Intervence v Sýrii? V čím zájmu a s jakým výsledkem?

28. 8. 2013 / Karel Dolejší

Vzhledem k charakteru záminky a stavu syrské protivzdušné obrany se jeví jako nejpravděpodobnější útok střelami s plochou dráhou letu na některé fixní instalace syrského režimu doplněný několika útoky "neviditelných" strategických bombardérů B-2 Spirit na odolnější cíle. Jordánsko avízovalo, že se odmítá stát odrazovým můstkem k útoku na Sýrii, takže ve hře jsou válečné lodě, turecké letecké základny a podle místních svědků (bez vědomí kyperských úřadů) pro tento účel aktivovaná britská letecká základna Akrotiri na Kypru. Pokud dojde k útoku na sklady chemických zbraní, je pravděpodobné, že jsou to vesměs zodolněné podzemní instalace, k jejichž zničení nebude postačovat relativně slabá bojová hlavice střel Tomahawk (450 kg). Zde by tedy patrně zasáhly letouny B-2. Přinejmenším část zodolněných skladů chemické výzbroje se nachází v blízkosti sídelních oblastí a jejich případné zničení bombami velkých ráží hrozí vyvolat rozsáhlou otravu mezi civilním obyvatelstvem. Je tedy otázka, zda "trestná výprava" takovéto riziko vůbec podstoupí. Bylo by velmi nemilé vysvětlovat veřejnosti, že jsme otrávili Syřany, abychom je chránili před údajnými chemickými útoky jejich vlády.

Jestliže se terčem útoku nestanou chemické instalace (protože jsou zodolněné, umístěné v blízkosti sídel a hrozí značné "vedlejší škody"), nabízí se útok na fixní instalace spojené se systémy řízení a velení syrské armády a na letiště. Zničení systémů řízení a velení by dočasně značně snížilo efektivitu syrské armády a útoky na letiště připravily režim jak o absolutní převahu ve vzduchu, tak o logistické kapacity umožňující rychlé zásobování zbraněmi z Íránu. Režim by pak byl odkázán na lodní dopravu mnohem více přístupnou kontrolám, nehledě k tomu, že na něj může být koneckonců jednostranně uvalena i námořní blokáda; posledně jmenovaný krok by ovšem na druhé straně hrozil nepříjemnými incidenty, protože Ruská federace stále plní některé v minulosti uzavřené smlouvy o dodávkách výzbroje syrskému režimu. Jakkoliv ruský ministr zahraničí dal jasně najevo, že Moskva kvůli Asadovi válčit nehodlá, útok na své lodě by nemohla přejít bez reakce. Íránu by v případě zničení syrských letišť nezbývalo, než vyvíjet tlak na irácké šíity, aby zabezpečili pozemní zásobovací trasy. A to může znamenat i nové kolo občanské války v Iráku, protože takové trasy vedou přes sunnity kontrolovaná území. Zároveň by Asadova armáda po překonání následků útoku musela zahájit operace na východě země, kde se v posledních měsících příliš neangažovala.

Je nepravděpodobné, že omezený útok střelami s plochou dráhou letu a několik náletů strategických bombardérů dokážou vymazat vojenskou převahu vládních jednotek. I kdyby útok západních mocností zcela zničil syrské letectvo (to ovšem není příliš pravděpodobné), hlavním Asadovým trumfem zůstává dělostřelectvo - a to žádné "omezené a chirurgické" nálety nemohou vážněji zasáhnout.

Politické důsledky útoku ovšem mohou být daleko vážnější než přímý dopad na syrské ozbrojené síly. Hrozba západní intervence je existenční hrozbou nejen pro Asadův režim, ale také pro libanonské hnutí Hizballáh, které by mohlo být odříznuto od zásobování íránskou výzbrojí. A Írán dal najevo, že západní útok na Sýrii bude překročením jeho vlastní "červené linie". Odpovědí tedy mohou být asymetrické útoky na západní cíle v regionu, které vyvolají další eskalaci konfliktu.

