Ať žije válka!

29. 8. 2013 / Oskar Krejčí

„Humanitární bombardování“

Generální tajemník OSN koncem července odhadl počet zabitých ve válce v Sýrii na 100 tisíc. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v případě této války aktuálně eviduje téměř dva miliony běženců. Je nesporné, že taková situace vyžaduje mezinárodní zásah. Otázkou je, zda intervence má mít podobu dodávek zbraní, jak to činí Rusko při podpoře republikánské vlády či některé západní velmoci spolu s arabskými feudály v případě povstalců a jejich zahraničních spolubojovníků. Nebo formu „humanitárního bombardování“, které by vychýlilo poměr sil v neprospěch vlády.

Představa, že válka je cesta k demokratickému míru, byla už odzkoušena. Podle serveru Costs of War v období od roku 2001 do letošního února v oblasti Irák–Afghánistán–Pákistán zahynulo více než 330 tisíc lidí; jedná se o přímé oběti války odstartované Spojenými státy. Souhrnné náklady na tuto válku, tedy peníze již někomu vydané nebo slíbené, činí přibližně čtyři biliony dolarů. Na konci minulého roku registroval zmíněný Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky více než 2,5 milionů běženců z Afghánistánu a téměř 750 tisíc z Iráku. Přitom v Iráku počet mrtvých v důsledku teroru míří opět do rekordních výšin – jen v květnu zemřelo v důsledku nejrůznějších útoků více než tisíc lidí. O demokratizaci Libye prostřednictvím „humanitárního bombardování“ nemluvě. Pravdou ale je, že zkorumpované politické elity jsou pro zahraničí mnohem čitelnější a ovladatelnější než elity snažící se definovat či dokonce prosazovat národní zájmy.

„Bombing-first Diplomacy”

Přívrženci kompromisu a mírového řešení konfliktu v Sýrii, a je jich mnohem více než pouze Rusko, Čína a generální tajemník OSN Pan Ki-moon, jsou ve výhodě pouze do okamžiku, než se na Damašek začnou z oblohy řítit střely s plochou dráhou letu. Pak bude iniciativa na státech útočících. Jakmile redaktoři BBC a CNN začali mluvit o povinnosti mezinárodního společenství zasáhnout, někde se začaly zahřívat motory bombardérů. Takto se kradmo mění svoboda slova v patriotickou disciplínu neokoloniálních médií. V propagandistickém žargonu totiž „mezinárodní společenství“ není OSN. Dokonce to není ani Evropská unie či NATO. „Mezinárodní společenství“ – to jsme „my, co spolu mluvíme“ a máme vojenskou sílu. Mezinárodní právo, vyžadující k válčení souhlas Rady bezpečnosti OSN, je zbytečné, když lze tolik žádoucí cíle prosadit bombardováním.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Unie přestane existovat, ostatně jako vždy v krizových situacích. Počká si na všední dny, kdy bude třeba někoho na východě pokárat za nedodržování lidských práv. Ve dny sváteční, kdy se bombarduje, se pak NATO přidá ke svým mocenským vůdcům – jako po začátku francouzského bombardování Libye. Silný Západ přece potřebuje klubovou solidaritu, ne mezinárodní právo. Předpokladem uznání významu diplomacie je pro některé západní politiky získání převahy na bojišti. Právní nihilismus je dálnice směřující ke geopolitickému chaosu.

Proměna prostředí

Situace se ovšem pro vojenský zásah jeví jako výhodná. Syrská vláda, byť byla pod tlakem Egypta i za bývalého egyptského prezidenta Muhammeda Mursího, ztratila po jeho svržení významné spojení: pučisté z Káhiry jistě nepustí přes Suezský průplav iránské vojenské lodě nebo lodě s vojenským nákladem. Turecko, kde pod taktovkou vlády probíhají masové manifestace na podporu svrženého egyptského prezidenta Mursího, zároveň pomáhá bojovníkům proti syrské vládě a nabízí NATO své území jako nástupní prostor pro útok na svého souseda.

Daří se živit rozpory mezi šíity a sunity. Výsledkem mimo jiné je, že libanonský Hizballáh sice podporuje syrský režim, ale palestinští vůdcové začali pod patronací amerického ministra zahraničí Johna Kerryho nové kolo vyjednávání s Izraelem. Případným bombardování Sýrie zároveň Západ vyšle novému íránskému prezidentovi jasný signál, že jaderný program je mírový jen tehdy, když jej jako takový uznají CIA a Pentagon. Co udělá útok Západu na Sýrii s Irákem zmítaným v explozích sektářských atentátů, je velmi obtížné odhadnout. V každém případě mnozí z ozbrojenců bojujících proti vládě v Damašku patří i mezi protivníky vlády v Bagdádu, a Bagdád udržuje velvyslanectví v Damašku.

Potrestat Rusko

Díky kauze Edwarda Snowdena, který po vyzrazení využívání internetu a odposlechů ke globální špionáži uvízl s azylem v Rusku, je Moskva ve Washingtonu opět viděna ve studenoválečnických barvách. Jako diplomatický obhájce mezinárodního práva se při útoku na Sýrii dostane Moskva do nevýhody: poklesla by její prestiž, protože vojensky na obranu Damašku při útoku z hloubky Středozemního moře zasáhnout nemůže, byť má v Sýrii svoji vojenskou základnu.

