Nejdůležitější aktivisté jsou podle mě ti "obyčejní slušní Romové" (když použiju tu nesnesitelnou floskuli), kteří se nenechávají otrávit atmosférou ve společnosti a navzdory veškerému tomu otevřenému i latentnímu rasismu se snaží ze svých dětí vychovat vyrovnané, sebevědomé a vzdělané osobnosti. A nemyslím ani, že by romští zastupitelé a politici potřebovali nějakou podporu -- úplně by stačilo přestat se na ně dívat jako na nějakou raritu nebo anomálii. Chtěla bych doufat, že až podobnou anketu budete dělat za deset dvacet let, bude samotná otázka znít stejně divně, jako kdybyste se ptali, jak podpořit brýlaté politiky.

Určitě bych zmínil Jozefa Mikera, Čeňka Růžičku, Drahomíra Horvátha, Ivanku Mariposu Čonkovou a také Kumara Vishwanathana. Je jich více, nerad bych někoho opomněl, ale tohle jsou lidé, které jsem si vybavil jako první. Jako Strana zelených jednáme o tom, že bychom některé z nich pozvali na naše kandidátky do nadcházejících sněmovních voleb.

Obdivuju a vysoce si cením německého novináře, publicisty, překladatele, protestanta Markuse Papeho, který žije v Česku. Mluví výborně naší řečí a celá léta pomáhá Romům. Nebojí se.

Ze seniorské generace romských aktivistů a politiků si vážím zejména skupiny obrozenců kolem Muzea romské kultury -- Karla Holomka, Gejzy Horvátha nebo Ignáce Zimy. Z mladší generace si můj respekt zasluhují například bruntálský podnikatel Josef Baláž nebo středočeský romský koordinátor Cyril Koky a samozřejmě Vojta Lavička. Silná je dle mého soudu generace dvacátníků a třicátníků. Sleduju zde například Lucii Horváthovou, Alicu Herákovou, bratry Bangovy -- Patrika a Radka, Davida Tišera, Richarda Samka. A samozřejmě existuje spousta Romů, kteří se neangažují v politice, ale jde o respektované osobnosti a vzory ve svých oborech a ve svých rodinách. Těch sportovců, podnikatelů, muzikantů nebo řemeslníků by bylo možné vyjmenovat spoustu.

Jen v rychlosti: Romské aktivisty a zastupitele žádné jménem neznám, politiky se zájmem o romskou otázku, kteří by to nějak silně prezentovali, také ne. Podle mě by zájem vzbudil někdo, kdo by přišel s realistickým řešením celé té věci, v tuhle chvíli by ho to katapultovalo na výsluní. Špatné je, pokud se někdo vyhraňuje jen proti Romům a svaluje na ně všechno. Ale stejně špatní jsou aktivisté, kteří se bezohledně bijí "za práva Romů" a přitom Romům nepřičítají žádnou odpovědnost za to, co se děje. Pokud někdo přijde s kompromisem, myslím, že si toho lidé všimnou.

Úplně přesně nevím, kdo je Rom a kdo Rom není, ba dokonce ani netuším, jak se to dá nebo nedá zjistit, nicméně je mi to fuk. Vážím si obecně lidí, kteří se věnují svému okolí, dokonce mi ani nevadí, když se někdo přizná k latentnímu rasismu, protože je myslím na správné cestě s tím něco udělat, těmto myslím by bylo třeba pomoct. A pak bych podal pomocnou ruku všem těm neonacistům, protože jejich postavení a situace musí být velmi nezáviděníhodná, když tolik křičí o pomoc. Už jenom ten jejich oděv, hesla a nápady, s těmi se musí pracovat, protože toto utrpení mladých bojovníků za národ je pravděpodobně nesnesitelně bolestivé. Jinak znám pár lidí, kteří něco někam píšou a líbí se mi to. Cením si Romana Krištofa, že je nesentimentální, Saši Uhlové za jazyk textů a nápaditost. Líbilo se mi, když byla ministryní paní Džamila, už proto, že nepocházela z české kotliny ani moravského úvalu, měla zvláštní eleganci, která obecně té problematice chybí. A rád odjakživa mám Karla Holomka, myslím, že je to poctivý muž. Je někdo z nich Rom? Nevím a zjišťovat to nebudu.

