Mé mladé přítelkyni VII

1. 10. 2013 / Jiří Jírovec

Už jsem Ti psal, že to vlastně bylo, alespoň na Přírodovědecké fakultě, čisté švejkovství. Tak jako u Švejka, ani u nás nestraníků nikdo nezjišťoval, zda opravdu chceme "bojovat za císaře pána až do roztrhání těla". Podepsaný výrok nevyžadoval žádné důkazy ani činy.

Nevracel bych se k normalizaci, kdybych v ČT neviděl zprávu o tom, že Ústav pro studium totalitních režimů vydal DVD, které je určené pro výuku ve školách, aby tam nedocházelo k nějakým omylům. Pokusím se ústav požádat o soudružskou pomoc ve formě jedné kopie. Taky bych nerad tápal. Zaujalo mě, že se modrý soudruh, který vydání DVD komentoval, na prvním místě zmínil o československém undergroundu.

Psát o vlastní zkušenosti s disentem a undergroundem je v mém případě drzost. Byť ne větší než ta, s níž si (mis)interpretátoři novodobých československých dějin přivlastňují hnutí, které se z principu distancuje od moci a jejích projevů. Je tedy moci nebezpečné.

Moje drzost spočívá v tom, že jsem se v životě s undergroundem nesetkal a disidenta, tedy Chartistu, jsem znal jen jednoho. Byl to jeden z těch, kteří z idealismu Chartu podepsali, ale v její hierarchii se nepropracovali vzhůru. Pracoval tehdy pro Geofyziku n.p. Brno a zpracovával v naší laboratoři nějaké vzorky. Na veřejnosti se choval nenápadně a odmítal nám poskytnout jakékoli dokumenty Charty 77.

Vnímání undergroundu a disentu se nepochybně měnilo s věkem a sociálním postavením jedince. Mně bylo na počátku normalizace třicet let. Spolu s bývalými spolužáky a kolegy ze zaměstnání jsme dospěli k určitému životnímu stylu. Žili jsme velmi družně, jezdili spolu na vodu, na hory i na chalupy.

Byli jsme nestraníci, což vedlo k tomu, že mezi námi nebyl boj o funkce nebo akademické pozice a tituly. Jakkoli jsme debatovali o všem možném, nepamatuji si, že by slova disent a nebo underground kdy padla.

Díky emigraci jsem se s bývalými kamarády setkával na počátku devadesátých let jen sporadicky, ale i tak jsem si okamžitě uvědomil kvalitativní změnu v jejich chování. Mnohým najednou šlo právě o ty akademické funkce a (režimem oddálené) tituly. Z kritiků dřívějšího režimu se najednou stali podporovatelé toho nového, a tak dřívější ostrost upadla do vzpomínání na neutrální věci.

Jako nestraníci jsme nepociťovali útisk nebo teror. Blbost, tu ano, ale ta je v každém režimu v míře dosti podobné. Vládnoucí moc se příliš nestarala o to, co se dělo pod hlavičkou klubové činnosti.

Na Přírodovědecké fakultě jsme byli součástí jakéhosi filmového klubu, který pronajímal, tuším, že jednou za měsíc, kino Ponrepo, a promítal tam filmy vypůjčené z filmového archivu. V podstatě to byla soukromá akce, kterou na fakultě zajišťoval její pozdější posametový děkan Petr Čepek.

Šedesátá léta jsou spojena se vznikem neobyčejné organizace, která ze skromných začátků přežila až do dnešní doby. V roce 1962 totiž vznikl zárodek Turistického akademického klubu (TAK) . Úvod do jeho historie začíná tímto odstavcem:

Z hlediska manipulátorů historie je tato pasáž jistě kontroverzní -- protože: jak mohla v tyranii zločineckého režimu, jemuž ještě pevně vládl Antonín Novotný, vůbec existovat nějaká radost. No uznej, přítelkyně moje.

TAK byl původně studentskou organizací na ČVUT. Nicméně, jeho akcí se mohli účastnit i lidé z okruhu známých řádných členů. Protože jsem se několika akcí TAKu na začátku sedmdesátých let zúčastnil, mohu potvrdit, že i tehdy šlo vytvářet radost. Na velké akce zvané Stezka se jezdilo zvláštním vlakem, ze kterého jednotlivé skupiny, zvané trasy, postupně vystupovaly, aby pochodovaly utěšenou krajinou mezi tehdy hojnými hostinci. Všichni se pak sešli v daném cílovém místě, kde se hrálo, zpívalo a provozovaly různé sportovní soutěže.

