Na milost a nemilost

1. 10. 2013 / Bruno Solařík

Nejvyšší čas

Takhle bychom se ovšem v diskusi o hledisku v umění asi daleko nedostali. Je zřejmé, že té rozmluvě chybí komunikace. Jednak tu působí chybné čtení a jednak jakési míjení. Ten podivný způsob četby, při němž kritikovi z přečteného vyplývá něco jiného, než co je psáno, se přihodil třeba mně, když jsem nepochopil -- jak mě Slačálek k mému úleku i k mé úlevě upozornil -- drsný vtip Bělíčka se Svobodovou ohledně "vymycování" prostřednictvím četby, a vyvodil jsem z něj, že volají po cenzuře. Za to se zde oběma autorům veřejně omlouvám. Za trapné vytržení věty z kontextu si plně zasloužím Slačálkův výsměch, že nejsem s to číst text a rekonstruovat myšlenku.

Když už jsem u toho, je myslím nejvyšší čas, abych vzal při této příležitosti veřejně zpět i to osočení z fanatismu, jímž jsem dozajista urazil jak Bělíčka se Svobodovou, tak celou Ádvojku včetně lidí, které neznám ani jménem. Stalo se to sice na "neoficiálním" facebooku, ale pak jsem to ještě myslím nechal někde tisknout. Každopádně je to zbytečně silné slovo, které nepřispívá k věcné výměně názorů.

Co chtěl básník říci

I jinde lze sledovat různé nestandardní způsoby čtení. Když jsem například (v textu K hledisku v umění) uvedl výrok básníka Osipa Mandelštama, že poezie nikomu nic nedluží a všichni její věřitelé jsou falešní, Slačálek sice uznal, že vskutku "Literatura jistě nic nedluží společnosti", ale vysvětlil přitom čtenáři, v jakém smyslu je třeba Mandelštamův výrok číst: podle něho je třeba jej číst v tom smyslu, že "literatura dluží společnost a svůj vztah k ní své vlastní svobodě". A hned následuje pohrůžka, že neobnoví-li literatura "své napojení na zajímavé momenty praxe, které znovu ustavují lidskou kolektivitu", stane se z ní opovrženíhodná subkultura...

Nevím, ale přikláním se -- a to nejen kvůli vlastní trpké zkušenosti s chybným čtením -- k tomu, že co je psáno, to je dáno. Co chtěl básník říci, to řekl -- jasně a bez jinotajů. Jestli poezie nikomu nic nedluží, pak nedluží nic ani své svobodě: vždyť je od ní -- coby od své nutnosti -- neoddělitelná. A o to tady právě jde.

I kdyby byl mimochodem vztah tvůrce k určité existující či vysněné kolektivitě z nějakého důvodu netečný nebo dokonce záporný, na intenzitě a kouzlu básně -- pakliže je básní -- to nic nezmění, ba ani na lásce lidí k ní. Jen pár teoretiků se zachvěje.

Báseň a vtip

Výsledkem neortodoxního způsobu čtení jsou zřejmě též soustavné a rozsáhlé protesty proti údajnému lpění umělců a jejich obhájců na dvou bludech: jednak (Slačálkovými slovy) na "přesvědčení o vlastní výlučnosti" a jednak na výhradně uměnovědném či úzce estetickém hledisku při hodnocení tvorby. -- Slačálek například vyslovuje stížnost, že u oponentů kolektivizace básníků nenachází vůli otevírat se novému a dát mu (tomu novému) vůbec šanci něco říct. Diví se: "Je to trochu zvláštní pojetí svobody, které [...] už pouhé posuzování literárního díla z jiného než očekávatelného hlediska bere jako útok". Tvůrce se tím prý ochuzuje o možnost "překvapivé perspektivy".

Žádný z oponentů přitom neutrousil ani slabiku v tom smyslu, aby se umělec nebo kdokoli jiný neměl či nesměl zajímat o odlišná hlediska a jiným aby takovou možnost upíral, natož aby zde někdo prosazoval básnickou výlučnost. -- Svým smyslem pro konkrétní zkušenost je tvůrce -- což koneckonců nemusí být jen umělec -- naladěn k vnímání světa jiným než naučeným pohledem, přičemž hlas, jímž k němu promlouvá inspirace, často udiví především jeho samotného ("Já je někdo jiný" -- Rimbaud). Mimoestetická realita i se svými překvapivými perspektivami pak patří mezi hlavní zdroje oné básnické inspirace, stejně jako třeba anonymního vzniku vtipu.