Přestože ve Straně pro otevřenou společnost, která navazovala na Občanské hnutí, jsme menšinovou problematiku považovali za důležitou, já sám nemám žádnou, ani pozitivní ani negativní, zkušenost s Romy. U nás v Hradci Králové se uplatňuje princip občanský přece jenom lépe než princip majorita-menšina. Vliv v politice si romští představitelé zvýší asi jenom "drobnou prací politickou" uvnitř politických stran a hlavně v komunální politice (začít se dá i účastí v komisích a výborech, tam lze také i trochu lobbovat). Společnost by mohla pomoci -- kdyby opravdu chtěla -- třeba větší medializací pozitivních příkladů z této oblasti.

Mezi Piráty není ve zvyku rozlišovat podle barvy pleti. Ani to při komunikaci přes Internet nedává smysl. Když už to ale takhle chcete slyšet, tak jsme jako strana dali dohromady několik příkladů lidí, jejichž aktivity na místní úrovni si vážíme: aktivista Jozef Miker z Krupky, Ivan Koky -- předseda neziskovky v Plzni, Bára Bočková a Štefan Horváth ze sdružení Květina Duchcov, performerka a politická aktivistka Ivanka Mariposa Čonková, romský kněz Vojtěch Vágai. Romům však pomáhají i další, jako jsou určitě Míra Brož z Ústí nad Labem nebo původem Ind Kumar Vishwanathan.

Myslím, že je dobré si připomenout příznivý fakt, že všichni tito lidé jsou součástí společnosti v naší zemi a naslouchat jim. Z pohledu legislativy bych však kvóty ani jiné podobné opatření nezaváděl, nicméně bych stále kladl důraz na dlouhodobá řešení, tj. všeobecně dostupné vzdělání a možnost např. zvláštních stipendií pro osoby z komunit ohrožených sociálním vyloučením.

Nesmírně si vážím celoživotní činnosti Karla Holomka, který má vždy jasno a pevně si za svými slovy stojí. Podle mne jde o největší současnou, veřejně činnou romskou osobnost. Obdivuji také Jožku Mikera z Krupky, který vedle běžného aktivismu, který se týká neonacistických a dalších demonstrací, hledá lidem práci a stará se o mladé kluky, aby nežili na ulici.

Velmi si vážím si Ivanky Mariposy Čonkové, která pomáhá lidem na hranici sebeobětování. Ve chvíli, kdy extremisté pochodují ulicemi, ona dodává lidem sílu -- společně s dalšími pořádá akci s kulturním pořadem, diskusí, programem pro děti atd.

Aktivně si v poslední době počínají i Margita Rácová a Alica Heráková z Brna. Totéž se týká i Jana "Johnyho" Čonky a některých dalších pražských aktivistů. Nadějným aktivistou je Imrich Horvát z Ostravy, který se účastní organizování protirasistických akcí. Až získá více zkušeností, mohl by se stát jedním z uznávaných romských lídrů. V politice zatím nevidím důstojné nástupce skvělé generace romských lídrů, která za Romy hovořila v 90. letech. Tyto lidi je především třeba podporovat přímo -- tedy pomáhat jim v tom, co dělají pro druhé. Taková pomoc má největší cenu, slovní podpora je sice také dobrá pro duši, oni ale potřebují síly pro konkrétní konání na mnoha místech České republiky.

Pomoci se dá i nepřímo: Zasíláním finanční podpory, zveřejňováním pozvánek na akce či přímou účastí na nich. Důležité je i zastání se těchto (a dalších) lidí na veřejnosti proti útokům, které proti nim vedou nejen extremisté. A samozřejmě: velmi potřebné je konzistentní vystupování proti rasismu jako takovému, které dává aktivistům vědomí, že v tom "nejsou sami".

V angličtině se říká "Action speak louder than words" (skutky jsou víc než slova). Na to jsem myslel, když jsem dostal přání od Romano hangos napsat o tom, koho z romských aktivistů si nejvíce vážím a jak bych je podpořil v politice.

