Jak jsem v ruinách na Pohořelci hledal soukromé vlastnictví

2. 9. 2013

Tento dojem ve mě sílí s každým nově postaveným supermarketem, s každou novou kancelářskou budovou tam, kde před tím žili lidé. Tito se ze zmíněných míst vytrácejí neznámo kam, zanechávajíce za sebou pouze prázdné skořápky, které - ponechány developerům - mění se na nablýskané konstrukce určené primárně k množení peněz.

Lidské osudy už dále nikoho nezajímají. Vybetonováno, hotovo... Právě jsem se vrátil z Pohořelce, kde policie vyklidila skupinu squaterů z polorozpadlého domu. Média opakují stále stejný vzkaz, že tito lidé ilegálně osídlili objekt a byli po zásluze vyhnáni. Občas se objeví nějaká narážka na bytovou situaci v Praze (a potažmo v celých Čechách), ale hlavně mírně, abychom náhodou někomu nešlápli na kuří oko. Budiž, že média sama rezignovala na svou funkci hlídacího psa je smutný fakt. Dnes však nechci psát o médiích, ačkoli by si kritický článek jistě zasloužila, spíše než článek pak ale pořádný políček právě za svou dobrovolnou rezignaci. Chci psát o nesmyslném obhajování prý "soukromého vlastnictví", kterého jsem byl na místě svědkem minimálně ve dvou případech.

Nejprve snad trochu o soukromém vlastnictví, aby mi nebylo spíláno do komoušů a podobné havěti. Chápu, že soukromé vlastnictví existuje, a jsem pro, aby existovalo i nadále. Zároveň však město nechápu jako shluk soukromých majetků, ale jako funkční celek, kdy soukromé domy nemohou vznikat a zanikat zcela na libovůli jejich vlastníků, ale měly by tvořit nějaký harmonický - ať již ve smyslu funkčním či estetickém - celek. A právě zde leží ona hranice, co si soukromý vlastník domu může a nemůže dovolit.

První případ naprosté idiocie mě čekal v sobotu večer, když jsme s pár kamarády přišli před dům na Pohořelci. Zvenčí jsme si s přítelkyní prohlíželi fasádu a na ní umístěné transparenty (Stejný majitel - stejný osud v narážce na dům na nároží Václavského Náměstí 47), když tu se ke mě přitočil jakýsi nagelovaný frajírek v růžovém tričku, elegancí připomínající jistého pana Chalupu z naší největší soukromé politické partaje, a povídá mi s kamennou tváří: Dáš mi pivo? Narážeje tím na laciný lahváč v mé ruce. Tedy opáčil jsem, že nedám. Na to se mladý muž začal rozčilovat, že přeci pokud já můžu sebrat cizí barák, on si může vzít mé pivo. Tento mladík bohužel netuší, jak tragicky se mýlí, když dovede srovnávat dvě tak různé věci a stavět je do stejné roviny.

Bohužel to však ilustruje obecný jev, neboť podobná tragicky nesmyslná přirovnání přede mnou vyvstávají - a zvláště v Praze, potažmo Čechách - až podezřele často. Vím, že pro samé vysvětlení musím sahat do něčeho nechutného, to jest do naprosté banality drobných majetečků piveček a podobných nezajímavostí, ale když musím, tak musím. Tedy pro ty, kteří rozdílu nevidí, uvádím, že zatímco mé pivo stále držím v ruce a používám jej, dům před mými zraky byl sice také zakoupen jistým majitelem, ale přirovnal bych jej spíše k odloženému větráku, o kterém jeho majitel v lepším případě ani neví, že jej má. Pokud by za mnou přišel stejný seladon s prosbou, zda může vypít můj tři hodiny odstátý větrák, který jsem zapomněl pod schody, pravděpodobně bych nic nenamítal, a navrch by obdržel v sámošce za rohem 3 koruny za vratnou láhev.

U domu se však jedná o něco krapet jiného. Jak jsem již psal výše, dům sám o sobě není pouze majetkem svého vlastníka, ale také součástí nějakého většího urbanistického celku. V tomto případě je tím celkem dokonce Pražská památková rezervace. Tedy chtít po majiteli, aby objekt udržoval v takovém stavu, aby objekt nebyl viditelně zchátralý, natož aby třeba ohrožoval své okolí padající omítkou či zdivem, je přinejmenším nutnost. V českých zákonech dokonce existuje paragraf, který říká, že vlastnictví zavazuje. Bohužel však tento zákon neobsahuje žádné sankce pro ty, kteří jej poruší, a tedy se vystavují nejvýše riziku směšných (na jejich poměry) pokut.