TAK se neobešel bez jisté spolupráce s fakultním výborem Československého svazu mládeže a vedením fakulty. Nakone se stal jednooborovou organizací v rámci Československého svazu tělesné výchovy. Současně lze říct, že nevznikl přesto, že vládli komunisti, ale spíš proto, že k tomu byly vhodné ekonomické i jiné podmínky. Něco podobného si totiž nedokážu v Kanadě představit.

V Praze vznikla ještě jedna pozoruhodná organizace. V roce 1972 stál RNDr Vladimír Machálek z Katedry anorganické chemie Přírodovědecké fakulty u zrodu Klokánka . Šlo o dětský sportovní oddíl při TJ Bohemians Praha. Jádrem činnosti byl úvod do několika sportů (míčové hry, plavání, atletika) kombinovaný s výukou základů angličtiny. Oddíl se během krátké doby stal tak populární, že nemohl zdaleka přijmout všechny zájemce. Programu se nakonec účastnilo asi 1000 dětí. Ukázka z filmového týdeníku 48/1973 je ZDE Klokánek bohužel skončil díky privatizaci, protože Sokol Královské Vinohrady restituoval tělocvičnu a bazén v Riegrových sadech, takže nebylo kde činnost provozovat.

Vybavuji si i akce poněkud soukromějšího rázu. Můj tchán, Jaroslav Votýpka, bývalý zaměstnanec Chirany Modřany, pomáhal organizovat pobyty u moře v Bulharsku. Každý rok v rámci odborové organizace postavili stanový tábor a několik dobrovolníků tam během prázdnin dělalo správce. Se stranou a vládou to mělo společného jen to, že na takovou akci podnik přispíval a zaměstnanci se mohli rekreovat bez obav, že po příjezdu půjdou na úřad práce.

Tcháni byli rovněž součástí skupiny, která si říkala Paprskáři. Byla to parta, která se dala dohromady během zimní rekreace na chatě Paprsek. Protože si sedli, jezdili spolu dál na hory a mimo sezónu se občas scházeli v bytě mých tchánů na nějakou tu lahvinku, kus řeči a písniček.

S manželkou a dětmi jsme bydleli spolu s její tetou. To byla hodná ženská, která ztratila během jednoho roku manžela i syna a nechala se nalákat sliby Svědků Jehovových, že se s bližními po své smrti setká. Schůzky těch příšerných manipulátorů v našem bytě byly nejblíže nepovolené činnosti se kterou jsem se setkal.

Tyto události se mi vybavily, když jsem přemýšlel o disentu a jeho přínosu pro tehdejší společnost. Disent byl v té době neviditelný. Byl to způsob života určité skupiny lidí, kteří v určitém období prohráli v politice a ztratili tím pozice, po kterých nepochybně toužili.

Disidenti se po Helsinkách zaštítili postupně vyprázdněným heslem o lidských právech. Pak přidali hesla o demokracii a občanské společnosti (doporučuji přečíst si tento blog a diskusi pod ním

Disent se postupně stal způsobem obživy pro některé vyvolené. Jeho nejviditelnějšími postavami se díky české propagandě stali pozdější karikatury vlastních myšlenek Havel a Dalajláma.

Disent znamená nesouhlas, v prvním přiblížení se státem, nebo přesněji s mocí. Je však nutné poznamenat, že není disent jako disent. Východní disidenti byli vítáni Západem, pokud je bylo možné využít v ideologickém boji proti komunistickým režimům.

Lidé nesouhlasící se současným kapitalismem a jeho praktikami nedostávají čestné doktoráty ani nelétají na různá fóra, aby si natřásali peříčka. Jsou marginalizováni a zatlačováni mimo zorné pole mocných.

Je vcelku dobře známé, že v USA bývají disidenti při různých setkáních politických představitelů odkázáni se svými transparenty a megafony na vyhrazené místo v bezpečné vzdálenosti od místa konání schůzek.

Jejich právo vyjádřit vlastní mínění tím je formálně zachováno. Papalášstvo se pak může producírovat po červených kobercích před hotely a konferenčními sály bez obav zhořknutí úsměvů, připravených pro fotografy. O disidentech, jimž se říká demonstranti, se veřejnost většinou příliš nedozví, protože na odlehlých parkovištích nebývají televisní kamery.

Přítelkyně moje, protože mám jako pensista dost času, díval jsem se onehdá na přímý přenos projevu jakési barmské disidentky na Foru 2000 pořádaném v letošním roce.

Chvíli jsem měl pocit, že ta dobrá žena jen tak žvaní. Základní starostí lidí by prý měla být dobrá správa (to "s" je v pořádku), aby to alespoň zmírnilo problém se špatnou vládou. Přesněji řečeno, omílala klišé občanské společnosti.

