Polský Lwov přežil ve Wroclawi

16. 12. 2013 / Miroslav Tejkl

K družebním, čili jak se dnes spíše říká, k partnerským městům mého města Chrudimi patří Olešnice, což je město ve slezské části Polska - v té části Slezska, kde dlouho až do druhé třetiny 17. století vládl knížecí rod potomků Jiříka z Poděbrad, Čechům dobře známého "husitského" krále (pokud byl někdo králem, tak jeho potomci pak obvykle bývali knížaty nebo vévody).

Olešnice leží v blízkosti Wroclawi. Tedy staré Vratislavi, jak byla česky nazývána v dobách, kdy město s celým Slezskem bylo součástí Království koruny České - slovní základ "Vratislav" tvoří dodnes základ toho latinského pojmenování města. A později to byla Breslau -- v dobách, kdy město bylo součástí Pruského království a s ním tedy po r. 1871 i německé federace ... ať už císařské, té první republikánské nebo "vůdcovské" ...

Pokud se jako člen chrudimské reprezentace blížím k Olešnici jako cíli naší cesty, vzpomenu si vždycky v blízkosti Wroclawi na zvláštní osud tohoto města před sedmdesáti lety. Někdy před půl rokem se mi tento příběh dokonce obrazové promítl i v jednom mém snu, který byl kupodivu natolik zřetelný, že jsem se na něj upamatoval i po probuzení ...

-.-.-.-.-.-

Představte si, jak končí rachot děl, klapot tankových pásů, dunění bombardérů i kvílení stíhaček.

Druhá světová válka umlká ...

Zbraně umlkají, ale Evropa žije v poválečném chaosu, který v některých místech nemá daleko k parametrům lidské džungle.

Stará slezsko-pruská Breslau je vylidněná, vyprázdněná a poražená německá říše, ležící v rozvalinách, přichází o jedno ze svých velkých měst, které se stává součástí nového poválečného Polska.

Němečtí obyvatelé opustili Breslau do posledního.

Ve stejné době se tisíc kilometrů na východ, na východní hranici toho předválečného Polska téměř jako jeden muž či žena zvedá celé, po válce zbývající polské obyvatelstvo města Lwova a jeho blízkého okolí (teprve dále za Lwovem převažovalo před rokem 1939 ukrajinské osídlení -- Lwov s okolím byl polským městem a územím). Spolu s hodnostáři římskokatolické církve, učiteli i žáky zdejší univerzity, prostí i učení, nekonečné kolony obyvatel jak nějací velcí lumíci, samozřejmě i pod silným repatriačním nátlakem Sovětů a své vlastní polské vlády opouštějí své město, které se stalo před šesti lety součástí sovětské Ukrajiny a nyní tomu má takto být už natrvalo. Opouštějí rodné město, kde jejich rodiny mají své hroby a kde toho jistě oni i jejich předkové tolik prožili ... pod Polskou republikou a předtím pod rakouským císařem, který byl i králem Haliče, kam Lwov náležel v rámci neuherské (předlitavské) části soustátí rakousko-uherského ...

Jdou pryč - lhostejno, že režimy lidového Polska a sovětské Ukrajiny mají k sobě (nebo budou mít) tak blízko.

Celý ten nekonečný proud lidí pěšky i motorizovaně směřuje daleko, daleko na Západ -- do oblastí, která byla k Polsku připojena na mezinárodních konferencích nově ...

Na konci té dlouhé cesty je liduprázdná Wroclaw, která má nyní všem lwovským Polákům včetně církevních hodnostářů, vědců, profesorů, umělců, literátů (např. Stanislawa Lema) nahradit jejich rodné město.

Lwovští tedy zalidnili kompletně vyprázdněnou Wroclaw.

Zaplnili svými těly, svým lidským teplem dosud stojící nebo potom obnovenou protestanskou německou architekturu.

Dali život prázdnému městu, na které si postupně zvykli.

Městu, které se proměnilo jejich životem a tento jejich nový život jistě i naopak zpětně ovlivnilo ...

Polský Lwov přežil ve Wroclawi ...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 16.12. 2013