Druhý případ se stal dnes (neděle 1.9.2013), kdy opět nějaký sebevědomě vystupující mladík obhajoval ono zlaté tele "soukromého vlastnictví". Jak jsem již psal, samotné soukromé vlastnictví mi až tolik nevadí. Navíc se tento mladík nebavil se mnou, ale s jinými - byť mě podobně smýšlejícími - lidmi. Řikal něco v tom smyslu, že bydlí v baráku vedle, a vlastně mu také vadí, že vedlejší dům chátrá. Nicméně prý mu vadí zvolená forma protestu, neboť on by v životě nesáhl na cizí majetek. A kdo že to jsme, že si něco takového dovolujeme. Okolo stojící diskutéři jali se mu vysvětlovati, že se jedná o situaci krajní, a tedy prostředky jsou také krajní. Mladík stále nebyl štont to pochopit, přičemž stále opakoval svou mantru o nedotknutelném soukromém vlastnictví. Prý, kde že jsou ony mírnější prostředky? Kde že je onen dialog? Milý mladíku, pokud tento článek čteš. Zajisté sis všiml nevzhledné dřevěné konstrukce při střeše onoho sporného domu. Majitel byl již vícekráte vyzván, aby objekt zabezpečil před ohrožováním svého okolí, a to samotným městským úřadem. Kdokoli jiný by si takový apel uvědomil způsobem, že má dům využívat k funkci, pro níž byl postaven. Ovšem "oprava" historického domu způsobem, že umístím na fasádu zábrany proti padající omítce, není oprava, ale jasně vyjádření nezájmu o funkci domu. Aneb hlavně ať to na nikoho nespadne, za pár let to konečně zbourám. Tak daleko však zrak (či lépe vhled) mladého muže - nota bene místního - nesahá.

Dovolím si tu nakonec nastínit zvláštní paralelu, která mě v souvislosti s těmito projevy napadla. Možná se mýlím, a popravdě, byl bych rád, kdyby tomu tak bylo. Oba případy výše uvedené vychází z jakési predikce, že ať je vlastník kdokoli, má na svůj majetek nezpochybnitelné právo, a to za všech okolností. Vždyť vlastník si se svým majetkem může zacházet jak chce, a to, že dům vlastní pouze kvůli výhodně položenému pozemku, není věcí nás, okolochodících smrtelníků. Ovšem "on s tím jistě má čisté úmysly" a vy, kteří ho podezříváte z nekalostí, jste banda paranoidních magorů. Ihned se mi však k této predikci asociovala druhá, v posledních týdnech mocně akcentovaná: "Cikáni do práce!" Ano, čtete správně. Od stejných milovníků pořádku a řádu, od stejných mladých nadějných a čistých po všech stránkách. A najednou mě to úplně praštilo přes oči. Dobrá, říkejte si o "nás", kteří se snažíme vnímat svět i jinak, než řečí peněz, říkejte si o nás klidně levičácká lůza. Mýliti se je lidské. Ani já nechci generalizovat a doufám a věřím, že se zde jedná pouze o marginální - byť nejvíce ukřičenou - skupinu lidí a že většina je jiná. Ale co nesnesu, je ona predikce viny těm, kteří se narodí s jinou barvou kůže, a dopředu v nich videt zárodky problémů, avšak druhou rukou se zastávat podnikatelů, kde ona predikce je pouze zhodnocením jejich dosavadní podnikatelské dráhy. Kdysi mi jeden kamarád říkal, že do třiceti za svůj ksicht nikdo nemůže, avšak po třicítce už ano. Tedy pokud bych měl z tohoto hlediska hodnotit současného vlastníka, můžu skutečně s devadesátiprocentní přesností předpovědět budoucnost toho krásného domu na lukrativní adrese Pohořelec 23, kde by nejméně stovka lidí či rodin bez domova našla přístřeší. Proběhne dle zabvedeného scénáře: Objekt je zchátralý, je možno ho strhnout. Ponecháme líbivou fasádu pro turisty a sádrokartón za ním poslouží jako modulární prostor pro kanceláře. Po nás potopa. A takhle dopadne celá slavná památková rezervace. Zvykejte si, nebo bojujte. Tak co, ještě stále trváte na nedotknutelnosti "soukromého" vlastnictví?

...A propos: V domě je registrováno oficiální sídlo cca sto padesáti firem. Nesídlí tam ani jedna - ostatně, kdo by v takových ruinách sídlil.

Vytisknout