A také jak by mohla vojensky zasáhnout? Vždyť USA bombardují „pouze“ Sýrii, zatímco Rusko by muselo vojensky udeřit alespoň na flotilu supervelmoci – což je nepřijatelné. Výhoda je na straně útočníka. Obrana Sýrie, která byla budována za spoluúčasti Ruska, se proti dešti střel s plochou dráhou letu pravděpodobně ukáže jako nedostatečná; údajně má být nyní proti Sýrii jen ze strany USA připraveno přibližně 600 těchto střel. Jednalo by se ale o významný technický i operační test. V této situaci se příští týden v Petrohradě setká Vladimír Putin s Barackem Obamou na summitu G-20. V případě vojenského útoku proti Sýrii půjde o obtížnou zkoušku diplomatického umění Moskvy, má-li si zachovat tvář. Jakou masku si po bombardování nasadí Západ pro jednání nejen s hostitelem, ale i s Čínou, Indií, Brazílií, Jihoafrickou republikou...?

Biorytmus militarismu

Vysoce přesné zbraně – střely s plochou dráhou letu, naváděné bomby a nejnovější rakety – jsou základem současné západní vojenské strategie i operačního umění. Protože se jedná o zbraně, které nelze volně prodávat, neboť hrozí nebezpečí jejich zneužití proti prodejci, jsou možné pouze dva způsoby uvolnění skladů: staré výrobky zničit, nebo využít ve válce. Od roku 1991, kdy byly poprvé masově nasazeny proti Iráku, by se mělo jednat o šestou akci:

• Útok na Irák – 1991 (s podporou Rady bezpečnosti OSN)
• Útok na Jugoslávii – 1999 (bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN)
• Útok na Afghánistán – 2001 (bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN)
• Útok na Irák – 2003 (bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN)
• Útok na Libyi – 2011 (bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN)
• Útok na Sýrii – 2013? (bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN)

Z tohoto kalendáře lze vysledovat „biorytmus militarismu“, kdy je nutné zajistit likvidaci těchto zbraní, aby bylo možné pokračovat v jejich modernizaci a ve výrobě. Je třeba udržet technologickou převahu, která umožňuje válčit na bezpečnou vzdálenost, aby se domácí volič nezlobil kvůli vlastním ztrátám.

Veřejné mínění v USA

Nositel Nobelovy ceny míru Barack Obama má sice v plánech na útok proti Sýrii nadšené podporovatele v konzervativním britském premiérovi a socialistickém francouzském prezidentovi, ovšem americká veřejnost tak válkychtivá není. Podle posledních výzkumů centra Gallup podporuje vojenský zásah proti Sýrii 24 % dotázaných a 68 % je proti (31. května) ; dodávky zbraní povstalcům podpořilo 51 % dotázaných přívrženců prezidentových Demokratů, zatímco mezi Republikány to je 29 % a mezi nezávislými 33 % respondentů (21. června). Úspěšný a krátký „chirurgický“ zásah, po němž by mohly v akci pokračovat francouzské a britské jednotky, by ale asi veřejné mínění USA strávilo.

Kampaň kolem údajného chemického útoku syrských vojáků pracuje s minimálně pravděpodobnou představou, že vláda prezidenta Bašára Asada spáchá sebevraždu ve chvíli, kdy vítězí na bojišti. Média ale dokážou zázraky. Třeba zvednout emoce kolem předstíraného incidentu v Tonkinském zálivu (1964), což otevřelo cestu bombardování Severního Vietnamu. Nebo plasticky vykreslit neexistující zbraně hromadného ničení v Iráku v předvečer zahájení války (2003). Počet zabitých Egypťanů při manifestacích proti Mubarakovi (2011) i proti letošnímu puči odpovídá počtu údajně zabitých při manifestacích v Libyi. V případě Libye toto množství posloužilo jako dostatečné propagandistické krytí bombardování; v případě Egypta to samozřejmě ani v roce 2011, ani letos nikoho nenapadlo.

Chemická propaganda již běží na plné obrátky. Prý není nutné čekat na závěry vyšetřování vedeného inspektory OSN, důležité je dopředu prohlásit, že výsledky budou chybné. Co na tom, že například Carla del Ponteová – kdysi hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, dnes velvyslankyně Švýcarska v Argentině a členka Nezávislé mezinárodní komise pro vyšetřování situace v Syrské arabské republice při Radě OSN pro lidská práva – uvedla, že chemické zbraně použili rebelové, nikoliv vládní síly. Pravdu má přece ten, kdo ovládá media.

■ ■ ■

Demokracie se mění na tržiště, kde je možné pomocí reklamy prodat jakoukoliv hloupost. Děje se tak díky státníkům jako Tony Blair, Geoge Bush ml., David Cameron, Nicolas Sarkozy či jeho epigon François Hollande. Úděsné je – jak naznačují zkušenosti od Afghánistánu po Libyi –, že nikdo z nich vůbec netuší, jak po válce tvarovat mírovou, neřku-li demokratickou společnost. A právě takoví dekadentní politici se pak večer na banketu v divadle ušklíbnou nad prostoduchostí toho směšného doktora Galéna: „Nám se nemůže nic stát. My přece bílou nemoc nemáme!“

Vytisknout