23. 9. 2013
Několik výňatků ze zásadního rozhovoru, který papež František poskytl časopisu La civiltà cattolica, a dalším četným katolickým periodikům po celém světě:
Kompletní překlad rozhovoru do češiny je na stránkách Radio Vaticana ZDE
Kdo je Jorge Mario Bergoglio? Jsem hříšník. To je nejpřesnější definice. Není to literární figura. Jsem hříšník. Je fakt, že umím uvažovat a umím se přizpůsobovat okolnostem, ale jsem také trochu naivní. Nejpřesnější definice: Jsem hříšník, na kterého pohlédl Bůh.
Proč jste se stal jezuitou? Chtěl jsem něco víc. Nevěděl jsem ale co. Zaujal mě misionářský duch jezuitů, jejich duch komunity a disciplína. Komunita je pro mě opravdu důležitá. Potřebuju komunitu. Nejdůležitějším aspektem jezuitské spirituality, inspirované Ignácem z Loyoly, je pronikavá soudnost. Získat takovou schopnost trvá značnou dobu. Pronikavé úsudky vždycky činíme v přítomnosti Pána Boha, díváme se na indicie, posloucháme věci, které se dějí, posloucháme, co cítí lidé, především chudí. Úsudky se nesmějí dělat zbrkle.
Jezuitský řád je instituce v napětí. Jezuit je osoba, která není soustředěna na sebe.
Vidím svatost v trpělivosti božích lidí: v ženě, která vychovává děti, v muži, který pracuje, aby domů přinášel chléb, v nemocných, starých kněžích, kteří mají tolik ran, ale usmívají se, protože slouží Bohu. To je pro mě svatost všedního dne.
Církev, o které bychom měli uvažovat, je domov pro všechny, není to malá kaple jen pro skupinku vyvolených.
Dnešní církev nejvíce potřebuje hojit rány a zahřívat srdce věrných. Potřebuje blízkost. Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Kněží musejí být především osobami plnými milosrdenství. Církev musí být matkou a pastýřkou. Kněží musejí být milosrdní, brát na sebe odpovědnost za lidi a doprovázet je jako dobrý Samaritán, který myje, čistí a pozvedá svého souseda. To je čisté evangelium.
Musíme se snažit být církví, která nachází nové cesty, je schopna ze sebe vykročit a oslovit i ty, kteří nechodí na mši, ty, kteří z církve odešli anebo ztratili zájem.
Když jsem pracoval v církevní správě v Argentině, musím přiznat, že jsem se vždycky správně nechoval - neprováděl jsem potřebné konzultace. A to nebylo dobré. Můj styl správy jako jezuity měl na začátku mnoho chyb. Pro jezuitský řád to tehdy byla těžká doba - celá generace jezuitů zmizela. Proto jsem se stal provinciálem, když jsem byl ještě velmi mladý. Bylo mi teprve 36 let. To bylo šílené. Musel jsem řešit obtížné situace a dělal jsem rozhodnutí rychle a jen sám. Ano, ale musím dodat jednu věc: Když někomu něco svěřím, naprosto té osobě důvěřuju. Musí udělat opravdu velkou chybu, než ho budu kritizovat. Ale navzdory tomu, nakonec lidi už měli dost autoritářství.
Můj autoritářský a zbrklý způsob rozhodování mi způsobil vážné problémy a byl jsem obviňován z toho, že jsem ultrakonzervativec. Když jsem byl v Cordově, prožil jsem dobu velké vnitřní krize. Samozřejmě, nikdy jsem nebyl jako Blahoslavená Imelda (nechoval jsem se laskavě), ale pravičákem jsem nikdy nebyl. Problémy způsobovalo mé autoritativní rozhodování.
Říkám tyto věci z osobní životní zkušenosti, protože chci ujasnit, jaká jsou nebezpečí. Během času jsem se mnoho naučil. Takže jako arcibiskup z Buenos Aires jsem se každých čtrnáct dní setkával se šesti pomocnými biskupy a několikrát do roka s radou kněží. Dávali mi otázky a pak jsme vedli otevřenou diskusi. To mi velmi pomáhalo při rozhodování. Radit se s druhými je nesmírně důležité.
V Buenos Aires jsem dostával dopisy od homosexuálů, kteří jsou "sociálně zraněni", protože mají pocit, že je církev vždycky odsuzovala. Ale církev tohle nechce dělat. Během návratu letadlem z Rio de Janeiro jsem řekl, že pokud má homosexuál dobrou vůli a hledá Boha, nemám právo ho soudit. Tím říkám to, co říká katechismus. Náboženství má právo vyjadřovat svůj názor ve službě lidem, ale Bůh nás tím, že nás stvořil, osvobodil: není možné duchovně zasahovat do života lidí.
Jednou se mě kdosi provokativně zeptal, zda schvaluju homosexualitu. Odpověděl jsem další otázkou: "Řekněte mi: když Bůh pohlédne na homosexuála, schválí existenci toho člověka láskou, anebo ho odmítne a odsoudí ho?" Musíme vždycky uvažovat o jednotlivých lidech. Vstupujeme tady do tajemství lidské bytosti. V životě Bůh lidi doprovází a my je musíme také doprovázet, začít od jejich situace. Je nutné je doprovázet s milosrdenstvím. Když se to stane, Duch svatý inspiruje kněze, aby říkal ty správné věci.
Zpovědnice není mučírna, ale místo, kde nás Boží milosrdenství motivuje k tomu, abychom se chovali lépe.
Pastorální práce církve nemůže být posedlá vynucováním celé řady neintegrovaných doktrín. Musíme najít novou rovnováhu, jinak spadne i morální budova církve jako domek z karet.
Církev nemůže být bez ženy a její role. Musíme dále zkoumat roli žen v církvi. Musíme vypracovat hlubokou teologii ženy. Ženského génia je zapotřebí, kdykoliv děláme důležitá rozhodnutí.
Zdroj v angličtině ZDE
Vytisknout22.12. 2013 / Jorge Mario Bergoglio - papež František
pokračování 1. a 2. části exhortace římského biskupa "Evangelium radosti"přeložila česká sekce Radia Vaticana 176. Evangelizovat znamená zpřítomňovat ve světě Boží království. Avšak „žádná dílčí a neúplná definice nemůže v sobě zahrnout ta...