Důchodci -- trochu jiný pohled

30. 9. 2013 / Sylva Šporková

Živoření většiny českých důchodců

Nejprve - průměrný důchod je skutečně průměrný a na rozdíl od průměrné mzdy vystihuje skutečné výšky většiny důchodů. České důchody jsou totiž velice rovnostářské, takže důchody ve výši několikanásobku tohoto průměrného (jako je to u platů) zde neexistují. Protože jsem pár let před důchodem, mám ve svém okolí řadu důchodců -- jak mezi rodinou a přáteli, tak třeba mezi sousedy v paneláku či na sídlišti, kde bydlím. Takže jak ze statistiky, tak z osobní zkušenosti vím, že velká většina důchodů samozřejmě neživoří. A velká většina si v předchozích letech byla schopna na důchod našetřit nějakou rezervu.

Dřív to měli důchodci lepší

Ale neměli -- jen se o tom nesmělo mluvit a psát. Moje babička měla v 60. letech důchod 120 korun. Zkuste si to přepočítat na dnešní ceny -- a nebo jen porovnat s cenami tehdejšími, co se za to dalo koupit -- a to i přes malé nájmy a ceny energií. Ti, kteří "měli smůlu" a nevyhovovali režimu, museli pracovat až do pozdního věku. Jedna moje babička do 68, druhá pracovala dokonce do78, děda do 77 (ten druhý jen do 59 -- pak zemřel na infarkt kvůli podlomenému zdraví nejdřív z nacistického a poté z komunistického kriminálu, kde byl za totéž -- angažování se v obou režimech zakázaném Sokole) -- jinak bychom asi umřeli hlady. Počty takhle živořících lidí byly obdobné -- ale protože nebyly medializovány, moc lidí o tom nevědělo (a kdo věděl, mlčel,aby nedopadl na stáří podobně). Zkuste to porovnat s dnešními protesty proti zvyšování věku odchodu do důchodu -- a taky s tehdy průměrným věkem dožití.

Proč se důchodci nespojí

Pokud někdo alespoň trochu zná složení české společnosti, tak musí vědět, že právě senioři jsou skupinou, ve které jsou největší rozpory, dané právě předchozím režimem. Jsou tu v podstatě tři skupiny starých lidí:

1. Bývalí (či i současní) komunisté, kteří většinou mají důchody v odpovídající výši -- pracovali v takových zaměstnáních, která si vybrali a která je uživila, takže jejich důchod tomu odpovídá. Z nich vyčnívají ještě komunisté -- funkcionáři, kteří si díky vzájemným známostem na vysokých ekonomických postech (ředitelé a náměstci podniků) v rámci privatizace nahrabali, takže s penězi nemají absolutně žádný problém.

2. Většinová populace byli lidé, kteří drželi pusu a krok a věděli, že když budou takhle pokračovat, dožijí se důchodu -- sice dost ubohého (ve srovnání s Evropou), ale stejného jako jejich sousedi a kamarádi -- tak co by si stěžovali. Někteří z nich přivítali rok 89 s nadšením, začali podnikat (nemyslím tím velkopodnikatele, ale řemeslníky, lidi, co si otevřeli obchody, dílničky apod.), začali i postupovat v zaměstnání -- což dříve bez nějaké "angažovanosti" většinou nemohli -- a dařilo se jim. Takže jejich důchody jsou sice pořád nic moc (kvůli onomu českému rovnostářství), ale něco si našetřili a vyžijí z toho. Jiní sice pád komunismu přivítali, protože si mysleli, že za pár let na tom budou stejně jako třeba Rakušani, jenže jim nedošlo, že se nedá socialisticky pracovat a kapitalisticky žít. Tedy že třeba nelze zaměstnávat 10 lidí na práci, kterou zvládnout 2 a že tedy logicky vznikne nezaměstnanost a člověk se bude muset víc snažit, překvalifikovat se, přestěhovat se za prací... Jejich důchody jsou ty průměrné, většina z nich si sice stěžuje, jak jsou na tom špatně - ovšem znamená to spíš "špatně ve srovnání se sousedem".

A pak existuje ta nejmenší část lidí, co jsou opravdu na dně. Podobně na dně, jako byla možná stejná, možná větší skupina jejich spoluobčanů za socialismu. Jenže tehdy se o tom mluvit nesmělo. Dnes po takovém atypickém příkladu s radostí sáhnou média - vždyť nejlíp se prodává cizí utrpení! Jenže už neřeknou, že na jeden takový smutný případ seniora na dně je tisíc dalších, kteří takové problémy nemají. A je samozřejmé, že strany v předvolebním boji velice rády zevšeobecní jeden případ na realitu veškerých důchodců.

3. No a pak je tu třetí skupina - lidé komunisty pronásledování, kteří nesměli dělat své povolání, byli vyhozeni ze školy a směli vykonávat jen podřadné a nejhůř placené práce. Jejich důchody jsou skutečně ostudné -- bývalým politickým vězňům se jejich mučitelé vysmívají do obličeje, že se i dneska mají líp. Ovšem právě tito lidé a jejich rodiny si z dob pronásledování zvykli držet spolu a takový senior je většinou podporován svými dětmi.

Myslím, že po přečtení popisu těchto odlišných skupin seniorů je zcela jasné, proč se tito lidé nemohou spojit a prosazovat své údajně společné zájmy. Nejen proto, že bývalý mukl (muž určený komunisty k likvidaci) nevstoupí do stejné strany jako jeho mučitel. Ale především proto, že inteligentní člověk se ve volbách nerozhoduje jen na základě svých hmotných požadavků, konzumu, ale i na základě svého hodnotového žebříčku, nějakých idejí. A ač se to levicovému intelektuálovi může zdát podivné (ve své povýšenosti dokonce tvrdí, že hloupé), jsou lidé, kteří prostě vyznávají pravicové hodnoty bez ohledu na to, kolik korun mají měsíčně na své živobytí. A tyto hodnoty nezradí, ač by to pro ně mohlo být "hmotně" výhodné. (Abych se vyhnula nedorozumění -- pravicovými hodnotami nemyslím to, co tu v minulých letech předváděly ODS a TOP, které jsou stranami typicky středovými, přiklánějícími se někdy vpravo (např. snižování sociálních výdajů), někdy vlevo (např. zvyšování daní a počtu úředníků), ale ve většině případů se přiklánějí jen a jen k zájmům svým a svých kmotrů.)

Věřte, že takových seniorů, žijících z průměrného důchodu, ale volících pravicově, je u nás hodně. Jen se s nimi vy tady na Britských listech moc neznáte...

Vytisknout