To přirozené příbuzenství básně s pouliční anekdotou je společensky vzato vlastně podstatné. Těžko lze snad z tohoto hlediska chápat básníka jako Marťana ze slonoviny, který nemá nic společného s lidmi z ulice: je naopak jedním z nich a nikým víc ani míň. Není proto divu, že pak nejen v okamžicích příklonu k té které dějinné emoci, ale i v nejosobnějších a nejdůvěrnějších vyznáních může básník vyjádřit pocity obrovského množství lidí, a to tím účinněji, čím méně byl k tomu zavázán uvědomělou či vnucenou disciplínou společenské odpovědnosti: stává se zkrátka -- často zcela bezděčně -- jakýmsi záznamním přístrojem propojených zkušeností. -- Tak vznikají velké zpěvy společenského angažmá, ať pojednávají o lásce nebo o válce.

Pokud pak jde o konkrétní příklad otevřenosti jiným hlediskům, souhlasím -- coby surrealista -- s ironickým vyzněním Slačálkovy poznámky: "Kdo by si dovolil [...] číst surrealistického básníka z pozice vně surrealistické poetiky [...]?" -- Kéž by si to dovolil každý, dodávám: to je totiž zkušenost autentického surrealismu -- a tvůrčí zkušenost vůbec --, že dílčí styly, školy, estetiky a poetiky (včetně poetiky "surrealistické") omezují přirozenou mnohotvárnost výrazu.

Nutnost a vnucování

Naznačil jsem, že lví podíl na zasekávání diskuse o hledisku v umění má kromě chybného čtení především jakési míjení se dvou monologů. Jde o to, že všichni zúčastnění sice mluví o umění jako o svébytném druhu společenské aktivity, jenže Bělíček, Svobodová a Slačálek zde kladou důraz na vnější znaky oné společenskosti, zatímco jejich oponenti spolu se mnou zdůrazňují vnitřní povahu oné svébytnosti: podobně jako láska nebo vzpoura se umění prostě nedá mechanicky sčítat s plánovitou stavbou či plánovitým bouráním, a to z toho prostého důvodu, že je procesem nevypočitatelným.

Těžko se lze divit, jak ostře bylo za takových okolností odmítnuto úkolovací řízení Bělíčka se Svobodovou -- tedy ten výrok, že nechce-li si prý umělec od jistých teoretiků vysloužit označení kolaboranta s kapitálem, musí mít a priori "zastřešující ideu a cíl, k němuž směřuje snažení společnosti". Ať by s takovým požadavkem přišel kdokoli (třeba sám Walter Benjamin), reakce by byla stejná. -- Nikdo nikomu neupírá ani milimetr práva hodnotit a zkoumat umělecká díla i způsob jejich vzniku z nejneočekávanějších hledisek; co však umělec musí nebo nemusí pro svou tvorbu dělat -- ať ve vztahu ke společnosti nebo k oknu svého bytu --, po tom žádnému teoretikovi nic není.

Slačálek, který zmíněné právo chtít něco po umělci prosazuje rovněž, zastává názor, že ti, kdo této vizi úkolování básníků oponují, vlastně u umělce hájí "absolutizaci jeho 'práva` nebýt 'obtěžován` jinými hledisky než vlastními". -- Příznačně se tu myslím zaměňuje vnitřní nutnost s vnucovanou povinností. Odlišná hlediska básník vnímá; nebude se však přece podle nich hned řídit jen proto, že je vůči němu někdo uplatňuje. Ani recenze v novinách nevycházejí proto, aby básníka učily, ale aby jeho tvorbu různě hodnotily, a je snad jeho věc, co si z nich vezme nebo nevezme. Slačálkova argumentace mi zde s prominutím připomíná naléhání zhrzeného milence, kterému vadí absolutizace milenčina práva nebýt obtěžována právě jím.

To ona

Základní míjení dosavadní diskuse spočívá tedy podle mě v záměně dvou odlišných věcí: Není to dílo, co by snad umělec odmítal vydat v plen čtenářskému, kritickému i teoretickému zájmu. O podrobení díla libovolnému sdílení, výkladu či kritice, ať estetické či mimoestetické, přece autor dobrovolně rozhoduje už jeho publikací: není tedy zapotřebí ho o to zvlášť žádat, ani o tom předem kohokoli informovat, tím méně se o to s kýmkoli dohadovat v domnění, že tomu snad někde někdo brání.

Je to samotný tvůrčí proces, co zde hbitě uhýbá rukám, jež se ochotně nabízejí, že s ním umělci pomůžou. A nesejde na tom, jestli ty ruce patří normovači estetických kánonů, manažerovi reklamních spotů nebo hlasateli revolučních projektů.

To ona, přirozená nepoddajnost tvorby samotné, a nikoli nějaká domýšlivá nevstřícnost umělců, klade sama od sebe odpor všem, kdo si ji chtějí z jakýchkoli důvodů přivlastnit nebo do ní aspoň zasahovat, místo aby se jí vydali na milost a nemilost.