Myslím, že není důležité, koho si zrovna vážím já. Pracoval jsem v různých místních (romských) projektech -- a viděl jsem tam spoustu aktivních Romů. Pracovali nejen aktivně pro sebe, pro svou rodinu, ale pro komunitu, kde žili. Například Viktor z romské osady u Žehry, na Slovensku. Velmi aktivně s námi spolupracoval na zlepšení života lidí z té osady. Do politiky se, předpokládám, nedostane -- protože skoro neuměl psát. Ale pro svou komunitu byl k nezaplacení.

Naopak -- potkal jsem se i s romskými "aktivisty" (pozor, uvozovky), kteří měli jediný cíl: dostat se do politiky. Nejde jim o lidi, o komunitu, ale o vlastní zájmy. A neváhají jít proti zájmům Romů, proti zájmům komunity, pokud z toho mají vlastní úspěch. Nebudu uvádět jména -- ale každý ví, o jakých typech "politiků" (pozor, zase ty uvozovky!) mluvím. Takže vážím si každého, kdo ukazuje, že to s aktivismem myslí vážně. Ne něco dělá. Podporuje komunitu. Dokáže posunout vlastní zájmy na druhé, třetí, čtvrté místo. Takové lidi bych i podpořil, kdyby chtěli nastoupit do politiky. Sice s váháním -- protože dnešní stranické a politické prostředí může pokazit i toho nejlepšího člověka. Bohužel.

A jak konkrétně bych mohl já někomu pomáhat v politické kariéře? Využil bych toho, co umím -- školil bych. V efektivní komunikaci. V sebeprezentaci, ve schopnosti mluvit před lidmi. V umění působit přesvědčivě a profesionálně -- nejen mezi Romy, kteří už dotyčného znají z toho, co udělal pro ně a s nimi, ale i (spíš hlavně) mezi lidmi, kteří ho neznají. Aby takového aktivistu (nebo aktivistku -- samozřejmě!) volili nejen Romové, ale i "gadžové".

Vážím si Alice Herákové nebo Františka Kostlána, ale jistě by se našli další. Obdivuji jejich osobní nasazení a vytrvalost, prostřednictvím které se zasazují o nabourávání etnických stereotypů a mediálních klišé. Podílí se tak na odsamozřejmování rádoby samozřejmého a otevírají prostor pro vybudování nového typu multikulturní solidarity, které je v ČR málo. Jako ilustraci jejich projektů lze zmínit např. organizaci Ghetto festu nebo psaní článků. Co se týče zvýšení vlivu podobných osobností v politice (a ve veřejném prostoru vůbec), univerzální model nebo recept zřejmě neexistuje. Základem by asi měla být medializace jejich činnosti, ideálně nejen ve specializovaných médiích a v rámci neziskového sektoru, ale i v mainstreamovém tisku. Je to jeden z nejdůležitějších nástrojů, kterým je možné pozvolna rozpouštět strnulá klasifikační schémata, měnit sociální očekávání a otočit směr současného, netolerancí prodchnutého diskurzu.

Abych byla upřímná, tak nejhorší bylo, že jsem musela dost přemýšlet, než jsem si nějaké vybavila. To není ale vina oněch aktivistů, ale v prvé řadě hlavních médií. Ta o aktivismu nepíší a když, tak pouze v negativním duchu. V tomto smyslu jsem byla ráda za blogové příspěvky, které psala Alica Heráková. Myslím, že právě novináři v hlavních médiích by měli romský aktivismus podpořit. Proto si velmi vážím práce Kamily Zlatuškové. Celkově by podpora většinové společnosti měla být důslednější a systematičtější, aby romská populace věděla, že za sebou má nemalou část inteligence odborné veřejnosti. Tyto skupiny by spolu měly více viditelně spolupracovat. V roce 2011 jsme se s Wailem Khazalem a Václavem Peclem skrze iniciativu "V Brně neonacisty nechceme" právě o to snažili. A to, že úsilí nakonec vedlo k blokádě prvomájového pochodu extremistů, jsme považovali nejen za úspěch, ale i za dobrý příklad takové systematické spolupráce.