Pak mě ale napadlo, že jí vlastně rozumím. Tedy, že chápu, že ona sama je součástí podvodu, který má lidi odvést od pozornosti, kterou by měli věnovat právě vládě a v širším slova smyslu tomu, jak jejich stát funguje.

O den či dva později jsem v BL četl reakci Barbory Hodkové-Knobloch na článek jistého pana Taubra. Ocituji začátek jejího článku (vsuvky v proloženém textu jsou její):

Je dobré, připomínat, že se nám často namlouvá, že se nemáme starat o stát a již vůbec ne o to, do kterých kapes mizí miliardy. Máme skočit na hesla a symboly.

Kdysi jsem četl o tom, že Havel chtěl na Dubčekovi, aby při shromáždění na Václavském náměstí v roce 1989 promluvil jen krátce.

Jak sympaticky působil v počátku Václav Havel, když tvrdil, že bude dál chodit se spoludisidenty do hospody na pivo, na Hrad bude jezdit svým vlastním autem a na hradních chodbách budou svištět koloběžky. To všechno postupně zmizelo, ale za těmito symboly se rychle odehrálo skartování některých spisů Stb, knížepán i president restituovali obrovské majetky a bimho, president začal jezdit s majáčkem na autě a na červenou. No, proč si té nadřazenosti taky trochu nedopřát...

Přítelkyně moje, v samoobsluze v mém ontarijském bydlišti, je rovněž symbol vyzývající k tomu, "aby se nám lidi organizovali". Je to drátěný koš s cedulkou, aby občané přispěli tím či oním pro místní food bank. Člověk, který tam vhodí konzervu rajčatové omáčky nebo balíček špaget, pak v opojení nad svým bohulibým činem zapomíná, že za tuto ostudnou připomínku chudoby v nejbohatších z kanadských provincií je odpovědná vláda, která rozhazuje kde se dá.

Ten koš se vlastně stává pastí na myšlení. Uspokojeni vlastní dobrotou, nejsme schopni vnímat titulek v opodál vystavených novinách: Daňový úřad vystavil jakémusi uvězněnému quebeckému mafiánovi vrátil "přeplatek" 400 000 dolarů, přestože týž člověk má nedoplatek na daních 1.5 miliónu.

Na zmíněné fórum přijela Jeho svatost Dalajláma. Známé holé rameno pod hnědým přehozem, jakýsi symbol skromnosti, překrývá to, že tento obchodní cestující s vyprázdněnými výroky vystupuje ze soukromého letadla, směřuje do pokud možno nejdražšího hotelu a z něj do sálu, kde bude dál prodávat svoje zboží. Další kšeftaři z branže mu tam budou tleskat.

Kolik lidí se ale nenechá symboly ošálit a zajímá se o to, jaký režim v Tibetu náš obchodník opustil a chtěl by znovu zavést?

Dalajláma kdesi řekl :

"Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí."

Prodejcův bonmot lze chápat třeba jako útěchu těm, kdo nemají na auto, protože se v něm nemohou vlastní vinou zabít. Nebo, že bezdomovec může být šťastný, protože mu nehrozí, že ho někdo vyhodí z bytu. S mírnou ironií lze ovšem tento výrok chápat i tak, že Tibet má štěstí, že Dalajláma neuspěl s navrácením starých pořádků ve své zemi. Stačí letmý pohled na historii Tibetu. Například ZDE

Od počátku bylo zřejmé, že začlenění Tibetu do komunistické Číny proti sobě postaví dva protikladné společenské systémy proti sobě. Čínští komunisté ale nepovažovali společenskou reformu za prioritní. Právě naopak, v letech 1951-59 stále fungovala tradiční tibetská společnost s vládci a jejich velkostatky. Dalajlámova vláda mohla dál používat důležité symboly z doby její faktické nezávislosti.

Komunisté ale rychle zrušili tradiční formy otroctví a nevolnictví. Rovněž tvrdili, že snížili daně, nezaměstnanost a žebráctví. Zřídili civilní školy, čímž rozbili monopol klášterů na výchovu. Ve Lhase zavedli vodovod a elektrickou síť.

V roce 1956 začaly nepokoje související s provedenou pozemkovou reformou. Povstání bylo extensivně podporováno CIA. Ta zahrnovala i vojenský výcvik, podpůrné základny v Nepálu a nekolik vzdušných výsadků.

