druhem, ale že její podstatou nemůže být rozpor člověka a přírody. Člověk totiž do přírody patří, je s ní informačně i somaticky sourodý. Ale to na druhé straně neznamená, že nemůže vytvářet kulturu, systém s odlišnou vnitřní informací (pojmovou kulturou duchovní). Kultura tak vzdáleně připomíná tumor v těle biologicky integrovaného organismu.

V této souvislosti se zdá, že dnes už konečně padá osvícenský předpoklad, že se člověk prostřednictvím kultury může duchovně zdokonalovat, že se může stávat jako by faktorem své vlastní evoluce. Opak se zdá být pravdou. Prostřednictvím predátorské kultury, tj. systému s jinou informací, se člověk stává faktorem své vlastní zkázy.

Podstatou nynější krize, kterou je třeba trpělivě objasňovat, je tedy ontická odlišnost kulturního a přírodního bytí, pustošení Země jinak uspořádanou a příliš rychle expandující kulturou. Umělý kulturní systém má totiž své vlastní fyzické tělo, svou vlastní konstitutivní informaci (duchovní kulturu), svou vlastní reprodukci a evoluci. V predátorském duchovním paradigmatu má proto tendenci rozšiřovat vlastní ekologickou niku.

Přirozená i kulturní evoluce, byť každá jiným způsobem, směrem i tempem, jsou v plném slova smyslu onticky konstitutivními procesy. Probíhají nejen na téže Zemi, ale také -- obrazně řečeno -- pečou z téže mouky, z prachu dávných hvězd. Z toho totiž kdysi vznikla naše planeta. Problém však spočívá v tom, že veškerá tato pomyslná mouka, která je tvořena chemickými prvky periodické soustavy, byla už před vznikem kultury "vpečená" ve vysoce uspořádaných neživých a živých strukturách Země. Bez jejich rozbití, bez průběžného boření přírodní katedrály, nelze dočasnou chatrč kultury stavět a rozšiřovat.

Důležitou okolností, kterou antropologicky orientované společenské vědy nedoceňují, je fakt, že evoluce života nekonstruovala živé systémy "libovolně". Nevytvářela je ze všech prvků periodické soustavy, které jsou zastoupeny na Zemi. Velmi komplexní živé systémy budovala jen z několika chemických prvků tak, aby se mohly vzájemnou potravní závislostí reprodukovat a rozvíjet v dynamické rovnováze s méně aktivním abiotickým prostředím.

Z poznatků biologických věd, z nichž by se nově koncipované společenské vědy měly poučit, přitom vyplývá, že přirozená aktivita musí být nejen "altruistická", ale i orientovaná biofilně, na rozvoj celku pozemského života. A pouze celek života je také nejmenším možným systémem, schopným dlouhodobé existence a evoluce v čase. Slunce na Zemi totiž oživuje jen takovou část abiotických struktur, jakou stačí přirozená ekosystémová energie (sluneční záření) do živých systémů vestavět a informačně integrovat. Oživuje jen tolik biomasy, kolik mohou přirozené rozkladné procesy (přirozená entropie) současně amortizovat. A právě o analogické vřazování kultury do jedinečné dynamické rovnováhy mezi neživými a živými strukturami, jíž se reprodukuje obyvatelnost Země, by společenské vědy měly svým teoretickým poznáním usilovat. Už proto jim z hlediska praktické síly a kompetence v biofilní kultuře musí být podřízeny parciální přírodní vědy.

Nové vědy o kultuře, které mohou převzít někdejší dominantní roli fyziky, a stát se tak fundamentálními vědami biofilní kultury, čeká tedy velký úkol: zkoumat nejen nevyčerpatelné jemnosti lidské aktivity, ale především odhalit -- jako kdysi fyzika v případě přírody -- pravidla formování dlouhodobě možné kultury lidskou aktivitou. Jde o pokus srovnatelný s racionálním vstupem lékaře do dysfunkčního organismu vážně nemocného člověka. Pravidla formování kultury uvnitř vysoce uspořádaného přírodního systému byla totiž z pozice moci záměrně zastírána lidskými zájmy, právy, svobodou a soupeřením. Nikdy proto nebyla předmětem teoretického zkoumání, politické kontroly, ani veřejné demokratické volby. Především je však zakrývalo predátorské duchovní paradigma. Dnes pouze tušíme, že by mělo jít o historicky bezprecedentní, a ne zcela demokratický vstup do dysfunkčního organismu globální kultury. Mělo by jít nejen o stimulaci lidské aktivity, ale také o její výrazné omezení. I kulturologie by dnes měla bránit expanzi protipřírodní kultury, a proto i zbytečně předčasnému zániku člověka jako druhu. Rizika takového vstupu mohou být vyvážena jen vysokou ušlechtilostí jeho záměru.

Poprvé v dějinách by nemělo jít ani jen o sociální spravedlnost, svobodu a lidská práva, o moc, majetek, a prospěch kohokoli. Smyslem biofilní transformace predátorské kultury je udržení cizorodého systému -- neživého kulturního implantátu -- v živém, člověka zahrnujícím těle přírody.

Protože přetížené tělo přírody pozitivně ovlivnit neumíme, protože neumíme a nesmíme změnit lidskou přirozenost, pro své druhové zachování se musíme vzdát kdysi užitečného duchovního paradigmatu, které nás dnes strhává do záhuby. Společenské vědy by měly hledat klíč k biofilní proměně kultury.

Vytisknout