Vzhledem k tomu, že politika a vzděláni spolu souvisejí, je nejvyšší čas, abychom se o romské historii, tradici a o současném neutěšeném stavu učili už od prvouky. O základních znalostech o romštině nemluvě. Měla by se najít strana, která toto prosadí.

Přiznám se, že mnoho romských aktivistů neznám a romského zástupce přímo mezi politiky snad ani jednoho. Myslím, že jejich absence ve všeobecném povědomí není způsobena pouze občanskou nečinností romské komunity, ale také mediální selekcí, ke které u nás dochází. Nejčtenější tištěná a nejsledovanější televizní média, která se poslední roky povážlivě bulvarizují a vulgarizují, nepovažují zprávy o romských aktivistech a celkově pozitivní zprávy z romské komunity za čtenářsky atraktivní.

Naopak podléhají představě, že čím víc rozmáznou zprávy o nezákonném a společensky nepřijatelném chování, ke kterému v romské komunitě skutečně ne zřídka dochází, tím víc se zavděčí majoritní obci, kde převažuje ať už apriorní, nebo z generalizované zkušenosti vycházející negativní postoj k romské minoritě. Dělají tak v důsledku nepřímou kampaň různým organizacím a platformám, jejichž jediným politickým programem jsou zdegenerovaný nacionalismus a mezirasová nenávist.

Vždy mi znovu vyrazí dech, když se některý z dnešních rádoby patriotů zaštítí jedním z našich obrozenců, nebo prvním československým prezidentem TGM, aby zneužil jejich konstruktivní a svobodomyslný nacionalismus s cílem naplnit nezadatelné právo na sebeurčení pro své nesnášenlivé výkřiky volající po destrukci a upření práv určité skupiny obyvatel. Abych vyloženě neutekl z otázky, přestože některé jeho závěry považuji za přemrštěné, vážím si práce a odhodlání Sri Kumara Vishwanathana.

Romské aktivisty a aktivity usilující o konstruktivní řešení problémů soužití s romskou komunitou jako řadoví občané nejsnáze podpoříme tak, že budeme sledovat i alternativní média, kde už je paleta zpráv a komentářů o romské komunitě výrazně pestřejší. Nemám zde nutně na mysli nějaké zapadlé internetové blogy. V mých očích píše o romské problematice věcně například týdeník Respekt, který přitom kope první ligu české žurnalistiky.

K navýšení počtu romských zástupců v politice a posílení jejich vlivu pak vede cesta skrze nastartování občanského života v romské komunitě. Tím mám na mysli na jedné straně přijetí a respektování základních pravidel společenského soužití a na druhé straně vědomí svých práv a možnosti jejich prosazení. Toto nastartování má dva nezbytné předpoklady -- občanskou vzdělanost Romů, která je k takovému životu povede, a ochotu většinové společnosti Romy, kteří začínají žít občanským životem, přijmout. Naplnění prvního předpokladu je úkolem především pro nás, kteří pracujeme ve školách, naplnění druhého pak úkolem pro nás všechny.

Už jsem začala odpovídat, když jsem znejistěla, kdo z těch statečných, aktivních a většinou i dost vtipných lidí, na které jsem si vzpomněla, je a kdo není Rom... Talentovaná a přemýšlivá Petra Gelbartová s neotřelými názory na výchovu romských dětí a se zkušenostmi ze zahraničí? Správně hubatá a vždy elegantní Gábina Hrabaňová, schopná zařídit kdykoli, kdekoli a cokoli? A samozřejmě David Tišer, který během několika málo let se změnil z trochu vyplašeného kluka na mladého -- a mimochodem velmi pohledného -- muže, který ve mně množstvím svých kulturních i politických aktivit vyvolává pomalu až pocit méněcennosti. Cením si jeho odvahy pouštět se do témat, která jsou ožehavá stejně tak v romské jako neromské společnosti, i jeho kultivovaného a nekonfliktního stylu. Obdivuji jeho nasazení. A přeji mu -- i všem dalším Romům, kteří se snaží přijít se svou troškou do mlýna spravedlivějšího společného soužití -- spoustu trpělivosti, vytrvalost i tolik potřebný nadhled.