Daniel Veselý před časem publikoval v BL výborně zdokumentovaný článek Dalajlámovo pokrytecké poselství . Je v něm mimo jiné citován americký politilog, historik a kritik Michael Parenti:

(Michael Parenti) ve své analýze Friendly Feudalism: "The Tibeth Myth" líčí Tibet před čínskou invazí na základě původních dokumentů a výpovědí svědků včetně prominentních osob. Jakkoliv neospravedlněná a krutá byla čínská invaze v roce 1949, Parenti vykresluje poměry v Tibetu před rokem 1949 v naprosto jiných barvách, než ostatní experti na toto téma. Existovala zde tvrdá forma otroctví, ekonomická exploatace, regulérní armáda, jež chránila vlastníky půdy a pronásledovala uprchlé nevolníky; mladí tibetští chlapci byli od svých rolnických rodin násilím separováni a odváženi do chrámů, kde museli sloužit lámům a kde byli nezřídka sexuálně zneužíváni. Mučení a mrzačení včetně bičování, vydloubávání očí, uřezávání jazyků, nosů, rtů, končetin se uplatňovalo na zlodějích a uprchlých nevolnících. Tibet před rokem 1951 byl středověkou feudální tyranií, kde žili otrokáři a z jejich vůle otroci, tyranií, která neměla vůbec nic do činění s jakoukoliv představou nebe na zemi či rajskou zahradou, kde ve skutečnosti panovaly "hlad, zima a dřina", píše Parenti.

Odtajněné dokumenty americké vlády ukazují, že sám Dalajláma byl na výplatní listině CIA. Jinými slovy, se tím stal účastníkem geopolitických hrátek zaměřených proti komunistickým režimům v SSSR a Číně.

Přítelkyně moje, slovo (český) disent pro mě má příchuť falše. V první řadě proto, že jeho údajný boj za svobodu a lidská práva je velmi selektivní. Jeho přední představitel, Havel, se nikdy nepostavil, pokud je mi známo, třeba proti Quantanamu, mučení vězňů, bombardování a americkým válkám, kdekoli se vyskytly. Buď neviděl a nebo nechtěl vidět, což je ještě horší.

K tomu všemu přistupuje to, že disent, opět v zastoupení Havla po sobě nezanechal žádné positivní výsledky ve vývoji republiky. Jak praví Hrušínský ve Střediskové vesničce: Když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak to musí udělat. Havlovi přinesl samet takovou autoritu, jako nikomu jinému.

Výsledkem Havlovy nečinnosti je to, že v kombinaci s Klausovou privatizací a presidentování obou je pravděpodobné, že současné volby vyhraje ten, kdo nejlépe naslibuje obnovení morálně i ekonomicky devastovaného státu.

Můj pohled na Havla není ojedinělý. Například bývalý diplomat Polreich popisuje příhodu, kdy se Havel málem v opilosti utopil

Zmíněná morální devastace se, daleko víc než rozkrádání, týká netolerance k názoru jiných.

Můj přítel, Milan Kohout, mi před časem vyprávěl, že když přišel po návratu z USA do hospody v Plzni, šel ke stolu, kde seděli jeho předsametoví známí. Místo toho, aby mu nabídli židli, jeden z nich vstal, odvedl Milana kus dál a řekl mu, že nechtěj, aby s nimi seděl.

No, asi by od něj chytili nějakou názorovou infekci. Milan byl před rokem 1989 zaměstnatelný jen jako kotelník, protože jeho názory popuzovaly vrchnost. Teď je nezaměstnatelný, možná ani ve své totalitní profesi, protože jeho názory opět vrchnost dráždí. Jenže tu novou.

Milana, který během svého exilu v USA přednášel o českém undergroundu, česká společnost nepotřebuje. Potenciální zaměstnavatelé ucuknou. Nechtějí ho na svém pískovišti, protože jim rozkopává bábovičky uplácané z jejich víry v úžasnost k režimům a institucím, které vlastně ani neznají.

Z jeho vyprávění jsem pochopil, že český underground měl vlastní filosofii, jejímž základem bylo tvořit bez omezení podle svých schopností, ignorovat moc a nekšeftovat s uměním. Tedy nevyměnit svobodu a nezávislost za ten který groš. Mnozí jeho bývalí souputníci se, na rozdíl od něj, od této filosofie na hony vzdálili.

To, že jsem se s kulturou undergroundu minul, mě mrzí. O disentu to bohužel říct nemohu.

K disentu bych ještě dodal, že není v pořádku, když se opírá o tajné služby jiných států. V Česku to je ovšem považováno za důkaz boje proti bývalému režimu. Z čistě filosofického hlediska je pak ale těžké vyčítat těm, kdo svoji pravdu a její podpůrce viděli jinde. Ti, kteří patolízalsky obdivují USA, by si mohli přečíst tento názor Tedy, kdyby je to vůbec zajímalo.

Víc Ti toho, přítelkyně moje, o disentu a undergroundu napsat neumím.

Vytisknout