Ta ovšem hrozí za každých okolností. Předně, "omezený" útok mocností, jejichž deklarovaným cílem je svržení Asadova režimu, sotva může tento cíl sám o sobě naplnit - válka bude dále pokračovat dokonce i v případě dosti nepravděpodobného zabití Bašára Asada. Přestože západní veřejnost je ve vztahu k intervenci spíše apatická a hlavními hybnými silami probíhajících událostí jsou všude relativně nepočetné neoimperiální elity, slabost, kterou ukazuje Barack Obama vůči jestřábům, bude jen povzbuzením pro další propagandistickou ofenzívu politiků podplacených saúdskými fondy, aby v západních hlavních městech řinčeli šavlemi. Princ Bandar nechává pěkně pozdravovat.

Za druhé, nikdo by se v dané chvíli neměl divit, pokud Asad trestaný za použití chemických zbraní, kterého se dost možná vůbec nedopustil, tyto zbraně začne masivně používat, dokud je ještě má. Co ale udělají západní mocnosti v takovém případě? Budou nuceny dále rozšířit vojenské operace, když se do nich kvůli útoku z 21. srpna, o němž není a hned tak nebude jasné, kdo jej vlastně spáchal, pustí.

Válka v Sýrii bude pokračovat v každém případě. Pokud se Západ omezí na jednorázový zásah, Asad to patrně přežije a jeho vojenská převaha nebude rozhodujícím způsobem degradována. Pokud Západ intervenuje rozsáhleji a bude v měřítku měsíců útočit na syrskou armádu, strany v občanské válce si vymění role: Asadovi alávité, umírnění sunnité, křesťané a další menšiny se stanou slabší stranou omezenou na pobřežní oblast, povstalci budou bojovat mezi sebou o vládu v zemi a nejpravděpodobnějším vítězem se stanou vojensky nejsilnější a nejefektivnější radikální islámské frakce. Zatímco Asad svého času usiloval o mír s Izraelem (a Izrael si takovou dohodu přál, jenže ji nechtěli američtí neokonzervativci) a spolupracoval s USA, nový syrský režim bude nejen rozhodně protiíránský a protišíitský, ale současně také nesmiřitelně protiizraelský a protizápadní. Izraelským ani americkým zájmům to rozhodně ani v nejmenším neprospěje.

A to všechno jen proto, že se slaboch Obama sám střelil do nohy. Kromě jestřábích lobby ho totiž nic nenutí, aby do syrské kauzy vstupoval o nic více, než do převratu v Egyptě, po němž dokonce pokrytecky ani nezastavil vojenskou pomoc armádě, jež v ulicích střílí relativně umírněné místní islamisty. Jako už tolikrát v minulosti záleží mnohem více na tom, čí je kdo zkurvysyn, než na tom, že je zkurvysyn.

Obama se chtěl intervenci v Sýrii vyhnout. Bývalo by to bylo snadné, kdyby měl odvahu přímo odrazit útok jestřábů poukazem na to, že intervence do komplexní občanské války v Sýrii nemůže přinést Spojeným státům nic dobrého a situaci v zemi rozhodně nenapraví. Namísto toho stanovil absurdní podmínku pro intervenci v podobě nasazení chemických zbraní Asadem. Byl totiž přesvědčen, že to Asad právě proto nikdy neudělá. Je skutečně velice pochybné, zda se Asad zbláznil a opravdu to udělal. Na tom však už v této chvíli bohužel nezáleží.

Pokud se západní intervence zvrtne a do války bude přímo zatažen Írán, ani Rusko, ani Čína si již nebudou moci dovolit zůstat stranou událostí a budou muset kvůli ohrožení svých vitálních zájmů zaujmout mnohem výraznější postoj, než jaký zrovna nyní pozorujeme v Moskvě. Ale ani relativní smířlivost Lavrova nebude bez háčku. Nemyslím, že Američané mohou dál počítat s ruskou spoluprací při zásobování svých jednotek v Afghánistánu a budou mít přinejmenším vážný logistický problém.

Není přece jen poněkud zvláštní, jestliže Zbigniew Brzeziński adresuje Obamově administrativě prakticky stejnou výtku - totiž naprostý nedostatek strategického uvažování - jako ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov?

Ovšem pokud Američané mají za to, že to nejlepší, co mohou v dané situaci udělat, je začít spolu s evropskými mocnostmi, které po 1. světové válce Araby krutě podvedly, válčit za al-Kajdu a saúdské, katarské a turecké zájmy na Blízkém východě, nikdo na světě jim v tom nemůže zabránit.

Vytisknout